Rydell, Anders: Zloději knih: Pátrání po zmizelých knihovnách

Rydell, Anders
Zloději knih: Pátrání po zmizelých knihovnách

recenze kultura

Nacistické loupení knih a archiválií není žádný nový fakt. Pojednal o něm například Fernando Báez na několika stranách svých Obecných dějin ničení knih, dostupných i v češtině. Anders Rydell je pochopitelně mnohem podrobnější a výklad oživuje četnými kulturněhistorickými exkurzy.

Největší knižní loupež
Anders Rydell
: Zloději knih: Pátrání po zmizelých knihovnách. Přel. Olga Bažantová, Kniha Zlín, Zlín, 2017, 471 s.

Největší knižní loupež v dějinách. Těmito slovy shrnuje švédský novinář Anders Rydell (nar. 1982), co se odehrávalo v knihovnách v nacisty ovládaných zemích. Tématu věnoval publikaci Zloději knih: Pátrání po zmizelých knihovnách (Boktjuvarna. Jakten på de försvunna biblioteken, 2015). Podává v ní výsledky svého obsáhlého pátrání po ztracených institucionálních i soukromých knihovnách, které nacisté vyrabovali, aby shromáždili co největší množství informací o „nepřátelích Říše“.

Starobylá německá tradice?
Je dobře známo, že přívrženci Adolfa Hitlera knihy, jež pokládali za ideologicky závadné, pálili. Dokonce takové praktiky prohlašovali za „tradiční německé vyjádření vzdoru a odporu, které odkazuje až k představiteli reformace Martinu Lutherovi“. Roku 1520 zaslal papež Lev X. Lutherovi bulu, v níž mu hrozil exkomunikací, pokud neodvolá svých 95 tezí a další spisy. Ať jsou spáleny, žádala papežská bula. Luther v odpověď svolal studenty ve městě Wittenbergu a uspořádal vlastní pálení. Luther prý sám vhodil do ohně papežskou bulu se slovy: „Oni pálí moje knihy a já ty jejich.“

V době romantismu byla tato událost přehodnocena a vykládána jako národní akt, nikoli jako náboženské církevní schisma. Martin Luther tak už nadále nebyl vnímán jen jako církevní reformátor – začal být vykládán především jako Němec. V roce 1817 uspořádali němečtí studenti na hradě Wartburg (kam se Luther uchýlil, když ho papež exkomunikoval) oslavu třísetletého výročí dne, kdy Luther vyvěsil své teze. Událost měla nacionalistické pozadí, cílem bylo povzbudit studenty německých univerzit, aby se sjednotili pod myšlenkou pangermánské říše. Na památku spálení buly zapálili studenti hranici z francouzských knih a knih spisovatelů, kteří odmítali dobové nacionalistické proudy.

Právě v tomto historickém kontextu část německého studentstva na začátku dubna 1933 vyhlásila akci proti „neněmecké literatuře“. Nacisticky orientovaní studenti spatřovali v Hitlerovi nového Luthera. Tvrdili, že skutečná duše národa spočívá v jazyku, a proto se německá literatura musí „očistit“ a osvobodit od cizích vlivů. Za hlavního nepřítele německého jazyka považovali Židy: „Žid dokáže přemýšlet jen židovsky. Když píše německy, lže. Němec, který píše německy, ale zároveň smýšlí neněmecky, je zrádce.“ Tito studenti požadovali, aby byl „neněmecký duch vymýcen z veřejných knihoven“. Někteří autoři tehdy konstatovali, že proti sobě stanuly dva nejliterárnější a nejintelektuálněji založené národy na světě, dva „národy knihy“ – i když Židé na rozdíl od nacistů, které nelze ztotožňovat se všemi Němci, neusilovali o zničení svého protějšku.

Magická zaklínadla
Někde zakázané knihy přivezla na náměstí kára, určená k převážení hnoje, tažená voly – jako před popravou. Zatímco se do ohně rituálně vhazovaly knihy, opakovala se jakási magická „zaklínadla“, v nichž byli zmíněni někteří odsuzovaní spisovatelé a důvody jejich zavržení:

„Proti dekadenci a morálnímu úpadku, za kázeň a mravnost v rodině a státu! Předávám plamenům spisy Heinricha Manna, Ernsta Glaesera a Ericha Kästnera.

Proti zvrácenému přeceňování pudů, za zušlechtění lidské duše! Předávám plamenům spisy Sigmunda Freuda.

Proti literární zradě na vojácích za světové války, za výchovu lidu k vědomí nutné obrany! Předávám plamenům spisy Ericha Marii Remarqua.

Proti drzosti a aroganci, za úctu a respekt k nesmrtelnému duchu německého národa. Předávám plamenům spisy Kurta Tucholského a Carla von Ossietzkyho.“

Jednou z postižených tehdy byla nevidomá americká spisovatelka Helen Kellerová. Ta napsala studentům otevřený dopis: „Z historie jste se nijak nepoučili, jestli si myslíte, že můžete zabít myšlenky. Tyrani už se o to pokoušeli, ale myšlenky ve své síle povstaly a svrhly je.“

Jak obrátit dědictví a paměť nepřátel proti nim samotným
Jak ovšem Rydell zdůrazňuje, v květnu 1933 shořelo na berlínském Opernplatz jen pár desítek tisíc knih. Zabaveno a ukradeno, často tajně, jich ovšem v rámci konfiskačních nájezdů organizovaných stranou bylo mnohem víc. Kupříkladu poté, co studenti vyrabovali Sexuologický ústav v Berlíně, zkonfiskovala SA velkou část jeho knihovny, přes deset tisíc knih. Ty však nebyly převezeny náměstí, ale do ústředí této organizace. Nacisté totiž neplánovali zničit své nepřátele tak, že zcela vyhladí literární a kulturní dědictví komunistů, sociálních demokratů, liberálů, homosexuálů, Židů, Romů a Slovanů. Naopak, chtěli je využít, přesněji zneužít ve svůj vlastní prospěch, totiž „obrátit knihovny a archivy nepřátel, jejich historii, dědictví a paměť proti nim samotným“.

Konečným cílem pak bylo vytvořit novou „intelektuální bytost“, která nevzejde z hodnot jako liberalismus a humanismus, nýbrž z národa a rasy. „Nacisté se od profesorů, vědců, spisovatelů a knihovníků nedistancovali, naopak měli v úmyslu tyto lidi získat pro boj za stvoření nového člověka a nového světa. Chtěli vybudovat armádu intelektuálních a ideologických válečníků, kteří pomocí per, studií a knih povedou ideovou válku s nepřáteli Německa a nacionálního socialismu.“

Výraz zběsilého vnitřního života říše
Za účelem poznání nepřátel Říše tak byly zabavovány obsahy knihoven nejprve v Německu, posléze pak i v dalších obsazených evropských zemích. Kupříkladu v Polsku bylo během války zničeno nebo se ztratilo sedmdesát procent knih. Rabování občas probíhalo až horečnatým tempem, protože jednotlivé instituce nacistického aparátu spolu soupeřily, která uzme více kořisti. Průběh soutěže, kdo bude na místě první a pobere více kilogramů materiálu, podle autora odrážel „zběsilý vnitřní život třetí říše“. Mezi lokality, kde se svazky shromažďovaly, patřil také Terezín nebo zámek Mimoň v okrese Česká Lípa.

Nashromážděných dokumentů bylo ovšem tolik, že je německý personál nebyl schopný zpracovávat, a tak si úřady vypomáhaly tím, že unášely židovské učence a dopravovaly je třeba do centrálních knižních skladů v Berlíně. Tam byli nuceni překládat texty sepsané v hebrejštině a v jidiš. Tito de facto vězni přitom řešili morální dilema, mají-li svěřené písemnosti zpracovávat, i když tím pomáhají organizaci usilující o zánik židovstva. I tak bylo množství zabavených svazků natolik enormní, že některé (například nizozemské) zůstaly do konce války nerozbalené v původních bednách nebo se dočkaly závěru války na lodích v severoněmeckých přístavech.

Část tiskovin i rukopisů se posléze šťastně vrátila původním vlastníkům. Další však byly odvezeny do USA, a zvláště do Sovětského svazu, kde byla jejich distribuce značně chaotická: například zaměstnanecká knihovna jisté chemičky dostala knihy o klasické řecké literatuře, další zase zkonfiskované francouzské časopisy o módě. Kupříkladu ještě roku 1990 tiskem proběhla zpráva, že v jednom moskevském kostele leží zapomenuto dva a půl milionu německých trofejních knih, které se působením vlhka a holubího trusu proměnily v hnijící hmotu. Osudy některých institucí byly zvláště pohnuté. Třeba knihovna výzkumného institutu pro studium východoevropských Židů YIVO, sídlícího původně ve Vilniusu, musela své nejcennější dokumenty zachraňovat hned dvakrát: nejprve před nacisty a záhy poté před ruskými komunisty.

Knihovníci detektivové i zločinci
Četné zabavené knihy ale nadále zůstávají majetkem institucí, do nichž se dostaly v době války. Rydell v knize referuje o jejich zaměstnancích, kteří se s velkou pílí i odvahou snaží najít knihy, jež se do jejich fondů dostaly protiprávně. Úlohu jim přitom neusnadňuje to, že jejich předchůdci prý z těchto knih vytrhávali a ničili vše, co mohlo svědčit o původní přináležitosti svazku; navíc je katalogizovali jako knihy bez majitele, třebaže jej ve skutečnosti nezřídka znali. K navracení či vyrovnání se s původními vlastníky, či spíše dědici tak místy dochází se zpožděním delším než půl století: kupříkladu Knihovna vévodkyně Anny Amalie ve Výmaru před několika lety zaplatila sto tisíc eur dědicům rodiny, která byla ve třicátých letech nucena prodat svoji cennou sbírku dokumentů výrazně pod cenou.

Mnohem méně otevřené jsou v tomto směru instituce ležící v zemích bývalého sovětského bloku. Jedním z mála subjektů z této geografické oblasti, které se tímto problémem zabývají, je Židovské muzeum v Praze, konstatuje autor pochvalně. Podle odborníka na dané téma Michala Buška v muzeu skončily například knihy židovských obcí v Berlíně, Budapešti, Varšavě či Amsterdamu. Dodejme, že v Národní knihovně České republiky probíhá analogický projekt Knihy znovu nalezené, v jehož rámci se zkoumají a katalogizují dosud nečtené knihy z rezervních fondů, jež se do knihovny dostaly různými cestami během druhé světové války a krátce po ní. I když není primárně zaměřen na židovské publikace, několik původních židovských vlastníků již takto bylo objeveno. (V Rydellově knize je opatrně zmíněn také návrh, zdali by místo složitého pátrání po dědicích nebylo jednodušší všechny nacisty vyvlastněné židovské knihy poslat Národní knihovně státu Izrael v Jeruzalémě.)

Goethe a Buchenwald
Nacistické loupení knih a archiválií nebylo ani před vydáním Rydellovy knihy žádným novým faktem. V češtině jsme si o něm mohli přečíst pojednání Fernanda Báeze v jeho Obecných dějinách ničení knih: Od sumerských tabulek po digitální éru. Rydell je ovšem pochopitelně mnohem podrobnější, navíc svůj výklad oživuje o četné exkurzy: třeba o tvůrci nacistické ideologie Alfredu Rosenbergovi, o osudech vybraných židovských komunit nebo jedinečných knižních sbírkách, například Turgeněvově knihovně v Paříži. Poutavě líčí, jak se kupříkladu některé zednářské skupiny snažily přizpůsobit novým poměrům přejmenováním, například na Německý křesťanský řád přátelství, nebo kterak nacisté chtěli reinterpretovat tradiční německou kulturu, kupříkladu se hlásili k upalovaným čarodějnicím jako k árijským hrdinkám. Jejich počínání se ale někdy navzdory všem snahám ukázalo jako ne zcela slučitelné s artefakty odkazujícími ke klasikům. Třeba Goethovi připisovaný dub zůstal stát v areálu jednoho koncentračního tábora, a vězňům tak připomínal lepší aspekty německé kultury. Daný tábor se měl původně jmenovat Ettersberg, ale protože toto označení bylo příliš silně spojeno právě se jménem tvůrce Fausta, byl zvolen novotvar Buchenwald.

Mrtvé knihy
Napravení způsobených majetkových křivd je jistě chvályhodné. Anders Rydell některé z nich poutavě zdokumentoval, a snad tím povzbudí další instituce, aby si přiznaly, že některé tiskoviny se do jejich fondů dostaly podivným způsobem, což by mohlo vést k nijak snadnému kroku, totiž k restitucím nelegálně vlastněných knih. Smutnou skutečností je ale to, že komunity, jimž tyto knihy většinou patřily, už v naší části Evropy skoro neexistují. A i když měla Helen Kellerová pravdu, že zabít myšlenku je nemožné či alespoň nesnadné, zničit jedinečnou kulturu středoevropských a východoevropských Židů se nacistům bohužel podařilo. A kniha bez čtenáře nemluví, je prakticky mrtvá…

 

Na podobné téma:
Fernando Báez
: Obecné dějiny ničení knih
Michael Geyer; Sheila Fitzpatrick (eds.): Za obzor totalitarismu

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   74%čtenáři

zhlédnuto 1981x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce