Horák, Ondřej: Nebožtík

Horák, Ondřej
Nebožtík

recenze beletrie česká

Poměrně nevýrazný příběh, který sleduje kroky začínajícího českého spisovatele Štěpána Hrdiny, prázdného umělce s nasazenou maskou geniality a neodolatelnosti, na jeho skromných cestách, skrývá více, než se na první pohled zdá.

Exkurze do bahna narcismu
Ondřej Horák
: Nebožtík. Akropolis, Praha, 2017, 136 s.

Při čtení knihy Nebožtík od Ondřeje Horáka se mi vybavil citát Egona Bondyho z Ledna na vsi: „Pokud se bude dít vůle tvá, potud se budeme moci namáhat, pracovat, zápasit – i mýlit se, trpět, zapírat i obětovat se – jak to už jinak není na cestách božích. Děla-li by se vůle naše – pak si uděláme pohodlné peklo a nebudeme muset ani pracovat, ani zápasit, ani trpět, ani zapírat a jenom zajdeme.“ Horákův Nebožtík jako by uváděl tyto dvě věty do praxe. Hlavní postava knihy, mladý spisovatel Štěpán, se totiž zdá být ztělesněním egocentrismu, nabubřelosti a onoho zmíněného „pohodlného pekla“, před kterým Bondy varoval. Více než člověka připomíná energetickou stopu, jež se krátce objevila na světě a zanikla. Připomíná kometu, která prosviští okolo Země a poté, co mezi pozemšťany vyvolá krátkodobý „hurá efekt“, zase tiše zmizí. Ještě před zmizením ale Horákův protagonista interakci se svými pozorovateli proloží několika citáty z knih, jež nečetl, a vytvoří tak dokonalý dojem falešného intelektuála.

Nebožtík Ondřeje Horáka je malá útlá knížečka podávající příběh, jehož nadosobní vypravěč čtenáře v er-formě poměrně podrobným, ale chladným způsobem informuje o povrchních a povýšených vnitřních pochodech hlavní postavy. Vyprávění je rozděleno do tří částí. V první části se dozvídáme něco málo o Štěpánově cestě do Norska, kam byl vyslán na stáž, druhá část popisuje dobu návratu do Čech a třetí část výlet do Osvětimi. Jeho denní režim se ale na všech zmíněných místech pohybuje pouze v mezích uspokojování základních životních potřeb, jako je jídlo, pití a náhodný sex s náhodnými ženami. Potřeba pozornosti Štěpána nemotivuje k lepším výkonům, nýbrž jej vede k předstírání a přetvářce. Obklopen lidmi, které by snad mohl považovat za své, mluví o pozérství a dává najevo pohrdání (dle něj přehnanou) pílí. Není schopen a ani ochoten vrátit okolí alespoň část věnované pozornosti a stále uvažuje nad tím, zda je mu prokazována dostatečně: „Už se u nikoho nebude o nic ucházet. Naopak, ty, kteří mu jakkoliv neprojevili či neprojeví dostatek pozornosti, prostě vyřadí ze svého okruhu. Lepší zmizet než zevšednět. Lepší mlčet než mluvit moc. Lepší být tajemný, než vyložit na pult výprodeje celý svůj život. A taky je to menší námaha“ (s. 99).

Veškeré Štěpánovo jednání je ovlivňováno právě pozorností okolí. Jakákoli aktivita je podněcována klesajícím či stoupajícím zájmem cizích lidí, ale ani touha po pozornosti mu nestojí za to, aby vyvinul skutečné úsilí, a tak práci neustále jen předstírá. Sám se však o činnost ostatních nezajímá, a pokud zájem alespoň předstírá, nevkládá do jeho projevu mnoho úsilí, stejně jako do vlastní autorské práce. Jediné, co zvládá na sto procent, je naplňování svých elementárních potřeb; jakákoli činnost navíc je vykonávána neúplně a bez prožitku – ať už se vydá na cesty, nebo se dostane do blízkosti umění. Simulace skutečného života se postupně začíná projasňovat několika záblesky vcítění se do pocitů ostatních, kdy se najednou u lhostejného Štěpána začíná projevovat dojetí nebo upřímná radost. Příkladem může být právě výše zmíněná cesta do Osvětimi, motivovaná patrně zhlédnutím pár dokumentů o holokaustu a citátem z autobiografie Imreho Kertésze: „A navzdory vší rozvážnosti, věcnosti, zdravému rozumu, jsem přece jen v hloubi své duše rozpoznal myšlenku, která byla svou absurdností až zahanbující, a přesto na mě dorážela čím dál naléhavěji: rád bych v tom krásném koncentračním táboře ještě chvilku žil...“ (s. 98). Tato cesta je popsána podobně neurčitě jako zbytek vyprávění, objevuje se zde však narážka na pocity, „jako kdyby to na něj opravdu doléhalo“ (s. 123).

Ačkoli se tyto záblesky vcítění nedají považovat za dostatečný náznak opravdového „nebožtíkova zmrtvýchvstání“, jsou pro Štěpána, který si kvůli pocitu vlastní výjimečnosti a nadřazenosti nevede nejlépe při snaze chápat něčí myšlenky a pocity, skutečným pokrokem. Ve vyprávění se několikrát vyskytne jméno Breivik a jedna věta padne i ohledně norsko-české kauzy dětí odebraných norskými úřady – zkrátka vypravěč zmiňuje některé příklady, jež norskou a českou společnost výrazně zasáhly, aby poukázal na Štěpánův nedostatek emoční inteligence. Oba případy totiž jeho pozornosti, i přes návštěvu Norska, téměř unikly. Pokud má Štěpán příležitost probudit v sobě lidsky empatickou stránku a přemýšlet nad choulostivějšími problémy ostatních, uvažuje často naprosto scestně, například Štěpánovy dojmy z Munchova Výkřiku popisuje vypravěč takto: „Další den ještě došel do Munchova muzea, kde viděl, že těch Výkřiků je víc, že si to mistr několikrát zkoušel. Hlavně nechápal, proč ten člověk křičí, protože jediní dva další lidé byli za ním. Takže křičel pro nic za nic, a ještě úplně špatným směrem“ (s. 11).

Sám autor se, zdá se, snaží zvoleným způsobem vyprávění přiblížit Štěpánově poetice, jako by tím čtenáře vyzýval k ironickému náhledu nejen na Štěpána, ale na Nebožtíka samotného: „Nechápal, jak může psaní někoho tak naivně bavit – jak tomu může někdo s takovým nadšením věnovat tolik času. Vždyť stačilo, když už to bylo opravdu nutné, k tomu na chvíli sednout a rychle to odbýt. Byl dost chytrý na to, aby věděl, že výsledek musí být především kultivovaný a mnohoznačný, a hlavně tam musí být vždy dost odkazů na jiná, pochopitelně slavná díla. To bohatě stačilo“ (s. 21). Autor tímto popisem Štěpánovy metody v podstatě naznačuje povahu celého díla a dává tak o něco hlubší rozměr jinak nudnému a strohému popisu prostých životních situací egocentrického člověka bez vážnějších životních problémů a povinností. Čtenář si pak musí klást otázku, zda jsou citáty v díle zařazeny účelově, nebo slouží jen jako slovní vata.

Svět Štěpána Hrdiny je po celou dobu podáván ve výčtech. Ve výčtech míst, která navštívil, žen, se kterými strávil noc, filmů, které viděl (nebo neviděl), a knih, které četl (nebo nečetl). Nehledě na záměr autora tak může čtenář místy propadat pocitu, že se jedná o mlácení prázdné slámy. Nebožtík je však jako formička na cukroví. To, co se do ní vejde, obsahuje uvnitř každý z nás. Tedy každý z nás by mohl v Nebožtíkovi vidět cosi z vlastního odrazu. Co ale zbude okolo jako odpad? Není tento odpad právě to, co Štěpánovi chybí? To nejdůležitější, co člověka odlišuje od ostatních v davu?

Pokud čtenář v Nebožtíkovi hledá nějaké odpovědi, je dost možné, že nalezené odpovědi ani nebude chtít slyšet, protože neodpovídají na otázky, které si při čtení pokládá. Většího úspěchu při hledání však dosáhne, nebude-li hledat mezi řádky, ale pohlédne-li na ten nudný, nezáživný příběh jako na celek. V průběhu čtení totiž čtenář sice má možnost seskupit dílky skládačky na jednu hromadu, ale až poté může začít skládat a přemýšlet nad záměrem autora. Kniha v tomto směru čtenáři nic nepodsouvá. Ale ani nepředstírá oprávnění něco podsouvat.

 

© Kristýna Vaňková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 1599x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce