Weis, Martin: Josef Hlouch: Pastýř a homiletik

Weis, Martin
Josef Hlouch: Pastýř a homiletik

recenze historie

Výbor kázání a promluv českobudějovického biskupa Josefa Hloucha je jednou z potřebných splátek dluhu vůči těm, kteří za sebe i druhé statečně čelili komunistické diktatuře. Historik Martin Weis provede čtenáře životem a částí díla katolického pastýře, jenž je dodnes připomínán pro svoji přátelskou a empatickou povahu, moudrost a vzdělání.

Křesťanský intelektuál a pastýř Josef Hlouch
Martin Weis
. Josef Hlouch: Pastýř a homiletik. Vyšehrad, Praha, 2016, 288 s.

Kvalitní memoárová literatura, která vychází z pečlivého historického studia pramenů, bývá pro čtenáře, jenž odborné dějepisné studie nesleduje pod drobnohledem, atraktivní. Příklady táhnou a osudy lidí, kteří v pozitivním ohledu vstoupili do historie, tu jsou obvykle zbaveny své legendárnosti a posvátného nátěru. Stávají se z nich ku prospěchu všech zase lidé, za něž hovoří jejich život a dílo, jemuž zveličování a patos obyčejně spíš ubližují, než aby prospívaly.

První díl z připravované série knih o českobudějovickém biskupovi, doktoru Josefu Hlouchovi (1902–1972), za nímž stojí historik a pedagog teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Martin Weis, míří nejen ke křesťansky orientovanému čtenáři, ale i k těm, pro něž je v širším smyslu důležitý kulturní a duchovní rozměr země, v níž žijí. Soubor více než dvaceti textů českobudějovického pastýře, který bývá vedle svých známějších kolegů (kardinála Josefa Berana či kardinála Štěpána Trochty) mimo jižní Čechy opomíjen, nese název Josef Hlouch: Pastýř a homiletik.

Pro spočinutí očí?
Kniha, odvislá od archivářské badatelské práce, je rozdělená (kromě předmluvy, úvodu, závěru, seznamu pramenů, literatury, zkratek a jmenného rejstříku) do tří oddílů. Prvním je historická Weisova studie, zabývající se životem a dílem Josefa Hloucha a motivy vydání celé antologie. Ta by měla navázat svazky, jejichž názvy přímo naznačují tematické zaměření: Eucharistický ctitel, Mariánský ctitel, Exercitátor, Pedagog, Devátý biskup českobudějovický. Dva další oddíly obsahují pastýřské listy a výběr z kázání, homilií a proslovů. Titul, který je dostupný v papírové knižní edici (jde o klasický úsporný paperback), odborně recenzovali historik Pavel Boček a historik a teolog Tomáš Petráček.

Kniha postrádá kromě úvodního biskupova malířského portrétu fotografie či kopie dobových dokumentů. I když několik titulů o Josefu Hlouchovi již vyšlo, například od Františka Koloucha Milion duší: Osudy biskupa Josefa Hloucha (Kartuziánské nakladatelství, 2013) či kniha, kterou sestavil František Polášek, Vše mi je darem: Korespondence mezi Aničkou Zelíkovou a ThDr. Josefem Hlouchem (Matice cyrilometodějská, 2014), zdá se mi, že by ani aktuální výbor textů, které mají samy o sobě velkou vypovídací hodnotu, nemusel postrádat pár fotografií z celé jeho dlouholeté kněžské a biskupské služby.

Fotografie či ilustrace jsou vždy vhodným předělením textu, místem k zastavení a čtenářskému odpočinutí. Pomáhají vytvářet intimní vztah mezi čtenářem a autorem, nehledě na to, že jsou per se originálním svědectvím o době dávno pominuvší, ale tu a tam v názorech lidí přetrvávající… Jsou svým způsobem jedinečnými poznámkami pod čarou, vizuálními vysvětlivkami, vyplněním, kde slova už nestačí. I když profesor Weis trpělivě vysvětluje dějinné okolnosti a peripetie biskupovy služby, včetně nátlaku a brutality komunistické státní moci, fotografie nebo faksimile archiválií by knihu posunuly ještě o kus dál. Třicet fotografií ve třísetstránkové knize by nebylo moc, a přitom by dalo dohromady v šesti dílech sto osmdesát fotek. Dodnes jsou mezi lidmi snímky z biskupských poutí, jež mohou poskytnout dosud neznámé Hlouchovy portréty. Autorovi této recenze se mnohé z nich dostaly k nahlédnutí. Knihu by to nijak zvlášť neprodražilo, snad o pár korun. Nešlo by další díly vydat i s takovou přílohou?

Aby v nás mohl tušit Krista
Martin Weis hovoří v úvodní stati k těm, kteří Josefa Hloucha znali (ať z doslechu, nebo osobně), i k těm, kteří se s ním setkávají vůbec poprvé. Jím načrtnutý historický medailon je podrobný, i když ne vyčerpávající, a dobře se čte. Všímá si milníků Hlouchova života, všeobecně známých dějinných okolností (například komunistických represálií) a mnoha detailů z tehdejší společnosti a církve. Postava Josefa Hloucha vystupuje z textu bez špetky ornamentálnosti. Spíše než biskupa knížete tu vidíme rozhodného, inteligentního, vzdělaného a empatického služebníka, kterého kromě svěřené části církve zajímají i lidé mimo církev, a předně všední starosti lidí druhé poloviny dvacátého století včetně přelomového roku 1968.

Styl Hlouchových pastýřských listů jihočeským diecézanům, kněžím, laikům, pracovníkům a rovněž dětem a mládeži, je až na drobné výjimky civilní, laskavý, v pravém slova smyslu otcovský a přátelský. Budějovický biskup nikoho nestraší ani nemoralizuje, aniž by ovšem slevoval z velké mravní náročnosti, z níž není v jeho vidění světa vyjmut nikdo, ani ten nejvýš postavený, ani poslední chudák. Jeho křesťanské svědectví se podle slov těch, kdo znali a s nimiž hovořil i autor této recenze, přesně kryje s kázáními a listy věřícím. Jak Josef Hlouch psal a mluvil, takový také byl. Teologický doktorát mu otevřel dveře ke střední vrstvě vzdělaného obyvatelstva, zatímco jeho prostý původ mu pomáhal najít cestu k těm skutečně nejmenším: rolníkům, dělníkům, chudým, nemocným a trpícím. „Jsem synem rolníka, přicházím do rolnického kraje… Moderní člověk už nevěří tak slovu, on chce vidět. A to nejprve nás jako žité evangelium, aby mohl v nás aspoň tušit Krista a míti v nás důkaz víry.“

Srovnáte-li hloubku jeho myšlenek s tím, co je kolem nás v křesťanském prostředí k mání, budete se muset obrátit spíš do zahraničí. Hlouchovy promluvy vám možná budou rezonovat s myšlenkami, které slýcháte od současného papeže Františka. Nechybí jim pokorné sklonění na úroveň posluchačů, jazyková vytříbenost a potřeba být pochopen. Burcování ve prospěch partnerské a blíženecké lásky, dobrých vztahů mezi lidmi a častý apel na rodiče, aby v dobách, které rozhodně nebyly veselé, vychovávali své děti ve víře a hodnotách, které lidmi oblíbený biskup odezíral přímo od božího syna, od Ježíše. Jeho srdečný vztah k matkám, které tehdy jako dnes vychovávají děti a zažehují jejich duchovní život, je jedním z nejsilnějších momentů celé knihy. Hlouch samozřejmě vybízí lidi, aby v marasmu tehdejší doby neztráceli naději a víru. Povzbuzuje běžného návštěvníka bohoslužeb, anebo ty, kteří se ještě zdráhají vstoupit, aby se nebáli odznaků jeho biskupské služby. „Nelekejte se mého zvláštního oděvu ani biskupských odznaků. Ten lesk se nedostane do biskupského srdce – to jest jen připomínka, která volá: obětuj se za svěřené ovce, jako Ježíš na kříži za ně vykrvácel.“ Je realistou v tom, co žije a vidí, ale nepřestává apelovat na zlepšení všech stránek duchovního a občanského života. Nevolá po skocích a duchovní ekvilibristice. Není to morální rubrikalista odloučený od života prostých lidí. Stačí mu a raduje se z drobných krůčků každodenní práce, která má na zřeteli i duchovní, přesažný rozměr života. Právě tímhle musel nejen podle mého mínění, ale rovněž podle svědectví těch, které například biřmoval, lidem imponovat. V kázáních cituje události a osobnosti své doby – spisovatele, umělce či sportovce. Ví, čím žijí jeho přátelé a věřící. Ví, co stojí bochník chleba, kilo brambor, mléko, poštovní známka či sůl. Ví, co je to bolest, utrpení, věznění, samota, láska a odpovědnost.

I k vám volám, starouškové v chaloupkách pod horami
Ve svých promluvách se Josef Hlouch také vztahuje ke stále se tenčícímu počtu kněží, řeholníků a v době své internace, lépe řečeno domácího totalitního vězení nezapomíná na svěřený lid; píše, studuje, modlí se, jak možno pracuje a doufá, že se jednou na svůj biskupský stolec zase vrátí. A vrátil, třebaže ne nadlouho. Budějovický pastýř ukazuje, jak blízko měl k lidem, jimž sloužil, přestože ho někteří z jeho blízkého okolí zklamali, buď kolaborací s režimem, nebo morálními postoji. Ve svých homiliích neopomíná ani seniorskou generaci, jež má nejen podle něj důležitou společenskou a ekleziální roli. Jak moc by dnes bylo třeba jeho slov! „I k vám volám, starouškové v chaloupkách pod horami. Vy nejste zbyteční, vezměte své růžence a modlete se s námi, aby záhy veškeren lid byl v jednotě víry a lásky ve svatyních, na polích, v dílnách, úřadech.“

Stejným způsobem neúnavně povzbuzoval staré, vyčerpané faráře, které – jak ukazuje statistika v jednom z oddílů – nahrazovali mladí kněží spíš zřídkakdy a v nepatrných počtech. Sloužilo se do úmoru, často do smrti a totalitní moc zločinců z povolání dělala všechno proto, aby církve oslabovala, ničila, zbavovala vlivu a svobody. Jak často dnes slýcháte o vytváření pozitivního vztahu k čím dál tím rostoucí a aktivní skupině našich seniorů? Anebo vy, katoličtí křesťané, jak často slýcháte slova svých biskupů ke kněžím, která by byla spíš slovy otcovskými než kázáním o tom, jak nedobře slouží? Jak často si připadáte v kostele jako děti, k nimž se obrací jejich milovaný otec? Josef Hlouch přijal tuto otcovskou roli s úplnou samozřejmostí; nevžíval se do ní, nestylizoval. Byl otcem a pastýřem svěřeného stáda v celé hloubce své osobnosti.

Minutěnky
Historik Martin Weis v úvodním dílu své antologie připomíná jak akademické působení Josefa Hloucha (do zavření vysokých škol v r. 1939), tak jeho literární činnost. Autorovu proslulou knížku Minutěnka (Biskupský ordinariát, 1969, naposledy Karmelitánské nakladatelství, 2012 či Kartuziánské nakladatelství, 2012), jež vznikla v době jeho internace (psána 1957–1964, kdy vyšla cyklostylem), jsem viděl v domácích knihovnách lidí naprosto různých povah, povolání a věku. Za pozornost stojí i dvě dnes méně známé, ale v době svého vzniku diskutované práce: Problém odpadu od církve: Studie pastoračně-analytická (1937) a Konverse a konvertité: Hledání a návraty (1947). V obou studiích je i dnes možné najít vhodné podněty k vlastnímu přemýšlení a diskusi. Troufám si říci, že by dokázaly oslovit i současného hledajícího čtenáře nebo někoho, kdo prochází duševní a duchovní krizí. Nechystá se je někdo vydat v kritické edici spolu s novými pracemi na totožné téma?

Přítomný výběr autorových homilií a listů doplňuje a dokresluje to, co Josef Hlouch napsal zvláště v Minutěnce, knize svého života. V ní, každý den v roce, rozvažuje nad různými křesťanskými principy, hodnotami a ctnostmi. Tak jako jeho homilie se jedná o text určený čtenáři, jenž s teologickými studiemi nepřichází do denního styku. Nejde o duchovní výstřely, pálené na druhé. Nejde ani o křesťanské aforismy nebo glosy. Jsou to mikrohomilie vybroušené do stylistické dokonalosti. Nechybí jim pedagogický rozměr a přátelský, neskrývaně bratrský vztah biskupa k těm, kterým se vydal sloužit. Hlavním prvkem textů obou knih, recenzované i Minutěnky, je láska člověka k člověku a láska boží. „Každé srdce lidské touží po lásce – po teplém Ty, které na ně myslí a ke kterému může kdykoliv přijít a vše mu svěřit,“ čteme v Minutěnce. „Lidstvo těžko churaví. Hlavní choroba spočívá v tvrdosti srdcí. Tvrdí jsou vůči Bohu, tvrdí jsou vůči bližnímu, bezohlední k zájmům své duše. Nemá-li se život státi nesnesitelným, nutno burcovat blíženeckou lásku,“ řekl ve svém Nástupním pastýřském listu z roku 1947.

Lásku spatřuje Hlouch v každodenní mezilidské solidaritě, dobré, užitečné lidské práci, v rodinných vztazích i ve službě kněží svým farníkům. Volá po odpouštění i nové pokoncilní pastoraci a duchovní obnově, stejně jako po úpravách sakrálních staveb českobudějovické diecéze včetně její katedrály. Poznal, co je to vězení, a tak je velmi vstřícný k těm kněžím a laikům, kteří se po návratu z lágrů zapojují do běžného života. Moc dobře ví, že jejich utrpení nebylo zbytečné. Moc dobře ví, že Bůh se ve svém Slově i svátostech, útěše i milosti, dostal i do míst, která byla určena k likvidaci režimu nepohodlných lidí.

Odvážní dělníci na vinici
Biskup Josef Hlouch si nepotrpěl na minulost. Nebyl nostalgik, ačkoliv se narodil ještě v monarchii a dospíval za Masarykovy první republiky. Dívá se do budoucnosti a nabádá, ať každý podle svého naturelu a schopností vytváří novou podobu křesťanské i občanské společnosti. „Ať roste náš národ, potřebujeme pracující lid, potřebujeme inteligenci, která by vynalézala, přemýšlela, hledala, potřebujeme vůdce, potřebujeme velké lidi,“ říká v kázání o ochraně nenarozeného života. Sám zmůže jen určité úkoly. Potřebuje aktivní, odvážné dělníky na vinici Páně. Potřebuje, aby si lidé uvědomili, že církev jsme my, ne my a oni. Připomeňme, že se v Hlouchově biskupské službě (1947–1972) jedná o pětadvacet let, jež žil, v úřadu a větším dílem v nedobrovolné internaci-vězení mimo diecézi (1952–1963), v jednom z nejkrutějších politických režimů, který výstavní jižní Čechy, katolické i táboritské, decimoval bez sebemenších ohledů – v krajině, lidech i církevních stavbách. I když valnou část svého biskupského života prožil v odloučení od diecéze (v izolaci již od roku 1950), zůstal s ní spojen duchovním poutem a nikdy ji a její věřící neopustil. Když se mohl v roce 1968 vrátit konečně do úřadu a zase cestovat po republice (Klokoty, Křemešník, Lomec u Vodňan, Velehrad) či do Říma, viděli sice lidé starého a nemocného muže, ale zároveň velkého, statečného bojovníka, který nezahořkl a sloužil dál tak, jak mu možnosti a síla dovolovaly. Na Hlouchův osobní příklad křesťanského života a svědectví dodnes vzpomínají ti, kteří jím byli po návratu do diecéze biřmováni nebo křtěni a které tak rád přijímal ve svém biskupském sídle. O tom všem vypovídá i tento pozoruhodný titul. Dobrá, čistá kniha.

Kniha historika Martina Weise je střípkem do mozaiky života intelektuála a věřícího člověka v době komunistické diktatury. Mnohé z toho, co biskup Josef Hlouch prožíval a co myslel, lze i dnes, na začátku jednadvacátého století, s užitkem přijmout pro vlastní duchovní obnovu a povzbuzení. Vedle již zmíněných knih o životě českobudějovického pastýře se první díl rozsáhlé antologie stává neocenitelným zdrojem historického poznání a zároveň pramenem, z něhož je možno bezpečně čerpat a pít. Zapomenout na tuto osobnost jihočeského regionu by byla velká škoda. Tady Josef Hlouch z paměti lidí nevymizel. Zahájení jeho beatifikačního procesu ukazuje, jak moc si lidé tohoto pastýře váží. Je potěšující, že se o něm nyní dozvědí i ostatní.

 

Na podobné téma:
František Kolouch
: Oběť případu Babice

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   95%čtenáři

zhlédnuto 894x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce