Vopěnka, Martin: Můj bratr mesiáš

Vopěnka, Martin
Můj bratr mesiáš

recenze beletrie česká

Píše se rok 2105, vše dobré už se na planetě stalo, lidstvo spěje do záhuby a změnit to, zdá se, nemůže už ani diktátorský vůdce Doživotní. Svět techniky pohořel, zničili jsme svou rodnou planetu, dávno již neprší a lidé se dělí na bohaté a umírající. Pak se narodí Eli. A začne pršet.

Když vám rodiče domů přinesou v plenkách mesiáše
Martin Vopěnka
: Můj bratr mesiáš. Mladá fronta, Praha, 2017, 272 s.

Martin Vopěnka se po úspěšné Nové planetě (2015) v novém románu vrací do budoucnosti. Jak už u něho bývá zvykem, není to budoucnost růžová. Lidstvo technickým pokrokem naprosto vyčerpalo planetu a nastalo sucho, které změnilo svět. Voda z řek vyschla, z kohoutků neteče, neprší a v mnoha městech se nedá žít. Prahu, už tak rozdělenou na uzavřené čtvrti a čtvrti chudiny, zaplavují bohatí Norové, kteří doufají, že Prahy se změna klimatu již nedotkne. Marně. I na šestiletého chlapce Marka, který žije ve zdí obehnaných Holešovicích, doléhá pocit, že se narodil příliš pozdě. Dokud se nenarodí jeho bratr Eli, mesiáš s opruzeninami.

Tak jako Ježíšovo narození doprovázela kometa, to Eliho ohlásil silný a neustávající déšť, za dlouhé roky první. Zde ale paralely s křesťanským mesiášem zdaleka nekončí. Marek je šťastný a získává v životě smysl: ochraňovat Eliho, který není z tohoto světa. Rodina nového mesiáše však není harmonická, otec od rodiny odchází a maminka se až do své brzké smrti neusměje. Zanechává syny napospas nebezpečné době. Eli však má dar, dar přesvědčivosti, naléhavosti, která umí strhnout davy. A zdá se, že zná správnou cestu.

Kniha ale není o mesiáši, obrací se k tomu, kdo mu byl ze všech nejblíže, kdo jej viděl přicházet na svět, kdo viděl jeho tragickou smrt, kdo jej pohřbil, kdo nese jeho jméno dál a kdo o něm podává svědectví. Marek, kterému je 72 let a žije v české komunitě následovníků Eliho v Řecku jako světec, mesiášův bratr. Společenství by nebylo ničím výjimečné, ale oni jsou těmi jedinými, kterým se ještě v tomto postapokalyptickém světě rodí děti. Lidstvo stárne, vymírá a dětí přibývá pouze z řad těch, kdo uvěřili v Eliho.

Můj bratr mesiáš je kontemplace sedmdesátiletého starce nad vlastním životem, který obětoval péči o svého výjimečného bratra, a nad pádem civilizace. Důrazný apel na cestu pacifismu, na zřeknutí se výdobytků moderní vědy a techniky, na skoncování s politikou a návrat k přírodě a vlastní přirozenosti se nese celým textem. Nápadně připomíná podtón Vopěnkovy předešlé knihy pohádek O duši a dívce (2016). A ačkoli je kniha založena na pochybách – vždyť ani samotný Eli neví, proč a co dělá, krčí rameny a vysvětluje: „Nějak se to ve mně děje, Marku. (…) Mrzí mě, brácho, jestli jsem ti protivný“ –, Marek v sobě nese jistotu.

V prvních třech čtvrtinách textu se seznamujeme s oběma hlavními protagonisty a lidmi okolo nich. Postavy jsou vykresleny do nejdrobnějších detailů a jsou velmi lidské. Eliho utrpení je na stránkách knihy téměř hmatatelné, a to zejména v opakovaném tvrzení, že nenarodit se je dnes štěstí. „V utrpení jsme to dopracovali nejdál z živočišných druhů. A jediné štěstí, Marku, že život je konečný. Takže i každé utrpení má konec.“ I tak Vopěnkův malý mesiáš v noci před smrtí váhá a utrpení jako by bral na milost: „Bojím se, Marku. Co když po tom není nic? Jestli po tom není nic, žil bych radši dýl.“

Střídání Markova dětství a stáří tvoří zajímavou koláž, která nenudí, ačkoli kniha je v první polovině poměrně statická. Čtenář nahlíží do budoucnosti, orientuje se ve společnosti, v níž vládne diktátor Doživotní a která se stává nelidskou. V poslední třetině se však dvaasedmdesátiletý Marek odhodlává k akci, která ústí ve velmi působivý konec. V Nové planetě zasadil Vopěnka prastarý příběh do budoucnosti a nejinak činí i nyní. Eli je a zároveň není paralela Ježíše, přiznaná, zdůrazňovaná a občas zesměšňovaná. Nejde tolik o nové převyprávění Bible jako spíše o její pokračování; stejně tak jako Eliho učení.

Vopěnka opět přichází s knihou, která řeší palčivé otázky blízké budoucnosti. Je čtivá, děsivá a krásná zároveň. Lehké čtení na léto od Martina Vopěnky nečekejte. Načrtává budoucnost, která nemusí být tak vzdálená, jak se na první pohled může zdát.

 

© Eliška Prokopová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   74%čtenáři

zhlédnuto 2914x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce