Šerý, Ladislav: Nikdy nebylo líp

Šerý, Ladislav
Nikdy nebylo líp

recenze beletrie česká

Kniha Ladislava Šerého s názvem Nikdy nebylo líp se v soutěži Magnesia Litera 2017 dostala mezi šestici finalistů v kategorii próza. Na nejvyšší post však nakonec nedosáhla. Přestože v předešlém roce asi skutečně patřila k tomu lepšímu, co se v české prozaické produkci objevilo, a přinejmenším stylovou nápaditost nelze autorovi upřít, v některých aspektech přece jen vzbuzuje jisté pochybnosti.

Vtipná slova, krásná slova a co dál?
Ladislav Šerý
: Nikdy nebylo líp. Fra, Praha, 2016, 280 s.

Ladislav Šerý (roč. 1958) je v českém kontextu znám především jako překladatel a prozaik. Jak se ukázalo už v jeho dřívějších pracích (včetně prvotiny s vyčerpávajícím titulem První knížka o tom, že řád je chaos a že potřebujem světlo a nedovedem žít ve tmě a že každýmu obsahu se vnutí nějaká forma a že moc je všude a nikde a že i ta blbá svoboda je jenom jako a že ještě nenastala ta pravá dekolonizace a že i to umění je jeden velkej mýtus), Šerý se ve svých beletristických pokusech nezdráhá „rozpovídat“, abstrahovat a – v neposlední řadě – filozofovat. Tato činnost může mít zajisté mnoho podob, v přítomném textu se však filozofuje specifickým způsobem: na rozdíl od velkých románových myslitelů (Milana Kunderu jakožto jeden z Šerého vzorů nevyjímaje) se tak neděje na území vypravěče, jehož prostřednictvím autor rozpracovává určité koncepty a ideje, ale v rámci diskurzu postav. Právě protagonisté ironicky titulované knihy jsou těmi, kdo na způsob přátel moudrosti s patřičným zaujetím rozmlouvají, polemizují či aspoň vyslovují určité postřehy o životě, ať už tak činí jakkoli naivně a ve značně omezené perspektivě. Výraz „filozofování“ je přitom na místě: naznačuje určitý odstup od věci, jakousi nezáměrnost a průběžnost tohoto počínání. Většina rozprav mezi Márou, Igorem a Sašou (někdejšími spolužáky ze studií, nyní už téměř padesátníky), případně jejich kumpány, se příznačně odehrává v nejrůznějších pohostinských zařízeních a provozech, kde je sdostatek příležitostí rozvinout typickou, poněkud mnohamluvnou a mimoběžnou pivní „klokanštinu“; pokud se při těchto hovorech člověk ničeho nedobere, nevadí, tady rozhodně platí ono příslovečné „i cesta může být cíl“...

Takto utvářený mnohohlas, jak víme z mnoha příkladů nejen v české literatuře, může dát dohromady novou, vyšší kvalitu. V takovém případě ex post vystoupí v postavách rozpuštěný svébytný autorský hlas, který – pokud se to skutečně podaří – nabídne originální myšlenku, kterou stojí za to šířit, případně o kterou se lze přít. Jenže v přítomné knize se tak neděje; zkusme se zamyslet proč.

Lze začít u otázky, co je vlastně hlavním tématem knihy. V nejobecnější rovině by se snad dalo říct, že jsou to hlavně mezilidské vztahy, přesněji řečeno vztahy kamarádské a partnerské, ještě přesněji vztahy takřka v krizových fázích. Týká-li se to figur bezesporu náležejících k už téměř obligátním „obyčejným šílencům“, zní to v recenzi skoro jako klišé, ale uvedený atribut k Šerého postavám skutečně patří. Hlavní hrdinové jsou totiž povětšinou vyhořelí už-ne-mladí muži bez iluzí, jaksi srozumění se svým outsiderstvím, kteří ve chvílích vzepětí lapají svoji poslední šanci. Nějak se protloukají svými zaměstnáními, manželstvími a hlavně volným časem, o který, jak se zdá, nouzi nemají. Pokud ho zrovna netráví s obdobně založenými kolegy, pouštějí se do emocionálně až překvapivě prudkých vztahových dobrodružství, která mnohdy pohlcují takřka veškerou jejich energii. S ohledem na jejich zralý věk je skoro paradoxní (ovšem z určitého pohledu jistě i povzbudivé), s jakou vehemencí se ve svých – často mimomanželských – poměrech realizují, jak vášnivě je prožívají... Pořád jsou tak trochu puberťáky.

Slabinou hlavních i vedlejších postav je však jistá monotónnost: charaktery jsou matné, nevyprofilované, navzájem až příliš podobné. Navzdory veškerým snahám o vnějškové rozrůznění nakonec z čtenářského hlediska velmi splývají – neodlišují se ani povahou, ani svými názory, vlastně ani stylem projevu. Jejich zmnožení proto poněkud ztrácí smysl.

Kromě toho nacházíme i další rezervy. Například názorové výměny, k nimž mezi postavami zhusta dochází, by nepochybně mohly sloužit jako určitý prostor pro reflexi čehosi obecnějšího, univerzálnějšího; v tomto ohledu však nejsou zcela využity. Mnoho dialogů je do celku zapracováno spíše nahodile, nejednou je jejich funkce pouze ilustrativní. Řeč, která mezi přáteli docela pěkně plyne (a to nejen ve chvílích souladu, ale kupodivu i v okamžicích větších či menších konfliktů), pro vnějšího pozorovatele není dvakrát poutavá. Vyprávění se, koneckonců možná i záměrně, jeví jako až příliš volné a asociativní vršení momentek, postrádá vrcholy či aspoň elementární gradaci. Příznakem toho je mimo jiné i stereotypní pojmenování oddílů názvy ročních období a označení kapitol incipity.

Jak jsme už zmínili, kromě všeobecných témat, jako je třeba práce, povšechné společenské dění, případně společné vzpomínky a zážitky, se probírají nejčastěji záležitosti vztahové. V této oblasti je materiálu víc než dost, neboť, jak se odhaluje v rozsáhlých, ne-li nakonec dominujících pasážích, milostné životy postav jsou docela barvité a bohaté. Intenzita prožívání partnerských, resp. mnohem častěji tajených mileneckých vztahů se přitom takřka zhmotňuje v komunikaci zamilovaných dvojic. Do textu je nenápadně, tedy graficky ani jinak nesignalizovaně, zakomponováno množství na sebe navazujících textových zpráv (SMS a e-mailů), které si láskou inspirované páry vyměňují. Právě simulovaná elektronická komunikace pro svou jazykovou invenci a obrazotvornost patří k tomu zajímavějšímu, co Šerého kniha nabízí. Zejména mezi Sašou a Zuzou, resp. Márou a Gábinou (dámy v tomto nikterak nezaostávají) se rozpřádají dialogy, v nichž jejich aktéři s takřka voyeurským zaujetím vykreslují nejrůznější podoby blíženeckých pohnutí a vášní, tedy včetně otevřeného (případně průhledně poetizovaného) pojmenovávání těch nejintimnějších detailů. Kyvadlo vzájemné náklonnosti se přitom, jak tomu v podobných poměrech bývá, nejednou vychyluje i do záporných podob – ovšem i nejrůznější nedorozumění, půtky nebo větší či menší krize jsou v řeči milenců celkem originálně ztvárněny.

Avšak to je pořád jen jedna stránka věci. Verbální vybroušenost bohužel nepřebije naznačená úskalí. Nejzásadnější nedostatek zůstává v tom, že zdatně konstruované řeči postav nesměřují k jasnému celku, výraznější pointě a na bezmála třech stovkách stran se nerozvíjí soustředěnější sdělení, nevzniká žádný příběh, není akcentovaná nějaká myšlenka či aspoň teze. Jakkoli nápadité mikrosituace se v posledku jeví jako samoúčelné a od určitého okamžiku (podle čtenářské trpělivosti) začíná jejich řetězení působit zdlouhavě; jako by se autor spokojil s pouhou prezentací symptomů, s vylíčením roztodivného „hemžení“ určitého – byť generačně, genderově i sociálně jasně vymezeného – lidského typu…

 

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   87%čtenáři

zhlédnuto 1298x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce