Weinberg, Steven: Jak vyložit svět

Weinberg, Steven
Jak vyložit svět

recenze přírodní vědy

Má moderní věda počátky už v dílech antických Řeků, nebo se začala rodit až v pracích arabských učenců a středověkých evropských myslitelů? A co vlastně představovala vědecká revoluce v šestnáctém a sedmnáctém století? Odpovědi a další poutavá témata nabízí, třebaže občas svérázným způsobem, publikace s mnohoznačným názvem.

Ke kořenům vědy
Steven Weinberg
: Jak vyložit svět: Objevování moderní vědy. Přel. Jakub Rozehnal, Slovart, 2016, 432 s.

Studium historického vývoje vědeckého poznání nepřináší pouze fascinující a inspirativní příběhy nejrůznějších badatelů a jejich mnohdy přelomových objevů, ale skýtá rovněž možnost porozumět daleko obecnějším fenoménům, kupříkladu jak se do způsobu pokládaných otázek a jejich řešení promítají různé společenské či kulturní faktory (tradičním příkladem je paralelní odhalení – Wallacem a Darwinem – teorie přirozeného výběru v divoce kapitalistické viktoriánské Anglii) nebo jak se v průběhu více než dvou tisíciletí vyvinula věda do své současné podoby, tedy propracovaného racionálního systému poznávání.

Dříve historii vědy obvykle jaksi bokem pěstovali sami vědci, přičemž se jednalo spíše o typické historické úvodníky k různým dílům, a i později se specializovaní historici vědy etablovali zpravidla z řad samotných badatelů. Skvělým příkladem je náš Emanuel Rádl (1873–1942), který se svým monumentálním a v mnoha ohledech nepřekonaným dílem o dějinách biologie (Dějiny biologických teorií novověku, Academia, 2006) proslavil víc než studiemi experimentálními. Přestože pozvolna dochází k profesionalizaci dějinněvědného zkoumání, stále se na něm významně podílejí i přímí účastníci základního výzkumu. Ti se nejčastěji věnují historii svého vlastního oboru, leč často se zdá, že čím vyššího akademického postavení daný vědec dosáhl, tím silnější má tendenci se ze své pozice vyjadřovat k obecnějším jevům.

Jedním z vědců, kteří se ve svých dílech s oblibou vyjadřují k různým aspektům vědeckého bádání, je americký fyzik Steven Weinberg (nar. 1933), který v roce 1979 získal (spolu s dalšími kolegy) Nobelovu cenu za sjednocení slabé a elektromagnetické interakce.

Weinberg českému čtenáři pravděpodobně nebude neznámý, neboť v minulosti se na našem trhu objevilo hned několik jeho knih, přičemž ta první, která se zabývá vývojem raného vesmíru, vyšla dokonce již před pětatřiceti lety: První tři minuty (The First Three Minutes, 1977, česky Mladá fronta, 1982). Ta poslední, nesoucí název Jak vyložit svět: Objevování moderní vědy, byla publikována v roce 2016, a jak již naznačily předchozí řádky i podtitul publikace, autor se tentokrát čtenářům nesnaží představit aktuální fyzikální teorie, ale zabrousil hluboko do minulosti a pokusil se vypátrat jak, kdy a kde se zrodila současná věda.

Je pravda, že i mnozí jiní fyzikové ve svých popularizačních knížkách rádi připomínají historii svého oboru, včetně velikánů fyziky od (namátkou) Newtona přes Faradaye až po Einsteina, ale obvykle zmiňují jen poslední sotva čtyři až pět století, potažmo novověk. Avšak cíl, který si Weinberg vytkl, vyžaduje mnohem delší cestu a tam, kde ostatní začínají, on vlastně pomalu končí.

Hned v úvodu autor upozorňuje, že k historii vědy nepřistupuje jako profesionální historici vědy, kteří preferují zkoumání různých událostí, objevů a myšlenek v kontextu doby jejich zrodu (tzv. diachronní přístup – toto označení však autor v knize nepoužívá). Namísto toho popisované skutečnosti interpretuje především z hlediska současné vědy a dnešních znalostí (anachronní přístup). Nechce rozebírat dávné objevy v kontextu tehdejších znalostí, jelikož to podle něj v důsledku přináší jen málo informací, jež by nám umožnily skutečně pochopit, jak moderní věda vznikla. Zároveň upozorňuje, že jeho cílem není ani zesměšňovat chyby starověkých či středověkých badatelů, nýbrž na srovnání tehdejší a dnešní situace ukázat různé podstatné rozdíly. (Blíže o metodách zkoumání historie vědy a výhodách i nevýhodách různých přístupů viz vyčerpávající spis Daniela Špeldy Proměny historiografie vědy, Filosofia, 2009.)

Nudný Aristoteles
Kniha se dělí do čtyř stěžejních částí, přičemž první dvě se zaměřují na starověké Řecko. Ta úvodní se věnuje řecké fyzice a představuje zejména dílo učenců spadajících do tzv. mílétské školy (např. Thales, Anaximandros, Anaximenes), dále Platona a Aristotela. Hned na začátku Weinberg upozorňuje, že na uvedené myslitele nebude nahlížet jako na fyziky či vědce, ale spíše jako na básníky, protože jim nešlo o odhalení skutečné podstaty zkoumaných jevů, nýbrž pouze o rozumové popsání světa i za cenu toho, že výsledné názory nezřídka vůbec nesouhlasí s pozorovanou skutečností. Vytýká jim obzvláště fakt, že se své hypotézy a teorie nesnažili ověřovat pomocí experimentu a nebyli schopni (ani ochotni) předložit pro svá tvrzení věrohodné důkazy. Toto téma se následně vine celým zbytkem této části textu, například: „Je to právě důraz na ověřování, který nejvíce postrádáme u všech básnivých studentů přírody od Thaleta po Platona.“ Autor však ještě přitvrzuje a dodává: „Nešlo zde jen o duševní lenost. Dávní Řekové byli hnáni intelektuální domýšlivostí a z tohoto pohledu pro ně bylo porozumění jevům bezcenné.“

Největší pozornost se zde v tomto ohledu věnuje Aristotelovi, který je často pokládán za praotce mnoha přírodních věd, nicméně Weinberg s jeho tradovaným významem tak docela nesouzní. V první řadě přiznává, že „Aristotela shledávám začasté nudným, což u Platona neplatí, ale třebaže se Aristoteles často mýlí, není, oproti Platonovi, kterému se to občas stává, prostoduchý“. Sice uznává některé zajímavé prvky v Aristotelově díle, přesto podle něj chyby, jež tento řecký učenec ve svých fyzikálních spisech nasekal, vývoji moderní vědy spíše bránily. Vytýká mu zejména zmíněnou absenci experimentu, ale také samotný způsob tázání a výběr studovaných otázek. Cituje například historika Davida Lindberga, který prohlásil, že Aristoteles by neměl být posuzován podle toho, jaké metody používal nebo jak předpověděl otázky kladené dnešní vědou, ale podle toho, jak dokázal řešit své vlastní otázky vycházející z dobových názorů (v čemž byl úspěšný). S tím náš autor zásadně nesouhlasí: „Co je na vědě důležité, není vyřešení nějakých oblíbených vědeckých problémů dnešního dne, ale porozumění světu.“ To je vskutku přísné zhodnocení a autor si to nepochybně uvědomuje, poněvadž později se snaží své výroky zmírnit s tím, že Aristoteles si samozřejmě nemohl klást stejné otázky jako my, když žil ve zcela jiném myšlenkovém prostředí. Není tak zcela jasné, co si Weinberg skutečně myslí, a jeho lehce schizofrenní soudy vyvolávají spíše pocit, že tím, co tvrdí, si není bezmezně jistý, a má proto potřebu své názory neustále obhajovat. Nicméně je třeba dodat, že v první části pouze nekritizuje, velké uznání projevuje kupříkladu řeckým vynálezcům (například Archimedovi), i když jedním dechem dodává, že jejich pozoruhodné výtvory se tehdy žádného většího úspěchu nedočkaly. Hlavní ponaučení z první části by se dalo shrnout jiným autorovým výrokem: „Samozřejmě, že se dnes věci mají jinak. Pro vývoj vědy bylo zásadní oddělit vědu od toho, co dnes nazýváme filozofií. Práce v oblasti filozofie vědy je sice platná a zajímavá, má však velmi malý účin na vědecký výzkum.“

Užitečná astronomie
Druhá část knihy, zabývající se řeckou astronomií, je již mnohem smířlivější, což je konečně i důvod, proč ji autor formálně, přesto důsledně oddělil od řecké fyziky. Antická astronomie byla totiž na rozdíl od fyziky a matematiky z hlediska vývoje vědy mnohem zajímavější, snad z toho důvodu, že měla i praktické využití (například v zemědělství), a její protagonisté se proto nemohli oddávat planému filozofování. Weinberg zde velmi poutavě shrnuje vědomosti a hypotézy řeckých astronomů o různých tělesech sluneční soustavy (jejich vzájemných vzdálenostech, velikostech apod.) včetně Země a nadšeně rozebírá přístupy jednotlivých badatelů. Tentokrát se je dokonce snaží i uvádět v souvislosti s dobovými technickými a výpočetními možnostmi a přes chyby ve vypočtených hodnotách kladně hodnotí metodicky nápadité postupy učenců, mezi něž patří například Aristarchos ze Samu, Hipparchos, Herakleitos a samozřejmě Ptolemaios, jehož geocentrická představa o pohybu planet si udržela výsadní postavení až do šestnáctého století, kdy se objevily alternativní systémy. Snad jediná výtka, již Weinberg vůči těmto dávným vědcům má, je, že své výsledky brali jako axiomy, přestože je nebylo možné nijak ověřit. Rovněž mu vadí, že na rozdíl od současných vědců se antičtí astronomové nerozpakovali výsledky uvádět s přesností, která neodpovídala možnostem jejich přístrojů.

Ne zas tak temný středověk
V třetí části knihy se autor odpoutává od antického Řecka a popisuje, jak byl odkaz starověkých myslitelů opatrováván a rozvíjen ve středověku. V Evropě sice po pádu Římské říše nebylo k prohlubování, nebo jen uchovávání řecké vzdělanosti příliš vhodné prostředí, ale v té době, zejména pak od devátého do dvanáctého století, převzali pomyslnou štafetu Arabové. Weinberg zde sice nezachází příliš do hloubky, nebo minimálně ne tolik jako v případě řeckých astronomů, přesto prostřednictvím výstižných medailonků představuje nejdůležitější arabské učence a jejich dílo, které na řeckou astronomii a optiku navazovalo a v některých ohledech starověké myslitele dokázalo doplnit. Avšak mezi islámem a středověkou vědou postupně sílilo napětí, a řečtí učenci, potažmo další pěstování přírodních věd, se tak opět vrátili do Evropy, jež začala v desátém a jedenáctém století zase trochu ožívat.

K evropským učencům se rostoucím tempem dostávaly překlady arabských děl i děl řeckých myslitelů (nejprve rovněž překládaných z arabštiny), zejména pak Aristotela. Ten však nebyl křesťanskou církví přijímán zcela bezvýhradně a některé části jeho díla církev ve třináctém století zakázala. K jeho všeobecnému uznání významně přispěl až Tomáš Akvinský, žák Alberta Velikého. Akvinský byl velkým zastáncem aristotelského učení a snažil se je smířit s křesťanstvím, což se mu za jeho života podařilo jen částečně. Avšak poté, co byl Akvinský v roce 1323 prohlášen za svatého, papež veškeré zákazy Aristotela zrušil. Weinberg nadnáší otázku, jak by se věda vyvíjela, kdyby tyto zákazy uvolněny nebyly, a tvrdí: „[…] mělo by to fatální následky. Nikoli kvůli důležitosti Aristotelových zjištění o přírodě. Většina z nich byla stejně špatně. [Následuje samolibý výčet toho, v čem se Aristoteles mýlil – jak například souvisí se zákazem tezí otázka počtu prostorových dimenzí?] Nebezpečí, které v zákazu Aristotela vnímám, pramení z důvodů, proč některé teze byly zapovězeny.“ Ty důvody souvisely s možností zpochybňovat existenci boží a autor se domnívá, že kdyby zůstaly zakázané, mohla by se evropská věda dostat do stejného začarovaného kruhu jako ta arabská.

Mimo Akvinského Weinberg představuje i některé další zajímavé středověké představitele evropské vzdělanosti, například scholastika a biskupa Mikuláše Oresmea, který se vyjadřoval k možnosti zemské rotace. Pozornosti se dostalo i Mikuláši Kusánskému, jehož názory – podle některých badatelů – novověké vědecké myšlení ovlivnily, čemuž ovšem Weinberg příliš nevěří. Kusánskému vyčítá, že k podpoře svých tvrzení nepoužíval matematiku, a dodává: „Ačkoli ho později citovali Kepler i Descartes, je obtížné pochopit, jak se od něj mohli něčemu přiučit.“ Zde se však zdá, že Weinberg se neobtěžoval zaplout trochu hlouběji, jelikož Kusánský k rozvoji moderní vědy pravděpodobně skutečně přispěl, o čemž blíže pojednává například příspěvek Jana Pippicha v kolektivní publikaci Síla světa: Kapitoly k pojetí vztahu člověka a světa mezi Mikulášem Kusánským a G. W. F. Hegelem (Togga, 2010).

Cesta k moderní vědě
Hned v předmluvě poslední části nazvané Vědecká revoluce, jíž se dostáváme do novověku, autor předesílá, že někteří badatelé existenci vědecké revoluce zpochybňují, on si však stojí za tím, že se jedná o reálný jev, který způsobil několik zásadních změn v našem přístupu k poznávání světa a vyústil ve vznik moderní vědy: „Spatřuji zde něco velmi podobného vědě svých časů.“ Za prvního představitele vědecké revoluce Weinberg považuje Mikuláše Koperníka, kterému se věnuje docela podrobně, rozebírá jeho názory a porovnává je s představami jiných badatelů, zejména s Ptolemaiem. Po Koperníkovi, jenž Zemi rozpohyboval, dostal prostor Tycho Brahe, který ji zase zastavil a nechal Měsíc a Slunce obíhat kolem ní. Nicméně po Brahovi přišel Johannes Kepler a výrazně přispěl k názoru, že Země obíhá kolem Slunce, nikoli naopak. Přestože původní heliocentrické systémy nebyly v takové shodě s předpovězenými pohyby jako Ptolemaios: „Koperníkovy a Keplerovy práce přinesly argumenty pro heliocentrický solární systém založený na matematické jednoduchosti a koherenci, nikoli na lepší shodě s pozorováním.“ Dodejme, že Brahe i Kepler působili za vlády Rudolfa II. v Praze, nějaký čas dokonce zároveň (viz například kniha Tycho a Kepler Kitty Fergusonové, Academia, 2009).

Stěžejní postavou vědecké revoluce, a proto i Weinbergovy knihy je Galileo Galilei. Autor nejprve charakterizuje jeho přínos astronomii (dalekohledem uskutečněná pozorování Jupiterových měsíců, nerovností na Měsíci či fází Venuše, které jsou podobné těm měsíčním). V této souvislosti pak rozebírá význam nových vědeckých přístrojů pro vědecký pokrok. Galileova významnost spočívá rovněž v zavedení experimentu coby důležitého prvku moderního vědeckého výzkumu. Weinberg v této souvislosti zevrubně rozebírá například Galileovy pokusy s nakloněnou rovinou. V sedmnáctém století se však začali objevovat i jiní zdatní experimentátoři, kupříkladu Christiaan Huygens (zkonstruoval velmi přesné hodiny a poměrně přesně určil rychlost gravitačního zrychlení), Blaise Pascal, Evangelista Torricelli či Robert Boyle. Autor se krátce věnuje i Francisi Baconovi a Renému Descartesovi, kteří se ve svých spisech zabývali novou vědeckou metodou, nicméně jejich tradovanou roli v rozvoji moderní vědy Weinberg uznává jen zčásti (respektive v případě Bacona vůbec). Příslušná kapitola působí spíš jako výčet Descartesových chyb, autor však ihned dodává, že zásadami vyloženými v Rozpravě o metodě se zřejmě naštěstí neřídil ani sám Descartes, díky čemuž jeho práce o lomu světelných paprsků působí, jako kdyby skutečně vznikla současnými vědeckými metodami, nikoli těmi, jež popsal ve svém díle.

Závěrečná kapitola čtvrté části patří, jistě trochu nepřekvapivě, Isaacu Newtonovi. Weinberg podrobně představuje jeho práce v optice, objev infinitezimálního počtu (na který paralelně přišel i Leibniz, jenž ale v knize dostal jen málo místa, jelikož jeho příspěvek k rozvoji přírodních věd je dle Weinberga minimální) a teorii gravitace, přičemž právě Newtonův pohled na gravitaci považuje za přelomový. Vyzdvihnout si rovněž zaslouží, že Weinberg v textu nepodává pouze výčet Newtonových zásluh, ale podrobně rozebírá i jeho nejslavnější dílo, totiž Principia. Na Newtonovu kapitolu navazuje i epilog, který se pokouší o velmi letmé nastínění dalšího překotného vědeckého vývoje (zejména fyziky), jenž by byl bez vědecké revoluce nemyslitelný.

Bonus pro fajnšmekry
Nicméně ani zde kniha nekončí. Pro náruživé zájemce totiž autor připravil dalších sto stran technických poznámek, v nichž matematicky rozebírá pětatřicet „věcí“, o kterých se v knize jednalo. Čtenáři se tak mohou těšit na matematické důkazy a rozbory toho, jak staří Řekové měřili velikost Země, vzdálenost mezi Zemí a dalšími vesmírnými tělesy, jak Galileo odhadoval výšku měsíčních hor a měřil gravitační zrychlení nebo jak se výzkumníci snažili měřit rychlost světla. Poznámky nejsou pro téma knihy bezprostředně důležité, slouží spíše jako doplnění pro matematicky vzdělané čtenáře, proto jsou umístěny až na konci. Autorovi bylo zřejmě jasné, že kdyby ty stovky vzorečků a geometrických konstrukcí umístil přímo do hlavního textu, knihu by si koupil skutečně jen málokdo. Nic to však nemění na tom, že jsou velkou předností svazku.

Nic není černobílé
Svérázný autorův přístup k tématu nepochybně u čtenářů vyvolá rozporuplné reakce, což je koneckonců patrné jak na tuzemských knižních serverech, tak v zahraničí, kde byl jeho postoj k vědě a výkladu jejích dějin označen za poplatný whigismu, což obecně pojmenovává „způsob výkladu dějin, který minulost považuje za přípravu budoucnosti“ (citace převzata z výše uvedené knihy D. Špeldy). Do jisté míry je nutné dát jim za pravdu, protože minimálně zpočátku Weinberg působí jako typický případ vědce, který začne na stará kolena a s vědomím vlastních akademických úspěchů filozofovat a pouštět se do disciplín, jež mu nejsou zdaleka blízké (pocit, že filozofii, a natož pak historiografii může dělat vlastně skoro každý, je u podobných, jinak fenomenálních vědců často velmi silný).

Nutno totiž přiznat, že chvílemi nadřazený a přezíravý postoj k řeckým filozofům a neustále se opakující upozorňování na jejich chyby působí poněkud nemístně. Autor sice v úvodu upozorňuje, že k dějinám vědy nehodlá přistupovat diachronně, ale tím, že čtenáře ochuzuje o dobový myšlenkový kontext, nakonec sděluje jen půl pravdy. Nelže sice, když podotýká, v čem se Aristoteles a jiní mýlili, ale mnohem zajímavější by bylo rozebrat, proč měli právě takové názory, jaké měli. V opačném případě to vyvolává zdání, že řeckou fyziku Weinberg zařadil pouze proto, aby jí mohl vytknout absenci experimentů a skutečně vědeckého přístupu ke zkoumání. Nicméně s postupujícím textem se celkový dojem z knihy zlepšuje a je dobře patrné, že čím víc se autor blíží k současné vědě (a čím si je jistější tématem, o kterém píše), tím je jeho podání kvalitnější i poutavější.

Byla by proto rozhodně škoda, kdyby se čtenář nechal prvními kapitolkami odradit a Jak vyložit svět odložil, protože odpoutá-li se od autorových občasných nejapných výstřelků, lze na knize najít mnoho kladů. Nejedná se sice o nějak inovativní nebo originální pohled na vývoj moderní vědy, téma je však popsáno přístupnou formou. Stručně, přesto dostatečně líčí život a dílo mnoha důležitých učenců a badatelů; zejména potěšující je popis arabské vědy, jíž se jiné populárnější práce zase tolik nevěnují. Za vyzdvižení stojí též autorův ryze přírodovědný přístup, díky němuž je možné do děl řeckých astronomů, Koperníkových heliocentrických názorů nebo již zmíněných Newtonových Principií nahlédnout hlouběji než obvykle. Steven Weinberg rovněž ukazuje, že práce, o nichž píše, nezná pouze z doslechu či sekundární literatury, ale často cituje přímo z originálních textů. Je na každém, jak k autorově výkladu zrození moderní vědy přistoupí, ale i kdybyste s jeho postoji nesouhlasili, rozhodně nepůjde o ztrátu času.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 3189x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce