Líman, Antonín: Tři země, tři domovy

Líman, Antonín
Tři země, tři domovy

recenze kultura

Jak vnímá český japanolog kulturní a literární rozdíly mezi Japonskem, Kanadou a Českem, zeměmi, do nichž ho zanesl osud? V úvahách se nevyhýbá ani tématu náboženství, migrace, držení zbraní v USA či kritice multikulturalismu, který dle jeho názoru ničí svébytnost národů.

Tři země, tři domovy a dvojí globalizace
Antonín Líman
: Tři země, tři domovy. Eseje a rozhovory českého japanologa. DharmaGaia, Praha, 2017, 160 s.

Antonín Líman (nar. 1932) je přední odborník na japonskou literaturu, a to v celosvětovém měřítku. K jeho nejvýznamnějším dílům patří český překlad nejstarší japonské básnické sbírky Manjóšú (čtyřsvazkové české vydání vycházelo v letech 2001 až 2008), čítající více než 4500 básní. Úplný překlad sbírky je ve světě unikátem, kromě češtiny byla kompletně přeložena zatím pouze do francouzštiny. Není divu, že za to byl A. Líman v Japonsku oceněn: Japonskou společností překladatelů a Manjókanem, ústavem pro studium sbírky Manjóšú. Česká Obec překladatelů ocenila jeho překlad dvou novel Ibuse Masudžiho, který vyšel pod názvem Na vlnách (2008). O tomto autorovi Líman napsal monografii Paměť století (2004). Mezi jeho další díla patří například sbírka japanologických esejí Krajiny japonské duše (2000).

Sbírka esejí a rozhovorů Tři země, tři domovy je zaměřena také z velké části japanologicky, ale ve středu autorova zájmu zde kromě Japonska stojí i dvě další země. Česko, kde se Antonín Líman narodil, a Kanada, která se mu stala domovem po emigraci na konci 60. let. Ve všech třech oddílech, věnovaných jednotlivým zemím, má nejdůležitější místo literatura, autor se ale ve svých úvahách nevyhýbá ani tématu náboženství, migrace či držení zbraní v USA. Přitom často díky bohatým a rozmanitým životním zkušenostem předkládá neotřelé, až šokující názory – jako například ten, že Ježíš Kristus byl v podstatě mladý revolucionář, a křesťanství je proto náboženství mladých, starší člověk může mít obtíže se s ním ztotožnit.

Kniha je pojata citově a osobně, a to nejen v pasážích věnovaných autorovu životu, ale i v těch literárně zaměřených. Antonín Líman se domnívá, že literaturu nelze zkoumat objektivně, a odvrací se od poststrukturalismu a postmodernismu, kde „Mickey Mouse a Goethe jedno jsou“, směrem k subjektivní kritice v tradici F. X. Šaldy a Václava Černého.

Klíčovou myšlenkou celé publikace je dualita dobré a špatné globalizace. Ta špatná se projevuje v podobě beztvářných obchodních řetězců roztahujících se i v dříve civilizací nedotčených končinách, takže si kdekoliv na světě můžeme dát stejný hamburger a zapít ho stejnou kávou z kelímku s nápisem Starbucks. A kdyby nám pak náhodou zase vyhládlo, můžeme si zajít na kebab k místním tureckým přistěhovalcům. Líman mluví o „zhoubné myšlence multikulturalismu“, jelikož při nezřízeném míšení vzdálených kultur se podle něj vytrácejí původní kulturní tradice i svébytné identity jednotlivých národů. V případě národa malého, jako je ten český, to platí dvojnásob.

Japanoložka Zdenka Švarcová v úvodu Límanovu knihu označila jako „smír tří jiností“. Právě hledání styčných bodů mezi odlišnými kulturami, jako je například česká a japonská, nacházení kulturních a lidských univerzálií je pro Límana onou pozitivní globalizací. Autor například odlupuje křesťanské „pozlátko“ z Erbenovy kytice a v jejím pohanském jádru nachází podobnost s japonskými mýty, například v postavě vodníka. Český folklor je podle něj tomu japonskému blíž než třeba folklor anglosaských zemí, a totéž platí u přirozené lyričnosti češtiny, která lépe než angličtina dokáže zachytit nuance citového prožívání. Antonín Líman nachází též paralely mezi japonskými a českými autory; například Ludvík Vaculík se mu zdá blízko japonskému chápání duše krajiny.

Odmítání multikulturalismu od člověka, který sám strávil mnoho let jako emigrant, se může zdát jako paradox. Avšak Líman po vzoru výše zmíněného Ludvíka Vaculíka říká, že má na vše dva až tři názory. Proto také na jednu stranu vyzdvihuje japonskou mentalitu pro úctu k životu, a na druhou – poněkud kontroverzně – zaujímá spíše kladný postoj k pilotům kamikadze. Jinde zase, ačkoliv své zkušenosti čerpá právě z toho, že mohl dlouhodobým pobytem v Kanadě i Japonsku důvěrně poznat dvě odlišné kultury, píše o svém prvním porevolučním návratu do vlasti a o pocitech, které měl, když osaměl v rodném domě: „Byl to strašný pocit, a já jsem si uvědomil, že člověk by měl celý život zůstat na jednom místě, zarůst do něj jako strom a sát živné látky z jeho půdy, dýchat jeho vůně a nakonec se v jeho hlíně rozplynout.“

Autorova životní moudrost se zde projevuje v názorové pluralitě, která je v dnešní době, neustále nás tlačící k výběru jediné z vícera neuspokojivých variant (levičák/pravičák, nacionalista/multikulturalista…), obzvláště cenná a může jistě zaujmout i čtenáře, kteří toho o Japonsku a jeho literatuře příliš mnoho nevědí.

 

© Veronika Abbasová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 1721x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce