Vrba, Michal: Prak

Vrba, Michal
Prak

recenze beletrie česká

Loňský prozaický téměř debutant Michal Vrba nazval svůj první román Prak podle předmětu, který v jeho výstavbě zaujímá ústřední postavení. Neplatí to však jen pro tento prak: zdá se, že má tento autor v oblibě koncentrické budování děje – či spíše dějů – kolem věcí a míst. Zvláštního významu v románu nabývá také jedna chata na Vysočině a dva staré popsané sešity.

Zoufalec a křivák
Michal Vrba
: Prak. Argo, Praha, 2016, 192 s.

Michal Vrba vydal svou první knihu, sbírku povídek nazvanou Hontolini, vlastním nákladem už v roce 2014. V loňském roce pak vydal v nakladatelství Argo román, odehrávající se částečně v období heydrichiády. Téma knihy prozrazují už stylizované poletující letáky s hákenkrajcem vyobrazené na obálce a nenechávají tak potenciálního čtenáře na pochybách, do které historické epochy ho autor hodlá pozvat. Na první pohled se tedy zdá, že se Prak veze na vlně zájmu o konfliktní soužití Čechů a Němců za druhé světové války a po ní, což je téma, které rezonuje v české próze posledních let – připomeňme jména jako Radka Denemarková, Jakuba Katalpa, Jiří Hájíček anebo třeba Jiří Březina. Je to zajisté otázka generační; téměř sedm dekád po tragických událostech hledá i umělecká literatura nové uchopení tématu, které by přineslo diferencovanější, barvitější pohled a vyvázalo ho z černobílého vnímání příznačného zejména pro dobu před listopadem 1989.

Román sestává z několika časově-vypravěčských pásem. Částečně se odehrává v době německé okupace a částečně v šedesátých letech minulého století. Válečné pásmo má jednoho vypravěče, avšak dvě časové roviny, poválečné pásmo oproti tomu zaujímá časově jen několik dní, avšak má dvě vypravěčky, matku a dceru. Aby to bylo zřetelnější: vypravěčem protektorátních událostí je muž jménem Marek, jehož prokletím je, že se nedokáže postavit na odpor, a tak ho – bývalého novináře – německé okupační úřady bez váhání zneužijí jako nástroj své propagandy, dnešním jazykem řečeno jako píáristu a copywritera, jehož úkolem je bránit a oslavovat nové německé pány – a on se jim prostě okamžitě a bez řečí podvolí. Jeho protipólem je komunistický odbojář Tonda, chlap jako hora, který nejde pro ránu daleko. V pásmu poválečném sledujeme návštěvu matky Pavly a dcery Aleny na rodinné chatě, kde s nimi pobývá také Tonda, dnes již vysoce postavený stranický tajemník. Osudy všech postav se protnou právě při tomto pobytu na chatě, když Alena najde dva hustě popsané sešity, ve kterých Marek popisuje a bilancuje svůj život. Autor dovedně mísí všechna pásma tak, aby v pravou chvíli poskytl čtenáři žádoucí dějový zvrat a napětí, a navíc ještě celý příběh, který je vlastně banální, několikrát zašmodrchá natolik, že čtenář prostě a jednoduše nemůže knihu odložit v očekávání, jak to dopadne. A ani to mu Michal Vrba nedá zadarmo, protože jestliže čtenář očekává tu nejhorší myslitelnou variantu, ale v duchu si říká, že autor třeba nebude až tak krutý, pak se vyplní právě jeho nejhorší představy... K tomu přidejme autorovu nadprůměrnou práci s jazykem – jeho pokusy o archaizaci literární češtiny na místech, kde se pokouší navodit atmosféru čtyřicátých let, vyznívají věrohodně a prozrazují poučenost v české literatuře. Připočtěme děsivou poetiku navozovanou větami jako „Ať už bude mít konec jakoukoli podobu, krouží někde tady uprostřed lesa kolem mne. A jeho podoba, jakkoli je mi zatím skrytá, mne tuto noc jistě dostihne“ (s. 52) a máme před sebou román, který má všechny předpoklady z literárního hlediska zaujmout.

Tady však Prak nekončí. Horizont dobré prózy s napínavou zápletkou na historické motivy román překračuje přinejmenším v charakterizaci postav. Středobodem je v tomto smyslu samozřejmě Marek. Vrba v jeho postavě neobyčejně plasticky popsal tragický typ člověka, který v zásadě není zas až tak špatný, je jen tak trochu – s prominutím – posera, na kterého stačí zadupat. Marek si to bolestně uvědomuje a celý jeho příběh (a příběh titulního praku, který používá jako zbraň) je vlastně příběhem jeho vnitřního boje. Boj, který jeho statečnější spoluobčané vedou proti německým okupantům, svádí on sám se sebou a není to boj o nic méně opravdový a o nic méně těžký. Jestli se tedy Michalu Vrbovi něco opravdu velmi povedlo, pak je to zachycení vnitřního rozpolcení muže, kterému se na jedné straně nikdy nepodařilo dospět a překonat období, kdy ho krutě a s posměchem mlátili starší kluci, na straně druhé ho však právě tento strach v extrémních situacích vede k extrémním činům.

Druhou postavou, v níž se Prak dotýká čehosi obecnějšího, je Tonda. Je vyobrazen tak, že se čtenář už od začátku nemůže zbavit pocitu, že s ním něco není v pořádku: v odboji sleduje především zájmy svoje a svých partajních soudruhů, v jeho novodobé roli funkcionáře ho pak autor dokonce doprovodil vnitřním monologem, ve kterém Tonda přemítá, koho z jakési okresní továrny pošle „zpátky k ponku“. V postavě tohoto „obezřetného revolucionářského křiváka“ (s. 131) je ztělesněn nesmírně nebezpečný typ člověka, který po únoru 1948 různými prostředky uchvátil v této zemi moc.

Zda to všechno vypovídá spíš o tom, jak válka křiví charaktery, nebo o tom, že kdo je poctivý sám k sobě, umírá sice tragicky a zbytečně, ale vposledku prohrává čestně, zatímco kdo je křivák od přírody, tomu nepomůže ani páska revolučních gard – to už musí každý čtenář posoudit sám.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 4249x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce