Doležalová, Markéta (ed.): Církev za totality – lidé a místa

Doležalová, Markéta (ed.)
Církev za totality – lidé a místa

recenze historie

Mezi tituly o komunistické diktatuře je kolektivní monografie věnovaná církvi za totality, již vydal Ústav pro studium totalitních režimů, výjimečná. Osudy pronásledovaných a vězněných mužů a žen totiž sleduje nejen z pohledu historie, archivních pramenů, ale i prizmatem složitosti lidských vztahů.

A zatočíme s vámi jednou provždy
Markéta Doležalová
(ed.): Církev za totality – lidé a místa: Sborník k životnímu jubileu opata Heřmana Josefa Tyla. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha, 2016, 368 s.

I kdyby to byl jen nový orwellovský román z prostředí totalitní země, bylo by to strašné. I kdyby ta kniha pojednávala jen o jednom jediném zmařeném osudu, stálo by za to volat po spravedlnosti a modlit se. Jenže tohle není román a těch osudů jsou desítky, stovky, tisíce. Církev za totality – lidé a místa. Sborník k životnímu jubileu opata Heřmana Josefa Tyla, kniha, která by vás neměla minout.

Editorka Markéta Doležalová stojí za projektem více než dvaceti studií, které se zabývají represemi československé komunistické diktatury vůči církvi, a to hlavně v padesátých a šedesátých letech dvacátého století. Je pozoruhodné a ukazuje to na hlubší teologické myšlení, že v názvu knihy se objevuje slovo církev v singuláru, třebaže protagonisty těchto příběhů jsou muži a ženy různých církevních denominací. Z katolické církve (kněží, řeholníci, řeholnice a laici), z církve husitské (farář) a z církve evangelické (faráři, teologové). Domnívám se, že toto ekumenické chápání církve skrze její jednotu v různosti je i v profesním historickém ohledu spíš výjimečné. Autoři, univerzitní badatelé a pedagogové, laici i duchovní, jsou si podle mého mínění vědomi, že ani v církevním prostředí již nelze rozlišovat na „my“ a „oni“, lepší a horší, starobylejší a novější, pravověrnější a liberálnější, větší a menší. Existuje tu, roste a žije jedna církev v pravém slova smyslu univerzální, jejíž dějinné projevy a modely kráčí, tak jako všechny rovnoběžky, ke společnému cíli a zdroji. Ostatně, rozlišování na my a oni je téměř vždy doménou do sebe uzavřených a nemocných komunit a systémů. Ústav pro studium totalitních režimů, který knihu vydal, tak paradoxně otevírá nejen historickou debatu nad minulostí, ale zároveň teologickou rozpravu nad přítomností. Chápu tuhle drobnost, kterou lze na první pohled přehlédnout, jako výraznou charakteristiku celého sborníku a snad i nového, ucelenějšího a kritického myšlení.

Nepromlčitelné
Publikace je rozdělena do pěti hlavních tematických okruhů: Osobnosti, Věznění, Zásahy do každodennosti a krajiny, Státní aparát a jeho aktivní odpůrci a Nepochopení a pronásledovaní. Z osobností jmenujme ústřední postavu celé knihy, novoříšského premonstráta a pozdějšího převora kláštera v Teplé Heřmana Josefa Tyla, o němž píše Daniel Feranc. Dále litoměřického biskupa Štěpána Trochtu ve studii Josefa Hurta. Česko-římského teologa a solitéra Vladimíra Boublíka v historiografické reflexi Lukáše Kopeckého a dva významné faráře Českobratrské církve evangelické, Alfréda Kocába a Jiřího Doležala, o nichž pojednává stať Michaela Pfanna.

Z kapitoly o věznění vybírám práci Jana Synka s názvem Kněžská oddělení v československých věznicích a život v nich, studii Petra Husáka o význačném katolickém knězi, pedagogovi a autorovi Dominiku Peckovi Být druhým nablízku a text Martina Jindry o husitském faráři Janu Parkánovi. Ze třetího oddílu stojí za zmínku studie Martina Flosmana o duchovní službě v armádě po r. 1945, pojmenovaná Bojí se nás, Proč? Nevím… Z oddílu o státním aparátu, který se všemi možnými prostředky zabýval sledováním, kompromitací a dohledem nad církevními záležitostmi, by čtenář neměl přejít komplexní text Vojtěcha Vlčka Církevní procesy konce padesátých let a začátku let šedesátých aneb „zlatá šedesátá“. A nakonec, v pátém tematickém okruhu, nalezneme práci Markéty Doležalové o perzekuci řeholnic z počátku šedesátých let 20. století či studii Karla Řeháčka o pronásledování dvou plzeňských katolických duchovních, jejichž osudy a životní názory, zprvu zcela odlišné, se v totalitním režimu dočkaly stejného konce. Ta dvě jména znějí Antonín Havelka a Josef Limpouch.

Všechny příběhy, o nichž pojednává sborník o třech stech stranách, by vydaly na román nebo na celovečerní film či rozsáhlý dokument. Nenajdete tu jediný, v němž by nebylo možné sledovat, v etické i právní linii, zločiny proti lidskosti vůči zcela nevinným, definované kdysi Organizací spojených národů, která je navíc spolu s válečnými zločiny prohlásila za absolutně nepromlčitelné. Jenomže v Česku se zločiny komunistické zvůle ani třicet let po roce 1989 až na naprosté výjimky netrestají… Přitom muži a ženy, o nichž píše více než dvacítka autorů, nebojovali proti režimu se zbraní v ruce. Žili svůj osobní i profesní život a řada z nich původně pocházela spíš z chudého prostředí. Studovali, vypracovali se, sloužili, a to po vzoru Masarykovy první republiky, která ke službě volala lidi bez rozdílu vyznání, národnosti a pohlaví. Byli to lidé odlišných naturelů, politických názorů a generací, kteří – každý po svém – přispívali do duchovního a kulturního thesauru své země. Řada z protagonistů působila mimo své duchovenské povolání také ve školství, gymnaziálním i univerzitním, a to nejen jako vyučující náboženství, nýbrž jako nejlepší představitelé souvisejících oborů: historie, práva či jazyků.

Jobovské situace
Důvody, proč byli známí i méně známí duchovní a laici pronásledováni (Václav Štěch), zavíráni (biskup Štěpán Trochta), drženi v domácím vězení (kardinál Josef Beran a jiní), vyslýcháni a přemlouváni ke spolupráci se Státní bezpečností (Vladimír Boublík), ostrakizováni a přemísťováni (řeholní sestry – Urbanky či Anglické panny), byly různé, ale pokaždé nezákonné, zlovolné a mravně přízemní. Čtenář si tedy, a právem, může při čtení připadat jako v jakémsi divném snu nebo se zaobírat myšlenkou, jestli náhodou nečte nějakou fikci. Možná si vzpomene na Orwellovu Farmu zvířat nebo 1984, na Goldingova Pána much, Huxleyho Konec civilizace, Čapkovu Válku s mloky či Zamjatinův román My. Jen stěží mu nevytane na mysli také Solženicynovo Souostroví gulag, Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky či autobiografie Waltera J. Ciszeka S Bohem v Rusku. Všechny ty antiutopické příběhy mu budou pozoruhodně splývat s reálnými životy těch, kteří se bez přehánění dostali do jobovských situací. Badatelská práce autorů, vycházející z pečlivého studia a reflexe archivních materiálů, tak přináší nevšední pohled na dosud sotva tušené peripetie skutečné elity národa. Někdy asi budete při čtení nahlas protestovat a říkat si, tohle přece není možné! Jenže jakmile obrátíte na další stránku, zjistíte, že možné je naprosto všechno, co byste sami – kdybyste byli scenáristy – jen s velkými obtížemi vymýšleli do nejsložitějších, psychologicky vybroušených dramatických figur a obrazů.

Hrany Vladimíra Boublíka
Osud nejznámějších katolických hierarchů, biskupů, opatů a profesorů je nejen církevními historiky již docela dobře zmapován. Co ale takový česko-římský teolog Vladimír Boublík? Z poznatků Lukáše Kopeckého, který ve své práci recipoval ze základní boublíkovské literatury (Jiří Žůrek, Karel Skalický, Monica Schreier, Kateřina Brichcínová a další), sestavíme malý portrét, který by mohl sloužit jako klíč k celému sborníku. A navíc, život Vladimíra Boublíka je po teologické i osobní stránce mimořádně přitažlivý a vytváří, domnívám se, nepřehlédnutelné existenciální drama.

Narodil se roku 1928 v Mokrosukách do relativně chudých poměrů. Jen krátce vyrůstal s otcem, vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a chtěl se stát knězem. Vstoupil do bohosloveckého semináře, ale pobyl tam jen chvíli, neboť přišel rok 1948. Pro údajnou spolupráci s agentem CIC a pro úmysl nezákonného překročení hranic byl odsouzen a vězněn. Po propuštění pracoval jako dělník v plzeňské Škodovce a krátce nato byl povolán k PTP. Odtud utekl, aby strávil Vánoce doma, a při zjištění, že bude jako vojenský zběh po vypátrání znovu odsouzen, se mu podařilo roku 1952 přejít přes východní Německo do Západního Berlína a odtud do Říma. V Římě dokončil filozofická a teologická studia a byl vysvěcen na kněze. Poté působil v běžné duchovní správě a několik let nato dokončil v Římě teologický doktorát, aby pak, v podstatě až do smrti, vyučoval na teologické fakultě Lateránské univerzity fundamentální teologii, a později se stal dokonce jejím děkanem.

Boublíkův osobitý přístup ke kněžství a autoritám, o němž vypovídají jeho přátelé, dopisy i archivní dokumenty, stejně jako stesk po mamince a zčásti skrývaná, zčásti neskrývaná láska k ženě ho nutí toužit po domově s takovou silou, že se nakonec, tak jako mnoho jiných, dostane do hledáčku Státní bezpečnosti, která by ráda jeho tíživou situaci využila pro možnou spolupráci. Lukáš Kopecký se právem ptá na důvody Boublíkových kontaktů s rozvědkou a nebrání se přitom vícero hypotézám. Boublík, sám vážně nemocen, navštěvuje v roce 1974 svou nemocnou matku a po dlouhodobém fyzickém a duševním vyčerpání umírá 25. září téhož roku v klatovské nemocnici. Zbylo po něm velké, intelektuálně náročné, zčásti zpřístupněné dílo (Boží lid, Karmelitánské nakladatelství, 1997; Teologie mimokřesťanských náboženství, Karmelitánské nakladatelství, Křesťanská akademie, 2000; Duchovní deník, Refugium Velehrad-Roma, 2010), korespondence a osud člověka, který vždycky stál na hraně: v církvi, v teologii, ve společnosti i v osobním životě.

Můžete žít tisíce kilometrů od domova, ale ideologie totalitního státu si vás najde i tam. Nejste nikde v bezpečí, tím méně, když si zločinci vezmou vaše blízké jako rukojmí. Všehoschopní gangsteři, zaklínající se slovy o míru a socialismu s lidskou tváří, udělají všechno proto, aby vás dostali nebo vám alespoň znepříjemnili život k neunesení. A jak proti tomu všemu mohl Boublík bojovat? Mluvil o tom s přáteli, psal dopisy na různá oficiální místa, hledal svou duchovní identitu a své místo v exilu. Zdá se, že se zaobíral myšlenkou natrvalo se vrátit, alespoň na stáří, domů. Vymanit se ale z kriminálních praktik tajné policie, která zdatně odezírala ze sovětských poměrů, nebylo lehké. Kam se mohl Boublík a stovky a tisíce jiných obrátit o pomoc? Jak by bylo možné ochránit všechny, na které si totalitní moc brousila zuby?

Dál sami
Přítomná publikace velmi dobře odhaluje hraniční situace, v nichž se nakonec musí člověk sám rozhodnout, jak a kudy dál. Ukazuje, tak jako nedávno vydaná kniha historika Petra Blažka Kéž je to všecko ku prospěchu obce!“: Jan Patočka v dokumentech Státní bezpečnosti (Academia a OIKOYMENH, 2017), strukturu komunistické represivní moci a hlavní motivy její třídní, ideologické nenávisti. Ta neminula lidi bez rozdílu vyznání, profese, sociálního statusu nebo věku. Je zřejmé, že čím větší úspěch ve svém pomáhajícím povolání měli, tím nemilosrdněji s nimi bylo zacházeno. Fotografická příloha u každé kapitoly vám pomůže navázat vztah a je pravděpodobné, že se sami budete dál zajímat o nové informace, fakta a archivní dokumenty. Seznam pramenů, kronik, literatury, dobového tisku, sbírek zákonů a archivů z České republiky, Slovenska, Německa i archivů soukromých je bonusem nejen pro odborné, ale i pro laické badatele. Je dost pravděpodobné, že vás některá ze statí přivede k pátrání po vlastní minulosti, anebo k tomu, abyste se stali spolupracovníky Ústavu pro studium totalitních režimů či Paměti národa.

Nový titul ÚSTRu o osudu církve za totality by se podle mého soudu měl stát opěrným bodem výuky poválečné historie i psychologie komunismu, jak o ní píše například Jindřich Kabát (Psychologie komunismu, Práh, 2011). Právě na konkrétních osudech lidí, kteří zápasili s nerovným soupeřem, dopouštějícím se těch nejkrutějších faulů, je vidět, že to, co diktatura nejvíce nenávidí, je svobodný, vzdělaný, sebevědomý člověk rozdávající se pro druhé. Domnívám se, že každá z představených osobností by bez váhání podepsala slova Josefa Čapka z ankety Proč nejsem komunistou: „Nejsem tedy komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci.“

 

Na podobné téma:
František Kolouch
: Oběť případu Babice. Jan Bula (1920‒1952)
Walter J. Ciszek; Daniel L. Flaherty: S Bohem v Rusku. 23 kněžských let v sovětských vězeních a sibiřských pracovních táborech

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   80%čtenáři

zhlédnuto 1616x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce