Palahniuk, Chuck: Něco si vymysli

Palahniuk, Chuck
Něco si vymysli

recenze beletrie zahraniční

První skutečná sbírka povídek Chucka Palahniuka je ve světle jeho počinů z nedávné doby vítaným osvěžením, mimo jiné díky působivější společenské kritice. V příbězích rozličných žánrů nalezneme nejen autorovu typickou zálibu v nepříjemných a naturalistických motivech, ale i části zcela jiného ladění, dosvědčující Palahniukův široký záběr.

Cesty do hlubin chudákovy duše
Chuck Palahniuk
: Něco si vymysli. Přel. Richard Podaný, Euromedia – Odeon, Praha, 2017, 360 s.

Dle nakladatelské anotace přichází známý průzkumník temných a shnilých oblastí lidské psyché Chuck Palahniuk se svojí vůbec první povídkovou knihou. Není to tak úplně pravda – v knize Strašidla si po vzoru Canterburských povídek střihl třiadvacet povídek zastřešených románovou stavbou. To však nic nemění na tom, že Palahniuk po nepříliš povedených titulech z poslední doby (Pygmej, Zatracení, Klub rváčů 2) přichází se souborem příběhů rozličných žánrů, jež mimo jiné i díky svému krátkému rozsahu nabízejí daleko působivější společenskou kritiku než jeho předchozí texty. Kniha má v podtitulu formulací „příběhy, které nemůžete odečíst“, připravující čtenáře na pestrou přehlídku fyzických i psychických deformací. Tyto prostředky jsou pro Palahniuka typické, avšak míra znechucení bude u každého čtenáře subjektivní. Některé z povídek navíc působí jako oddechové jednohubky sloužící především k pobavení samotného autora, takže prohlášení o nemožnosti je odečíst nutno brát s rezervou.

Jako vždy musíme za Palahniukovým používáním tzv. „nepříjemných“ motivů jako smrt, násilí nebo nadbytek páchnoucích tělesných výměšků hledat nějaký záměr. Pro mnohé to může být překvapivé, ale pojítkem hlubinně prostupujícím takřka celý soubor je citlivost a nejistota. Hned v první povídce s názvem Ťuk ťuk potkáváme muže, který svému otci na smrtelné posteli vykládá nemístně pitomé kameňáky, a sice proto, že se neumí vyrovnat jak s nastalou situací, tak s někdejší výchovou nyní umírajícího rodiče. Stejně tak v povídce Zombíci nedovedou mladí lidé již snášet imperativ okolí: „Buď krásný, úspěšný, studuj s vyznamenáním a neměj strach z budoucnosti!“ Myšlenkové pochody jejího protagonisty jsou natolik věrné, že sílící epidemie dobrovolné lobotomizace mezi mládeží je překvapivě jednoduše pochopitelná. Nejsilnější ztvárnění teenagerské mentality vystavené brutálnímu dogmatismu nalezneme v povídce Sklony, v níž se obyvatelé nápravného zařízení pro homosexuály setkávají s tvrdou realitou autoritativně řízené instituce. Kromě zjevného poselství o neskutečné zabedněnosti osob, které se domnívají, že lze lidskou sexualitu přeučit, představují Sklony „angst“ náctiletých v té nejkrystaličtější podobě.

Mnohé z povídek ve sbírce Něco si vymysli lze číst také jako uštěpačnou kritiku soudobé přetechnizované společnosti. V lidstvu je odedávna silně zakořeněn sklon k voyeurismu, který však dosáhl zcela nové dimenze se vznikem internetu a šířením milionů videí dostupných po několika kliknutích takřka komukoli. Fascinaci zvráceností i pouhou tupou potřebu donekonečna se bavit popisuje Palahniuk v povídkách Red Sultan’s Big Boy a Pan elegán. Bizarní situace, jež se v nich odehrávají, by nikdy nevznikly, kdyby po nich nebyla poptávka. A tak se lidstvo baví, přičemž pozapomíná, že někdo to vždy odnese, ať už jde o nevinné zvíře, nebo naivního člověka. Také povídka Palič si nepokrytě utahuje ze způsobu života současných příslušníků vyšší střední třídy, kteří po celý rok svědomitě pracují a pak na několik dnů zešílí během nespoutaného festivalu à la Burning Man. Účastníci této události se pokoušejí saturovat svou niternou touhu po svobodě a odpoutání se od společnosti variacemi na šamanské rituály, které však nepůsobí autenticky a nakonec, tak jako vždy, jde během nich o soupeření a o moc.

Kvality povídek Eleanor a Výprava nespočívají ani tak v chytlavém vyprávění a autentickém nahlédnutí do mysli postav jako spíš ve stylistické rovině. Obzvlášť v té první obstál překladatel Richard Podaný na výbornou: příběh muže a jeho psa je vyprávěn jazykem zdeformovaným právě tak akorát, aby mu čtenář ještě rozuměl a zároveň si z něj neuroticky rval vlasy. Výprava je pak pastiš gotických hororů, avšak dobrý začátek se utopí v hořkém zklamání, když jej Palahniuk propojí s Klubem rváčů. Zmínky o něm mimochodem nalezneme celkem ve třech povídkách, což je na pováženou – zdá se, že přes všechny ironické úšklebky se autor od svého nejznámějšího díla prostě nedovede odpoutat.

Mezi méně výrazné kusy sbírky patří několikero příběhů, ve kterých vystupují zvířata chovající se jako lidé. Tyto moderní bajky jsou hořké variace na idyly všeho druhu. Dále jsou tu rozverné hříčky jako Liturgie, Kouř a Aport. Poslední jmenovaná povídka je však půvabná a skoro laskavá, až člověk zaváhá, zda ji skutečně napsal tentýž člověk, jenž přivedl na svět Ukolébavku a Zalknutí. To vše dokazuje, že Palahniuk je autorem širokého záběru a podivuhodné fantazie, která dokáže stvořit nepředvídatelné, dech beroucí a žaludky obracející situace. Pokud nehodlá pokračovat v psaní trilogií o otravných mrtvých holčičkách nebo zbytečný‎ch pokračování kultovní knihy, můžeme očekávat další tituly, jež nám dají nahlédnout do málo viditelných, ale o to více znepokojujících zákoutí naší vlastní mysli.

 

© Pavel Bušta

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   97%čtenáři

zhlédnuto 1120x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce