Kohák, Erazim: Oheň a hvězdy: Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody

Kohák, Erazim
Oheň a hvězdy: Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody

recenze filozofie

V roce 1984 vydal Erazim Kohák, filozof zaměřený mimo jiné na ekologickou etiku, v americkém exilu knihu The Embers and the Stars. Nyní, po mnoha letech a zkušenostech, ji sám volně přeložil a doplnil pro českého čtenáře.

Dvakrát prožívaná, dvakrát psaná
Kohák, Erazim
: Oheň a hvězdy: Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody. SLON, Praha, 2016, 316 s.

„Chtěl jsem udělat tečku za svou autorskou činností, ale také jsem se chtěl podělit o hluboký zážitek svých začátků se svou domovskou čtenářskou obcí v češtině. Anglickému nakladateli jsem dal souhlas s novým vydáním anglického textu. Pro české čtenáře jsem chtěl něco víc. Chtěl jsem se alespoň v duchu vrátit mezi závorky řeřavých uhlíků a hvězdného nebe nad hlavou, znovu psát z celého srdce a z celé duše, tentokrát ve své mateřštině.“

Na počátku sedmdesátých let minulého století procházel Erazim Kohák (nar. 1933) osobní krizí způsobenou rozpadem manželství. Odstěhoval se na lesní samotu ve státě New Hampshire a začal žít uprostřed přírody téměř poustevnickým životem, nejdřív ve stanu a pak ve vlastnoručně postavené chatě. V letech 1975–1978 na základě těchto zážitků vznikla v angličtině kniha The Embers and the Stars, Uhlíky a hvězdy, bilance mládí. Po čtyřiceti letech se filozof ke knize vrátil a přepracoval ji do českého textu, který je bilancí jeho života a vyjádřením životního kréda. Nazval ji Oheň a hvězdy: Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody.

S ručením osobním
Kniha o pěti kapitolách, opatřená úvodem k českému i úvodem k anglickému vydání, teoretickým závěrem a dedikovaná autorově ženě Dorothy, „jejíž láska překlenula oceán“, se zabývá způsoby myšlení a nazření, přírodou, člověkem a jeho vztahy, zlem a dobrem a světem technologií. Jedná se o náročné a hutné dílo, v jeho nejlepších polohách nikoli teoretické, nýbrž hluboce lidsky prožívané.

Filozofie v Kohákově podání je nenásilné, avšak pečlivé a pozorné hledání etického smyslu života a jeho základních konstant: člověka, jeho bližních, okolního světa a přírody. Měřítkem a hodnotitelem sebe sama a svého světa se tu znovu stává člověk, individualita, nikoliv zprostředkovaný či medializovaný obraz světa ani různé postmoderní zájmové skupiny. Na počátku 21. století poznamenaného postfaktickými spekulacemi téměř o všem a naplněného posthumanistickými vizemi Kohák předkládá své osobní prožívání a Husovo či Masarykovo osobní ručení za vlastní hlásanou pravdu jako jednu z cest obnovy prestiže filozofování a filozofie vůbec. Kantovo hvězdné nebe nad hlavou je zde doplněno pevným mravním zákonem a majákem víry českého bratrství. Bůh ovšem není hraniční faktor knihy, spíš odrazový můstek k hodnocení člověka a jeho světa sub specie aeternitatis.

Odkaz v láhvi
Témata úvodních zamyšlení o přírodě, člověku v ní a o pronikání zla do tohoto prostředí se v druhé části knihy vrství a opakují, ale vždy se obohacují – a gradují k autorovu filozofickému krédu v poslední kapitole. V kapitole první, Phýsis. Myšlení přírody, Kohák nahlíží na dary samoty přebývání na lesní mýtině: poznání noci, dar slova a rozeznání dobra a zla, v druhé, Humanitas. Živočich zvaný člověk, uvažuje o vztahu člověka a přírody, o lidství v jejím rámci, o vlastnění přírody v lidském smyslu, v třetí, O lidech a bližních, pojednává o morálním rozměru lidského přebývání na světě a přibližuje americký filosofický směr personalismus a filosofii morálního lidství. Následuje rozbor lidských pochybností, mámení a překážek, jež člověku brání vidět skutečnosti mimo fyzickou realitu a věřit v nadosobní dobro, potažmo i věřit v Boha (kapitola Filosofie zjevného… a skepse) a poslední kapitola Credo. Věřím a vyznávám, významové jádro knihy. Zejména tuto část není od věci číst jako kšaft vnímavého filozofa, jako odkaz či vzkaz v láhvi. Antonio Gramsci kdysi napsal, že intelektuálové jsou všichni, ale málokdo to dělá jako profesi. U Koháka je možné říci totéž jako o filozofovi, jelikož umožňuje a ukazuje cestu každému, kdo chce být filozofem. Jde o jednu z mála českých prací, kde se Erazim Kohák dostává ke své vlastní filozofii.

V oné závěrečné kapitole Credo (v části Bůh přírody, Bůh můj) se dočteme o úkolu filozofie: „Rozeznat, co se nám tu předkládá, považuji za nejzákladnější pojmový úkol filosofie. K odcizení člověka a přírody dochází jak se zásady, tak v historické skutečnosti ze ztráty povědomí posvátna a z úsilí přesvědčit sami sebe o ‚objektivitě‘ skutečnosti. Příroda se snáz vykořisťuje, když přestaneme vnímat kosmos jako stvoření protkané hodnotou v řádu bytí. Když už nevnímáme ani účel v řádu času, ani morální smysl řádu věčnosti, nýbrž jen kosmickou nahodilost, mechanickou a prostou smyslu. Pak se nám příroda začne jevit jako nesmyslná a my sami jako zbyteční.“ Tento koncept je pak v dalším textu (Bytí, čas, věčnost) rozšířen, zásadní problém autor vidí v absenci posvátna, hodnoty, smyslu a morálního řádu, který s naší existencí bohužel nevstupuje do skutečnosti. Veškeré evropské myšlení dle něj vycházelo posledních tři sta let z předpokladu, že vesmír je jen náhoda, že hmota je poslední skutečností a smysl všeho je pouhý dodatek uskutečňovaný Dějinami.

Najdeme tu i důvěrně známou paralelu současnosti se světem starověkého Říma, ovšem v jiném, filozofickém světle, autor se řečnicky ptá, zdali náš dnešní svět není stejný jako ten tehdejší římský, kde vládne solipsismus veškerého rozumu a který není schopen přijmout a pochopit zvláštnost a jedinečnost svého okolí a ostatních jedinců (Počet našich let).

Credo nabízí též ukotvení smyslu v časovém běhu života: „Všechna ta bolestivá láska je tak vypjatě lidská – a tak marná v řádu času. Plnost života nelze hledat v jeho budoucnosti. V řádu času je budoucnost vždy konec. Dobře to víme. Nemá smyslu truchlit, že něco hyne. Ta bolest nás zaplaví, kdykoliv zapomínáme, že smyslem života není, aby byl věčný, nýbrž aby byl dobrý. Opomíjeným zázrakem života je, že kdesi, kdysi jednou byl. Jednou byl člověk, jednou byl mýval. To je zázrak, to je smysl života.“

Znovu
Kohák je bytostně přesvědčen o tom, že základním problémem hledání smyslu lidské existence je jeho etický rozměr. Veškeré původní myšlenky v knize vznikly životní krizí a následnou katarzí, kdy filosof doslova na zelené louce začal znovu budovat, rozeznávat a hodnotit sebe, svůj svět a své okolí. Kohák Ohně a hvězd není Diogenes ani v jeskyni žijící poustevník, neuzavírá se rozčarován před světem, přírodou, bližními, na nic z toho nezanevřel, naopak. Vidí možnost všeobecné nápravy světa v novém začátku, novém nastavení a postupném budování základních existenčních vztahů, k sobě, ke svým bližním, ke svému prostředí, k přírodě. K tomu mu velmi dopomáhá jeho nedogmatická českobratrská víra a holá nutnost začít svůj život znovu, pokusit se dát mu zase smysl, prožít ho eticky co nejlépe a co nejplněji. Ukazuje čtenářům, že člověk má tváří v tvář těžkým výzvám vždy možnost volby a má vždy možnost následovat dobro. Vede ho pevná víra, že se člověk v životě nikdy nesmí vzdávat a musí jít dál.

Epilog pak vrcholí pohledem na současný svět zaplněný nadužívanou technologií: „Odcizení, které Karl Marx přičítal kapitalismu, je skutečné, ovšem neméně skutečné je v zemích, které vzývají jeho jméno. Je to postranní důsledek zapomínání, které je tak snadné, když mezičlánky technologie zastřou živé pouto lásky a práce mezi člověkem a světem. Všechno usnadní, jen člověka ponechají bez domova, bez místa ve světě a bez poslání. Není v moci člověka-spotřebitele – aby naplnil prázdnotu smyslu hromaděním bez cíle a bez hranic.“

Kniha Oheň a hvězdy: Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody je skutečný kšaft, kšaft umírajícího lidstva; naléhavost Kohákových slov doléhá nejen na přátele a obdivovatele jeho filozofie, ale může významně promluvit i k zastáncům novodobých duchovních směrů, k nimž autor (na klasického filozofa až překvapivě) argumentačně směřuje. Jeho argumentace ovšem nedospívá na úroveň například Eckharta Tolleho, Deepaka Chopry, Moojiho nebo Sadhgurua, kteří k filozofii a k existenci přistupují z hlediska vyššího vědomí a velmi hlubokých a meditativních prožitků existence a bytí.

Co z tohoto relativně neutěšeného Kohákova kšaftu pro nás zbývá? Pořád velmi mnoho, je zde možnost osobního závazku a osobního ručení za vlastní hlásanou pravdu. Je zde život, který může nabrat nový a neočekávaný směr a každý může začít u sebe. Je třeba – ač by mě za tento příměr žádný pravověrný filozof asi nepochválil – baťovsky si vyhrnout rukávy a pustit se do díla vlastního života, jak ostatně uvádí sám Erazim Kohák v předmluvě: „Leč dost poučování. Je třeba obrátit se k jedinému zdroji, k zakoušení samotnému.“

 

© Tomáš Matras

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložil: TIMONEL, 18.08.2017 10:25
Kohák, Erazim: Oheň a hvězdy: Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody
Původní anglická varianta knihy Erazima Koháka je dostupná zde (University Of Chicago Press): press.uchicago.edu
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

88%čtenáři

zhlédnuto 1553x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce