Simkanič, Ján: Přelud svobody

Simkanič, Ján
Přelud svobody

recenze sociologie

Konkrétní polemiky s některými veřejně známými českými intelektuály, u nichž autor pečlivě dohledává fakta a ukazuje rizika jejich uhrančivých projevů, patří k nejsilnějším stránkám Přeludu svobody.

Proti intelektuálním šamanům
Ján Simkanič
: Přelud svobody. Simindr.cz, Praha, 2017, 247 s.

Ján Simkanič (nar. 1978) je český novinář (pocházející z česko-slovenské rodiny), který přispívá do řady českých periodik, například Respektu. Kromě toho je také „duchovním otcem“ ankety Křišťálová Lupa. Jako editor na sebe výrazně upozornil vydáním unikátní knihy Mé dětství v socialismu. Asi jen málo čtenářů této výborné a čtenářsky úspěšné publikace tehdy tušilo, že sám už předtím vlastním nákladem vydal knihu České nesvědomí, výběr textů z jeho blogu Simindr.cz.

A právě na tu nedávno navázal titulem Přelud svobody. Kniha zahrnuje 68 textů, jednak opět ze zmíněného blogu, ale také ze zmíněného týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, jež výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Kniha je žánrově široce rozkročena, najdeme v ní absurdní drama, báseň, zahajovací projev z konference, rozhovor nebo návrh prezidentského novoročního projevu, který by autor rád slyšel. Převažují ovšem eseje a sloupky, jimiž Simkanič reagoval na aktuální politické a mediální dění.

Srdečné i méně srdečné
Z hlediska zastánce liberální demokracie autor kritizuje české (a slovenské) politiky, kteří – nejen podle něj – u nás tento řád ohrožují, především Miloše Zemana a Andreje Babiše, jiné opatrně chválí (Pavel Telička, Andrej Kiska). Kritiku míří i do vlastních řad. Mediální a datové odborníky volá k zodpovědnosti a současně provokuje otázkami, zdali je podle nich pro společnost skutečně ideální, když si nejlepší mozky generace především „lámou hlavu, jak lidi přimět klikat na reklamy“. Dále zřejmě právem kritizuje některé novináře za to, že místo pokorného, klopotného a zdlouhavého skládání mozaiky drobných faktů hned přicházejí se „silným názorem“, který je ale často především útěk od zodpovědnosti. Simkanič varuje, že pokud se „názor stane úhelným kamenem žurnalistiky samotné, pokud ho novináři berou jako svůj vývěsní štít, pak se rozdíl mezi čtenářem, propagandistou a novinářem hledá jen těžko. Bohužel případů, kdy řada médií rezignuje na realitu, potvrzování domněnek, hypotéz, ověřování zdrojů, faktů a investigaci, tedy na tu pravou novinářskou práci, protože jim stačí, že se nebojí mít názor (a často už předem), stále přibývá… Novináři by měli mít odvahu před svými názory upřednostnit skutečnou žurnalistiku.“

Někdy se ale autor sám nechává unést silou své rétoriky a svého spravedlivého rozhořčení, i když možná jde o texty záměrně ostře vypointované. Kupříkladu jeho Srdečné pozdravy z Vidlákova poněkud nadinterpretují jistou fotografii prezidenta Zemana a jeho ženy, i proto vyvolaly mnoho nevšedních reakcí a obecnějších zamyšlení o českém plebejství a o tom, zdali na něj můžeme být hrdí (autor některé z nich zmiňuje). Podobně nesmiřitelně a absolutisticky jako o „našich proslulých ponožkách v sandálech“ a „naší neschopnosti správně držet v ruce nůž a vidličku“, které autor (domněle) našel na zmíněném obrázku, píše také o kontrole státu (nad občany) nebo o zdravém rozumu. „Globalizace, mísení národů, jazyků, tradic, geopolitické změny, technologické novinky, robotizace a umělá inteligence, energetická revoluce, stále rychlejší evoluce nástrojů, služeb, konkurence, možností, příležitostí a rizik. Co k tomu dokáže nabídnout selský rozum, který nikdy předtím neviděl nanovlákna ani robota, jenž si s ním na druhé straně diskusního fóra automatizovaně povídá?“ ptá se Simkanič.

Je zřejmé, že „zdravý rozum“ je čímsi velmi reaktivním a záleží na tom, proti které teorii se obrací, sám totiž žádnou vlastní tvář nemá, jak tvrdí současný filozof Roy Sorensen. I když jej i mnozí další vnímají negativně (podle Richarda Rortyho je heslem těch, kteří všechno důležité sebevědomě popisují termíny svého vlastního „slovníku“, který jediný pokládají za přirozený), najdou se i jeho obránci. A pokud bychom jej neutrálněji vnímali jako jakýsi instinkt společný více individuím, který mimo jiné napovídá, že se jisté sklony lidské povahy příliš nemění, mohl by mít svoje místo i ve světě dotykových obrazovek, plastických operací a kybernetických hrozeb. Alespoň pro některé oblasti, jak naznačil William James: „Zdravý rozum je lepší pro jednu sféru života, věda pro jinou, filosofická kritéria pro třetí, ale jen Bůh ví, který typ je absolutně pravdivější.“

Každý z nás
Autor varuje též před rozevíráním sociálních nůžek v celém západním světě, stejně jako před celkovou otráveností a rezignací. Stále totiž můžeme „vybírat mezi těmi, kteří nechtějí rozvrátit demokratický řád, a těmi, kterým o nic jiného nejde. Ještě stále můžeme dávat najevo svou poptávku po uvěřitelné, autentické alternativě založené na důvěře v základní hodnoty spojené s civilizačním prostorem, do kterého chceme a potřebujeme patřit. Zachránit nás opravdu může jen občanská angažovanost. A není kvůli tomu nutné hned vstupovat do politiky, stačí se systematicky zajímat o to, co se tady děje, s jakými kartami kdo hraje, a vidět, kdo je má nejvíc falešné. Nevěřit pozlátku a dohledávat fakta, neskákat na lep populismu a efektním marketingovým trikům. Pomáhat osvětou, osobní účastí ve společných projektech, podpisem na podporu kandidátů, kontrolou místního dění. Když se my sami budeme zajímat a zasazovat o veřejný prostor, nebude ho moci obsadit ten, kdo nás chce řídit, ovládat a rozhodovat o našich osudech.“

V jistém smyslu tak Simkanič vyjádřil i hlavní motivaci pro svoje psaní, protože i to je chvályhodným projevem občanské angažovanosti a jeho systematického zájmu o to, co se kolem něj děje. Asi nejpřesvědčivější je autorova kniha v konkrétních polemikách s některými veřejně známými českými intelektuály, kteří se podle něj místy pasují do role novodobých „šamanů“. Vlastní přežití v mediální pozornosti je pro ně podle Simkaniče důležitější než to, zda svým konáním „pomohou svým bratrům a sestrám k větší moudrosti a ke schopnosti překonat nástrahy světa. Naopak často nezodpovědně, v touze potvrdit očekávání, jen přitakávají nejatavističtějším procesům v nás.“ V příslušných kapitolách autor pečlivě dohledává fakta a ukazuje, v čem jsou rizika inspirativních, uhrančivých, ale i přehnaně svůdných projevů Václava Cílka, jakých argumentačních faulů a intelektuální nepoctivosti se dopouští Petr Robejšek, jak se zklamal v Janu Kellerovi a proč nepůsobí věrohodně tvrzení Matěje Stropnického, že nemohl tušit, jak se bude po vítězných prezidentských volbách chovat Miloš Zeman. I když třeba s Robejškem v podobném duchu polemizoval také Erik Tabery, podobných počinů, které se snaží alespoň trochu pročišťovat a zpřehledňovat veřejný prostor, není nikdy dost.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   80%čtenáři

zhlédnuto 1677x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce