Besson, Patrick: Sarkozy à Sainte-Hélène

Besson, Patrick
Sarkozy à Sainte-Hélène

recenze beletrie zahraniční

Cynický novinář a spisovatel Patrick Besson opět zesměšňuje francouzskou společnost. Tentokrát mu k tomu slouží 17 kratičkých povídek, kde se setkávají osobnosti z různých časových období. Autor si vypůjčuje knižní tituly, upravuje lidské osudy, míchá dohromady různé události a hlavně se nebojí kriticky, s nadsázkou a humorem vykreslit (nejen) současnou Francii.

Co by bylo, kdyby…
Patrick Besson
: Sarkozy à Sainte-Hélène, Gallimard, Paris, 144 s.

Patrick Besson (nar. 1956) je novinář a spisovatel známý (alespoň Francouzům) svým cynismem, drsným humorem, provokatérským tónem a všetečnou kritikou. Narodil se v Paříži ruskému otci a chorvatské matce, v mládí si utvořil kladný vztah ke komunismu a dodnes se označuje za „nepraktikujícího komunistu“. Dal by se počítat mezi nejplodnější spisovatele dneška, na kontě má přes 40 titulů. S psaním začal v sedmnácti a již v roce 1985 obdržel Velkou cenu Francouzské akademie za román Dara (Seuil, 1985), následně v roce 1995 Cenu Renaudot za román Les Braban (Albin Michel, 1995, Brabanovi). V době občanské války v bývalé Jugoslávii Besson vyjadřoval podporu Srbsku vydáním Contre les calomniateurs de la Serbie (l’Âge d’homme, 1996, Proti srbským nactiutrhačům) a vysloužil si nesouhlasnou reakci kolegů spisovatelů, mezi nimiž byl i Didier Daeninckx. Besson se nenechal rozhodit a útok odrazil vydáním pamfletu Didier dénonce (G. De Villiers, 1997, Didier udává). Kromě toho se Besson živí i jako novinář, píše pro média levicová i pravicová, například pro deníky L’Humanité a Le Figaro nebo časopisy jako Le Point či Marianne – často se pouští do ostré kritiky nejen spisovatelů, ale také politiků a pařížských intelektuálů. Má ale i své oblíbené osobnosti, mezi něž se řadí spisovatelé Frédéric Breigbeder, ale třeba také Gérard de Nerval, dále rapper Eminem či dirigent a klavírista Maxim Šostakovič. Jeho nejnovější kniha Sarkozy na svaté Heleně se zde načrtnutému charakteru jeho tvorby nikterak nevymyká.

Sarkozy à Sainte-Hélène je sbírka sedmnácti povídek, ve kterých se střetávají známé francouzské osobnosti z různých časových období. Autor si vymýšlí nejrůznější scénáře událostí, které by se teoreticky mohly udát, kdyby se osobnosti ve skutečnosti rozhodly jinak nebo kdyby se spolu setkali lidé, kteří se reálně potkat nemohli. Skládá dohromady nejrůznější příhody a situace z francouzské historie, upravuje si je (přepisuje roky, zaměňuje jména, doplňuje smyšlené detaily) a překrucuje je tak, až vznikají humorné příběhy. Pro francouzského čtenáře bude určitě snazší vyznat se ve změti osobností, faktů a výmyslů, ale ani pro českého čtenáře nebude četba marná. Vždyť každý zaslechl alespoň střípky o aféře politika Dominika Strauss-Kahna, každý zná legendárního humoristu Gada Elmaleha a jeho skeče o dokonalém blondýnovi, každý tuší, že Charles Baudelaire je autorem básnické sbírky Květy zla (Fleurs du mal) a že se v Le Mans každoročně jezdí automobilový závod. Nemluvě o Marine LePenové, která letos málem vyhrála prezidentské volby, natož pak o císaři Napoleonu I. a bývalému prezidentovi Nicolasi Sarkozym.

Některá setkání nejsou ničím překvapivá, jako tomu je například u poslední zmíněné dvojice. V takových případech jako by Besson dodal konkrétní formu myšlenkám, které musely napadnout nejednoho z Francouzů. Co by bylo, kdyby se spisovatel Roger Nimier nevyboural ve svém Aston Martinu, jak by vypadala návštěva populární modelky Nabilly Bennatti u slavného psychoanalytika Lacana? Zastavme se pro představu u naprosto evidentního obrazu Napoleona a Sarkozyho. Podle Bessona nám vyjde následující:

Po příjezdu na hotel Konzulát se Carla chtěla jít koupat. V Konzulátu nebyl bazén. Pár zrušil rezervaci a odebral se do hotelu Wellington, kde bazén také nebyl. Carla se proto chtěla vrátit do Paříže, ale další loď jela nejdříve za týden. Vrátili se do Konzulátu. Na pokojích neměli televizi, protože na celém ostrově jediná nebyla. IPhone samozřejmě nefungoval. Naštěstí tu byl internet. První osoba, které Carla skypovala, byl její advokát, který jí rozmlouval žádost o rozvod: trhala by si vlasy, až by se Nicolas vrátil k moci. Nemůže přece věřit průzkumu veřejného mínění.

– Potíte se, Nicolasi.
– Přijel jsem na kole.
– Dáte si kapku chambertinského?
– Alkohol ne, děkuji.
– V Egyptě jsem málem konvertoval k islámu. Jediné, co mi v tom zabránilo, byl zákaz pití vína.
– Kvůli císařství se na islám neobrátím.
– Ani kvůli tomu mému ne?

Nicolas se udržel, aby Napoleonovi neřekl, že jediné, co mu z císařství zbylo, byla tato rezidence, kde člověk umírá horkem nebo zimou a kde je neustále přehnaně vlhký vzduch.

– Ale proč jsem tady, pane Císaři?
– Ještě lepší je Napoleon.
– Brzy budou prezidentské volby a já váhám zda kandidovat. Co byste mi doporučil, Napoleone?
– Nekandidujte, budete zvolen.
– A v čem je problém?
– Já jsem byl také zvolen, když jsem se vylodil ve Vallauris. O sto dní později bylo po legraci. Proč jste nevyzval svou choť, aby vás doprovodila?
– Nemá ráda kolo.
– Scházejí nám tu ženy. Albine de Montholon se mi přejedla. Přece jen je jí pětatřicet.
– A vám padesát, Napoleone.
– Čtyřicet devět. Nedělejte mě starším, Nicolasi, na to tu máme toho Angličana Hudsona Loweho.
– Podle vás bych tedy v roce 2017 kandidovat neměl.
– Řeknu vám dobrou zprávu, starý brachu: Elba byla úžasná. Klima jedna báseň. Taková Korsika bez střílení. A to množství Italek. Ale vám, manželovi Carly Bruni, přece nemusím o nesmírném kouzlu Italek vyprávět. (s. 111–113)

Neméně poutavě, vtipně, a dokonce nápaditěji působí setkání extrémně pravicové Marine LePenové s mladým Sofoklem, neuskutečněné setkání DSK s markýzem de Sade či popisovaná žárlivost koně monacké princezny Charlotty Casiraghi vůči jejímu příteli Gadu Elmalehovi:

– Gad je támhle, řekla Charlotte.

Ukázala na muže, jemuž jsem ale nevěnoval jediný pohled. Muže. Tak kvůli téhle podřadné, nevkusné, malé, nevyvážené bytosti – muži – mě celé týdny nespočetněkrát zanedbávala. Byl jsem rozhořčený. Zazněl zvon. Diváci zatajili dech, slyšet byl jen ten můj. Bezděčně jsem překonal první překážky. Skákání mě zničehonic přestalo zajímat. Charlotte pochopila, že jsem myšlenkami jinde. Byl jsem rozhozený, což rozhodilo i ji. Na čtvrtou překážku jsme dorazili příliš brzy a já se před ní zastavil ze strachu, že bych si něco zlomil. Uviděl jsem, jak mi přes hlavu přelétl obrovský pták: má majitelka. Nešetrně přistála na naštěstí měkké zemi, nenávistně na mě pohlédla a mně došlo, že už ji nemiluji. (s. 64–65)

Na malém prostoru (každá povídka má rozsah dvou tří stran) si Patrick Besson zkouší nejrůznější styly a žánry. Inspiruje se skutečností, ale i fikcí. Některé názvy kapitolek jsou upravené tituly světoznámých děl jako třeba výše zmíněné Květy zla, Zmatení citů od Stefana Zweiga nebo Petr a Jan Guy de Maupassanta. Ať už nám autor představuje příběh z pohledu zvířete, ve formě deníčku, nebo jako detektivní zápletku, vždy přichází s něčím novým. Námět je vždy jen lehce nastíněný, kvůli drobnému formátu próz rozepsaný jen velmi krátce, zato ale originálním a celkem zábavným způsobem. Mezi necelou dvacítkou povídek se nachází i pár historek inspirovaných Bessonovým vlastním životem, třeba o tom, jak se jako pětiletý chtěl na pláži prokopat do Číny.

Bessonovy povídky nabízejí vícero druhů zábavy. Poslouží jako odlehčující čtení na léto nebo na odreagování po práci. Je to také jakýsi soubor hádanek, kdy se čtenář může pokusit dešifrovat osobnosti, události a skandály. A v neposlední řadě jde o další z autorových glos k (nejen) současnému dění ve Francii.

 

© Sára Töröková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 1882x

katalogy

štítky k článku

Inzerce