Kalfař, Jaroslav: Kosmonaut z Čech

Kalfař, Jaroslav
Kosmonaut z Čech

recenze beletrie česká

Román českého amerického spisovatele Jaroslava Kalfaře je nejspíš na české scéně událostí sezóny. Je totiž důkazem toho, že naše reálie nemusejí být překážkou pro úspěch v zahraničí. A i když román není dokonalý, ukazuje domácím autorům i nakladatelům, jak důležitá je ta zdlouhavá a nevděčná práce s přepisováním a editováním.

Američan z Čech
Jaroslav Kalfař
: Kosmonaut z Čech. Přel. Veronika Volhejnová, Plus, Praha, 2017, 320 s.

Když před dvěma lety na konci Sjezdu spisovatelů publicista a nakladatel Miroslav Balaštík ironicky vyzval přítomné spisovatele, kteří sjezd iniciovali mimo jiné i kvůli upozornění na společenskou i ekonomickou degradaci své profese, aby začali psát anglicky, pokud stojí o úspěch a materiální zajištění, sotva tušil, že jeden takový v angličtině psaný český román už vzniká. V New Yorku na něm pracoval tehdy sedmadvacetiletý Jaroslav Kalfař, muž, který do USA dorazil s matkou v roce 2003, když mu bylo patnáct, tedy již nikoliv jako emigrant zpoza železné opony. Jeho román, který nazval Kosmonaut z Čech, vychází z českých reálií a pracuje s českým kontextem, nejlépe tedy budou jeho nuancím rozumět čeští čtenáři a klidně býval mohl vzniknout v Praze nebo Plzni. Ale kdyby nebyl produktem amerického literárního a nakladatelského provozu, nejenže by neměl pochvalné recenze ve velkých amerických listech, ale asi by ani zdaleka nebyl tak dobrý, jak je.

Kosmonaut z Čech je román český svým námětem, reáliemi a motivy, ale americký v autorském přístupu. Kalfařovo psaní působí zdravě sebevědomě, proškoleně kurzy tvůrčího psaní, oněmi hodinami, kdy začínající autor musí své první pokusy veřejně číst, vysvětlovat a obhajovat a z – někdy i dosti tvrdé – zpětné vazby může vyjít posílen; má-li vskutku talent a vytrvalost. Román je ukázkou toho, že psaní prózy je také (anebo hlavně) řemeslo a jeho ovládnutí může být pro kvalitu knihy podstatnější než cokoliv jiného, jakkoliv u nás ještě stále převažuje romantický ideál autora jako bytosti nadané vnímat svět zjitřeněji, hlouběji a obrazněji než ostatní.

Kalfařův styl je věcný, jasný a přehledný, ale přitom nikoliv triviální; neupozorňuje na stylistickou bravuru, slouží obsahu. Text i díky tomu působí hotovým a kompaktním dojmem, nic moc v něm nechybí a nepřebývá, dobře se čte a dají se za ním tušit hodiny přepisování a cizelování do definitivního tvaru. A konzultace s nakladatelstvím i s agentkou, případně editorské rady či zásahy. Kniha jako celek dokonalá není, na to má příliš krkolomné rozuzlení hlavní zápletky v závěru, který se trochu rozplývá do ztracena. Ale i tak z ní vyzařuje nápaditá hravost a zároveň řemeslná jistota a poctivost, jimiž snadno převyšuje mnohé předčasně publikované, málo nebo vůbec editované a obecně příliš syrové, nedopracované texty mnoha zdejších romanopisců.

Příběh zaujme už tím, jak odvážně pracuje s českými reáliemi, které vsazuje do děje dosti fantaskního, blízko žánru sci-fi. Hlavní hrdina a vypravěč Jakub Procházka se právě nachází na palubě lodi Jan Hus I, jako její jediný pilot a pasažér, a je na cestě k tajemnému oblaku Chopra, který se jednou zjevil nedaleko planety Země, a česká vláda si pospíšila, aby byla tou první, která k němu vyšle lidského výzkumníka. Ten bizarní nápad dostal jeden ambiciózní český politik Tůma, který kosmickým programem posiluje národní hrdost a sbírá voliče. Je to samozřejmě tak trochu po česku zflikované, raketa je malá, kosmonaut jediný a – jak se později ukáže –, pokud existuje jistá šance, že se k oblaku přiblíží, šance na návrat zpět je podstatně menší.

Kromě tohoto satirického momentu Kalfař pracuje také s minulostí hlavního hrdiny. Jak si kosmonaut sám přiznává, patřil k těm, kteří byli poraženi sametovou revolucí. Jeho otec totiž pracoval u StB a na konci roku 1989 měl i s matkou smrtelnou nehodu. Malý Jakub vyrůstal u prarodičů na venkově, přičemž stigma estébácké rodiny s sebou dost dlouho vláčel, velmi citelně (a zároveň dosti nevybíravě) mu totiž minulost připomínal muž, kterého Jakubův otec jako politického vězně v osmdesátých letech mučil.

Hrdinovou minulostí Kalfař prokládá přítomný děj knihy, který brzy dostane fantaskní rozměr – to když nezkušený kosmonaut potká mimozemského tvora. Ačkoli má pavoučí vizáž, ukáže se, že je velmi inteligentní a vnímavý, Jakub si jej pro sebe pojmenuje Hanuš podle stavitele pražského orloje a vede s ním dlouhé debaty: o domovských planetách, o vesmíru i o sobě. Hanuš se bohužel po dvou třetinách z děje vytrácí a s ním i magické elementy, pokud tedy za zázrak nepovažujeme to, že se hlavní hrdina zachránil z mise v podstatě sebevražedné. Je to škoda, protože Hanuš je mimozemšťan nejen sympatický, ale navíc zvláštním způsobem uvěřitelný a dodává příběhu nadsázku i humor. Obojí se v druhé části knihy (zhruba poslední třetina) vytrácí, zůstává melancholie a osamělé tápání, což oproti jiskrné první části nemile překvapí. Neboli jestliže zprvu v knize cítíme inspiraci trochu Haškem (v oné satiře na české poměry), trochu Rushdiem (ve velkoleposti Jakubova údělu a fantaskních prvcích) a trochu autory sci-fi, poslední část se láme do sebezpytu hlavního hrdiny, což bývá časté téma začínajících mladých literátů, obvykle únavné a sebestředné. Závěr Kalfařovy knihy to obsahuje ještě ve snesitelné míře, ale po přečtení těch brilantně napsaných prvních dvou třetin se to i tak jeví jako selhání. Rozuzlení je rozmělněné až rozpadlé a i ta část zápletky, která je jako jediná uzavřena, vyznívá poněkud vykonstruovaně.

Je to škoda, protože Kalfařova kniha si už tak zaslouží velký aplaus. Mohl být však větší, kdyby ji autor završil uspokojivěji.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Alena Dvořáková, 07.09.2018 10:11
Kalfař, Jaroslav: Kosmonaut z Čech
Když jsem svůj komentář výše psala jako bezprostřední reakci na Mandyse, netušila jsem, že velice podobně, jen důkladněji se o románu skoro před rokem vyjádřila Eva Klíčová v recenzi nazvané Věšák na nesmysly (Salon, Právo, 2. 10. 2017). Chcete-li si o díle udělat adekvátní představu, doporučuji začít... Klíčové recenzí.
Vložil: A Dvořáková, 06.09.2018 21:02
Kalfař, Jaroslav: Kosmonaut z Čech
Mám pocit, že jsem četla jiný román než recenzent. Jak mohl Kalfařův Spaceman of Bohemia (četla jsem Kosmonauta v původním, anglickém znění) sklidit tolik pochvalných recenzí v angloamerickém tisku, opravdu nechápu. Umím si to vysvětlit jen takto: obráží se v tom autorovo mládí (mám zkušenost, že angloameričtí... recenzenti bývají k mladým autorům a jejich prvotinám velmi shovívaví). A zároveň to ukazuje, jak málo toho lidé ve Státech, v Anglii a Irsku o Česku vědí, a jak rádi si tím pádem nechávají potvrdit své stereotypy. Ten román je podle mě jazykově nevynalézavá fantasmagorie, která se neumí rozhodnout, čím chce vlastně být: jestli spíš satirickou scifi, ulítle humornou mytologií, nebo vážným existenciálním románem (první dva aspekty převažují v první půli románu, v poslední třetině se naopak román nutí do existenciální polohy). Kombinují se neuvěřitelné zápletky, a přitom se do čtenáře hustí elixír nejrůznějších českých klišé (od Tatranky, vepřa a plzně přes komunismus a Havla až po Libuši, Jana Husa a pražský orloj). Zvlášť v zápletce o komunistickém zločinu a trestu se navíc jasně ukazuje, jak povrchní je autorovo historické povědomí o tom, jak to v Čechách za komunismu a po sametové revoluci chodilo (a dodnes chodí): zvlášť představa, že se po revoluci k moci a penězům dostali zrovna ti, kteří byli předtím mučeni Grebeníčky a Vondrušky v Uherském Hradišti, případně v Minkovicích, mi připadá doslova k popukání, respektive k pláči (viz Babiš a většina českých miliardářů a zákulisních hráčů české politiky, kteří tedy rozhodně žádnými disidenty ani vězni svědomí nebyli -- jestli nevěříte, tak si vyhledejte jejich životopisy). V tom se ale asi projevuje hlavně autorovo mládí, a nejspíš i fakt, že od patnácti žije ve Státech (hádám, že do Čech jezdí hlavně za babičkou, protože popisy života na vesnici u Ohře mi připadaly z celého románu nejvěrohodnější). V té próze se sice najde pár zábavných a pár dojemných momentů, ale většinou je to samé klišé a nuda, jak pokud jde o jazyk, tak pokud jde o děj. Srovnávat Kalfaře s Rushdiem (!), který i ve svých nejhorších románech (Fury, The Ground Beneath Her Feet, The Golden House) pořád ještě píše nesrovnale líp a zábavněji, to je s prominutím zločin na literatuře. A mimochodem, nedávno zpracoval podobné existenciální téma (nahlédnutí lidské existence z vesmíru) László Krasznahorkai v tragikomické povídce o Juliji Gagarinovi ve sbírce Megy a világ (angl. The World Goes On) z roku 2013 – daleko působivěji.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 3470x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce