Jodorowsky, Alejandro; Moebius: Andělské drápky

Jodorowsky, Alejandro; Moebius
Andělské drápky

recenze komiks

Spolupráce kreslíře Moebia a scenáristy Jodorowského dala komiksu jedno dnes už klasické dílo: fantaskní, ba halucinogenní sci-fi Incal. Další dílo obou autorů nabízí velkoformátovou surreálně bizarní erotiku.

Nahé holky na velkých stránkách
Alejandro Jodorowsky, Moebius
: Andělské drápky. Přel. Richard Podaný, Argo, Praha, 2017, 72 s.

Při čtení a prohlížení alba Andělské drápky renomované dvojice komiksových tvůrců – scenáristy Alejandra Jodorowského a kreslíře Jeana Girauda alias Moebia – je důležité mít na paměti dvě data. Především datum vzniku a vydání těch surreálných až hororových erotických fantazií, tedy první polovinu devadesátých let (kresby vznikaly převážně v letech 1992–3, souborně kniha vyšla roku 1994). Je to období, kdy pornografie ještě nebyla snadno, rychle a zadarmo k dosažení na internetu, ale musela se půjčovat nebo kupovat obvykle v podnicích k tomu přímo určených. A kromě oné nejtriviálnější a nejžádanější formy, totiž videofilmů, měla také rozmanité formy jiné, z nichž ta komiksová byla zejména ve frankofonních zemích velmi oblíbená a hojně vydávaná, dostupná v trafikách vedle pornočasopisů.

Druhým důležitým datem je rok Moebiova narození – 1938. V roce 1992, z nějž většina kreseb v Andělských drápcích pochází, bylo tedy výtvarníkovi 54 let, což je věk, kdy muži o sexu už více fantazírují, než jej skutečně praktikují, i proto, že ty sexuálně nejlákavější objekty už jsou převážně mimo jejich možnosti, pokud tedy nemají naspořené nějaké ty miliony, jimiž by mladé krasavice uhranuli. Dnes už by tedy podobná kniha sotva vznikla a její nové vydání (ve Francii, USA i u nás) těží spíše z kultovní pověsti obou autorů.

Ne že by se nebylo na co dívat: Moebius své krásky portrétuje jemnou, ba křehkou linkou, která výrazně kontrastuje se zobrazovanými sexuálními úchylkami a bizarnostmi, vše pak vyniká v obřím atypickém formátu 297 × 380 mm. Ženy působí neobyčejně ladně a zároveň občas trochu chladně, přičemž se svými erotogenními objekty (tj. hlavně s vagínou a bradavkami) provádějí věci, které sice na papíře vyhlížejí interesantně, ale ve skutečnosti by asi dost bolely a ty krásné ženy by se při nich sotva tvářily tak přitažlivě tajemně. Zároveň většina perokreseb představuje typ onoho kýče, kterému můžeme říkat postmoderní, protože sice nezobrazuje okatá zvířátka a hrající si děti, ale scény navenek šokující a pobuřující, ty však ve výsledku představují opět klišé, avšak rafinovanější, určené pro sofistikovanějšího čtenáře. A ona pověstná Kunderova definice kýče o druhé slze na něj platí zcela, jen vybízí čtenáře k sebedojetí či sebeuspokojení nad tím, jak je neobyčejně nonkonformní.

Jestliže v případě Moebiových kreseb bychom ještě mohli některé vybrat jako zajímavější, invenčnější, méně podbízivé, pak v případě Jodorowského textu taková selekce možná není. Soubor budí dojem, že nejprve vznikly Moebiovy kresby (většina z nich je datována a roky vzniku se všelijak mísí, rozhodně nevznikaly v tom pořadí, v jakém jsou v knize seřazeny) a pak se je Jodorowsky pokusil nějak pospojovat a propojit jakousi variací na de Sadea pro konec dvacátého století. Tudíž poučenou surrealisty, ženskými erotickými romány a dalšími erotickými a pornografickými výboji uměleckými i komerčními. Smysl to moc nedává, ale budí to dojem, že jde o nějakou duchovní cestu skrze sexuální zážitky, která končí metamorfózou v jakousi neforemnou nadpřirozenou entitu. Jodorowského bezradnost se projevuje i v tom, že častokrát jen slovně reprodukuje děj na obrázcích.

Text i kresby samozřejmě nabízejí množství symbolů a symbolických scén. Většina by ale lépe fungovala samostatně, jako dílčí obrazy, k nimž by si diváci mohli domýšlet děje předchozí i následující, mohli by se pokoušet vyluštit, co tím chtěl výtvarník říci. Když je vše takto pohromadě, paradoxně to sice dává impozantní celek, ale také vzbuzuje podezření, že nic významného sděleno být nemělo, jakkoliv se Jodorowsky svým textem snaží vsugerovat pravý opak. Možná jsou Andělské drápky důkazem toho, že pokud stárnoucí komiksový kreslíř nemá dost práce na nějaké zavedené sérii, začne kreslit nahotinky. Ještě o něco pokleslejší erotická díla tvořil v devadesátých letech také Moebiův vrstevník Kája Saudek. Na Moebiovy kresby se oproti Saudkovým olejomalbám dá i dnes dívat – ale skládat z nich nějaký filozoficko-erotický příběh? To je jen ztráta času.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%autor článku   74%čtenáři

zhlédnuto 1643x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce