Yanagihara, Hanya: Malý život

Yanagihara, Hanya
Malý život

recenze beletrie zahraniční

Pochmurná pohádka, „newyorský román“, v němž na dějišti nesejde, studie zneužívání dětí a lidského utrpení, bildungsroman, komentář k věčnému tématu amerického snu. To vše je román Američanky havajsko-korejského původu Hanyi Yanagihary, který se v roce 2015 probojoval do užších nominací na Man Bookerovu cenu.

Když žít neznamená nutně zůstat naživu
Hanya Yanagihara
: Malý život. Přel. Petra Diestlerová, Euromedia – Odeon, Praha, 2017, 640 s.

Varování: Recenze prozrazuje některé důležité části děje.

Je zajímavé, jak může zdání někdy klamat. Kdokoliv, kdo si v knihkupectvích povšimne sytě žlutého, v pořadí 196. svazku Světové knihovny Odeonu jménem Malý život, může při pohledu na tuto rozsahem hrozivou knihu dospět velice snadno k mylnému úsudku. Délka přes šest set stran odrazuje již sama o sobě, navíc asijsky znějící jméno autorky v kombinaci s bytostně americkou obálkou může působit přinejmenším nesourodě. Geniální trik sehrálo s případným čtenářem i samo nakladatelství Odeon, když na zadní stranu obálky vybralo právě tu ukázku, která tam je.

Skutečně nemohlo vybrat lepší úryvek. Nic nevystihuje druhý román americké autorky havajsko-korejského původu Hanyi Yanagihara lépe než scénka odehrávající se na střeše nad newyorským požárním schodištěm. Zároveň však nemůže být nic víc zavádějící než právě ona. Těch pár řádek pojednávajících o čtyřech mladících, kteří se uprostřed zimy pokoušejí celí promrzlí spustit ze střechy na požární schodiště, probouzí v potenciálních čtenářích zdání, že jde o další z mnoha takzvaných newyorských románů, dost možná s nádechem bildungsromanu, okořeněného trochou toho traumatu z jedenáctého září. Yanagihara by ostatně nebyla ani první, ani poslední. Jen těžko si lze představit současný newyorský román, který by se tomuto tématu, skoro až povinnému, zcela vyhnul. Jenže Yanagihara není konvenční autorka, a třebaže Malý život zpočátku působí přesně jako další z románů tohoto typu, opak je pravdou. Byť jsou osudy čtyř hlavních protagonistů situovány kamsi do prostoru mezi Tribecou, Čínskou čtvrtí a centrálním Manhattanem, autorčin New York není dokonce ani kulisa, spíš je to jen jméno, které by dost dobře mohlo nahradit jméno kteréhokoliv jiného města.

Romány obvykle mívají vztah k místu, v němž se odehrávají, jsou formovány konkrétním prostředím, takže jsou přirozeně vázány i k určitým konkrétním událostem. Yanagihara na rozdíl od všech těch Fitzgeraldů, Messudových, Foerů, Eganových a mnohých dalších, u nichž byl New York středobodem všeho dění a v mnoha případech i další postavou románu, jeho vliv zcela potlačila a nahradila vše konkrétní jakýmsi neurčitým bezčasím, kde jsou jakékoliv reálné události zcela irelevantní. Sama své dílo připodobňuje k pohádce, která také vzbuzuje iluzi přítomnosti, aniž by byla jakkoliv historicky nebo geograficky ukotvena.

Ostatně paralela s pohádkou je na místě i z dalšího důvodu. Yanagihara vdechla život čtyřem pohádkovým princům, kteří navzdory mnoha těžkostem a špatné výchozí pozici nakonec naleznou kýžené „štěstí“, a to dokonce v takové míře, že se tomu dá až těžko věřit. Ze sirotka Judea, vychovaného v klášterních institucích, se stane jeden z nejvlivnějších a nejobávanějších právníků v celém městě, z jeho nejlepšího přítele Willema, dlouhá léta se probíjejícího po restauracích, nejlepší herec současnosti, z nevyhraněného Malcolma špičkový architekt a z neustále se hledajícího DžejBího renomovaný malíř, o nějž se perou nejprestižnější galerie. Zdálo by se, že autorka zachytila dokonalou verzi amerického snu, že plně vystihla podstatu americké honby za úspěchem a až chorobné posedlosti vítězstvím. Co když se však nedá vyhrát? Co když existují lidé, u nichž nikdy nebude nic lepší, lidé, pro které je život všechno možné, jen ne vítězství? Co když zdánlivě bezstarostný život čtyř přátel z univerzity dostihnou stíny minulosti jednoho z nich a román o strastech a slastech zlaté newyorské mládeže se z minuty na minutu zvrtne v donekonečna se opakující noční můru, jíž se nedá uniknout?

Hanya Yanagihara se ve velice zajímavém rozhovoru o vlastním dětství přiznala k několika ne zcela obvyklým věcem. Od malička se zajímala o výtvarné umění a spolu s ním o nemoci a mrtvá těla. Její otec, jinak lékař, neviděl na tomto jejím zájmu nic špatného, a tak jí dokonce zařídil návštěvu patologie, aby mohla na vlastní oči vidět a namalovat to, co ji tolik fascinovalo. Jak sama přiznává, na těchto poznamenaných tělech ji zajímalo hlavně to, co s nimi vetřelec v podobě nemoci dokázal udělat. Musela se sama sebe ptát, co všechno je tělo ochotno podstoupit, aby se těmto útokům ubránilo, co všechno je ochotno za to zaplatit. A právě takový boj celoživotně svádí hlavní protagonista románu Jude – s bolestí, nemocemi, postižením, sám se sebou, svým tělem a životem jako takovým, ale v první řadě s infekcí, která ochromila celé jeho tělo a znemožňuje mu cokoliv cítit – infekcí zvanou patologické trauma.

Autorčin americký agent měl po přečtení románu strach, zda její čtenář vůbec vydrží spolu s Judem snášet pravou podstatu jeho utrpení. Hanya Yanagihara s překvapivou nezúčastněností a věcným klidem líčí hrdinovo dětství poznamenané sexuálním zneužíváním nejtvrdšího kalibru. Románů pojednávajících o zneužívání malých dětí je v současné americké literatuře obrovské množství a vše vygradovalo obzvláště na přelomu tisíciletí po provalení skandálu katolických kněží. Žádný autor však dle mého názoru nedokázal jít do takové hloubky jako právě Yanagihara, nedokázal zachytit absolutní bezmoc obětí, veškerou hrůzu a beznaděj, která jednou provždy ovlivnila jejich život. Autorka se nepouští do detailních, rádoby skandálních popisů aktů sexuálního násilí, to ostatně není ani třeba. Vědoma si efektu, který Judeova doznání budou na jeho okolí mít, informace chladnokrevně dávkuje. Jude prozradí vždy jen část. V okamžiku, kdy se schyluje k dalšímu šokujícímu odhalení, autorka tok vyprávění utne a udělí slovo jinému z hrdinů, který na čas odvede pozornost, uklidní zjitřené emoce a připraví publikum na další dávku krutosti. Yanagihara si v podstatě s Judeovými přáteli a svými vlastními čtenáři pohrává jako kočka s myší. Není to však ze škodolibosti, spíš to činí s vědomím, že takto, rozkouskovaně, to bude pro všechny zúčastněné přece jen o něco stravitelnější. Zajímavé je i její odůvodnění, proč si vybrala násilí homosexuálního charakteru a její obětí je malý chlapec. Poukazuje na to, že dívky a ženy ze své podstaty dokáží s traumatem lépe pracovat, kdežto chlapci, již odmala učeni, že nesmí dávat najevo jakékoliv emoce, neumí s bolestí a zoufalstvím nakládat a jakkoliv je navenek ventilovat. Proto mají u nich takovéto zkušenosti často fatálnější dopad, než tomu je u obětí ženského pohlaví.

Zásadní roli hraje v románu umění. Yanagihara se ve výše zmiňovaném rozhovoru přiznává, že jednou z prvotních inspirací k napsání této knihy byla kromě zneklidňujících fotografií motelových pokojů Todda Hidoa především práce uznávané fotografky Diane Arbus, mj. jedna z fotografií mladých mužů na okraji společnosti (Přetočený muž ve svém hotelovém pokoji, 1961). DžejBí, o němž Yanagihara mluví jako o svém alter egu, není sice fotograf, je to však malíř, který po mnoha letech uměleckého hledání prorazí hyperrealistickými malbami svých přátel, jež mají k fotografii velice blízko. Na jednom místě v románu mluví o obrazech a poznamenává trochu v duchu Wildeova Obrazu Doriana Graye, že může nastat okamžik, kdy budou umělecká díla skutečnější než jejich reálná předloha. Připouští, že umělci jsou po mnoha stránkách zloději, kteří parazitují na životech svých modelů, a jejich diváci pak s tímto faktem obeznámení komplicové. Sám Jude, který se nedobrovolně stal nejčastějším DžejBího modelem, má s tímto vykrádáním životů jiných vážný problém. Při scéně v galerii, kdy si prohlíží sám sebe a poslouchá komentáře ostatních návštěvníků ohledně emocí, které v nich jeho portréty vzbuzují, si nelze nevzpomenout na velice podobný okamžik ze slavného divadelního dramatu Na dotek Patricka Marbera. Hrdinka Alice stojí – úplně stejně jako Jude – před vlastním portrétem, zachycujícím její plačící tvář, a rozhořčeně podotýká: „Celé to je lež. Smutní neznámí lidé, kteří jsou hezky vyfocení. Osamělí lidé, kteří jsou krásní. Lidi to uklidní, takže je to celé jedna velká lež. A všem se ta lež líbí.“

Jaká je však pravda? To neví nikdo z návštěvníků a ani nikdo z Judeových nejbližších. Pro všechny kolem je Jude tajemnou postavou – jeho okolí tuší, že v sobě skrývá něco hrozného, ale celou pravdu nikdo z nich nezná. Jude se děsí toho, že odhalením pravdy zklame, především sám sebe, ale hlavně toho, že by mohl přijít i o ten prchavý pocit štěstí, který občas zažívá. Zároveň se bojí být šťastný, protože má pocit, že k tomu není předurčen. Bojí se s kýmkoliv skutečně sblížit, protože má strach, že mu dotyčný opět ublíží. A i když pozná díky nejbližšímu příteli skutečnou lásku, nedokáže se otevřít. A o to více se pak za vlastní rozpolcenost trestá.

Po všech sedm částí románu Hanyi Yanagihary tušíme, kam román spěje. Bráníme se tomu, stejně jako všechny postavy románu. Myslíme však v té chvíli hlavně na sebe, nikoliv na Judea. Posuzujeme jeho život svou vlastní zkušeností a nechceme si přiznat, že existují lidé, kteří mohou žít, jen když nezůstanou naživu. Třeba v obrazech malíře DžejBího, které dokázaly, byť možná trochu vypočítavě, zachytit i něco víc než jen muže sedícího na pohovce v Lispenard Street nebo muže sužovaného bolestmi. Když už nic jiného, zmrazily Judea navěky v daném okamžiku a uchovaly jej pro ty, kteří ho tak milovali a tak málo znali.

Román Malý život má opravdu daleko do oddechového prázdninového čtení. Je to však román po všech stránkách výjimečný. Definovat, proč tomu tak je, není vůbec snadné. Nejsou v něm hluchá místa, což je při takovém rozsahu věc nevídaná. Lví podíl na tom má zvolená forma, která v detektivním duchu postupně poodkrývá jedno temné zákoutí Judeova dětství za druhým a v pravidelně podávaných dávkách eskaluje napětí (a mnohdy také odpor a zhnusení). Hlavní zásluhu však na tom má emocionální hloubka románu a psychologická propracovanost postav. Ano, mohli bychom spekulovat, zda nejsou hrdinové Yanagihary až příliš pohádkově černobílí, tedy Willem přehnaně šlechetný, adoptivní otec Harold až nereálně milující, oddaný a tolerantní, lékař Andy nadmíru loajální a trpělivý a uzavřený, nelidsky trpící Jude jen těžko uvěřitelný; všichni do jednoho jsou to navíc tak trochu sobci a přerostlé děti, zabývající se výlučně samy sebou (nikdo z hlavních hrdinů nemá z vlastního rozhodnutí děti). Berme však román Malý život jako takovou „pohádku“ naruby. „Pohádku“, kde úspěch ani peníze nic neznamenají, kde zlo zůstane nepotrestáno a kde onen příslovečný „Jaromil“ ke štěstí nepřišel. „Pohádku“, při jejímž čtení se budeme muset jít čas od času vydýchat a dost možná budeme spolu s Judem prosit „Proboha, už ne!“

 

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

90%autor článku   100%čtenáři

zhlédnuto 1221x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce