Future Port Prague 2017

Future Port Prague 2017

aktualita beletrie česká

Jsou kybernetická rozšíření jako naprosto běžná součást lidských těl opravdu jen otázkou času? A jaká je budoucnost storytellingu? Rozvinou jednou robotičtí lékaři, právníci a umělci vlastní intuici a kreativitu? I na tyto otázky se hledaly odpovědi během vědeckého festivalu Future Port Prague, který se odehrál 7. září 2017 v Pražské tržnici v Holešovicích.

Na schůzce s budoucností v Pražské tržnici
Future Port Prague 2017: Festival technologií budoucnosti. Praha, 7. září 2017.

První ročník pražské přehlídky technologií budoucnosti Future Port Prague nabídl více než sto vystavovatelů, přednášky a praktické ukázky. Nechyběla umělá inteligence, virtuální a rozšířená realita, závody dronů, elektromobily, 3D tisk, nanotechnologie, internet věcí. Jeden z organizátorů řekl, že návštěvníci na něm měli získat možnost osahat a vidět naživo, v reálném použití technologie a „inovace, které možná vypadají futuristicky, ale stanou se realitou dříve, než si myslíme“.

Mnohé z předvedených ukázek byly spektakulární, i když v porovnání s některými odvážnými vizemi mohly dosažené konkrétní výsledky místy působit i poněkud skromně. Někteří tedy sní o budoucím výrobním procesu začínajícím u zákazníka e-shopu, který si objedná výrobek, pokračujícím „domluvou“ chytré továrny s okolními solárními panely či větrníky na dodávce potřebného množství energie a dokončeným tím, že sklad si přivolá samořídicí automobil a nechá zboží doručit (jak to popisuje například jeden z článků přílohy časopisu Respekt o našem „životě v přelomové době“). Na festivalu ovšem byly představeny hlavně přístroje, které sice samy zasílají informace o svém provozu a stavu do internetového cloudu, ale navzájem se zatím nedomlouvají.

Jsem technologií…
Asi nejnázornější „ukázkou“ nově přicházejících časů byl Neil Harbisson (nar. 1984), zřejmě první úředně uznaný kyborg na světě. Jak to shrnul novinář Filip Jaroševský, Harbisson se narodil s extrémní formou barvosleposti, která mu umožňovala vnímat jen malou část barevného spektra. Když se rozhodl studovat hudbu a umění a stal se avantgardním umělcem, chtěl poznat i ostatní barvy. V devatenácti letech si tedy do zadní části lebky nechal voperovat anténu se senzorem převádějícím barevné spektrum na vibrace, díky němuž může jakýmsi způsobem „slyšet“ barvy; v těle má zabudované i jiné přístroje (a plánuje další: pro vnímání času). Operace ovšem nebyla schválena bioetickou komisí a musela být provedena tajně – lékařem, jehož jméno „pacient“ dosud neprozradil. Nicméně při pozdějším pořizování fotografie do cestovního pasu úředníky přesvědčil, že anténa je organickou součástí jeho těla, a měla by tedy zůstat i na úřední fotce. A jelikož ona věc byla vyrobena ve Švédsku, cítí se Neil Harbisson být i Švédem. Jak řekl v rozhovoru pro deník Metro: „Nevyužívám technologii ani ji nenosím. Jsem technologií.“

Podle Harbissona je nesmyslné tvrdit, že by byl vinou technologií méně člověkem nebo že by se vzdaloval přírodě: „Myslím, že to je naopak. Tím, že jsem se stal kyborgem, jsem blíž přírodě a jiným živočišným druhům. Vnímání ultrafialového a infračerveného záření mě přibližuje zvířatům, která tyto barvy vnímají. Anténa v mé hlavě mě přibližuje hmyzu, který ji má také. A vnímání prostoru mě nakonec přibližuje přírodě a – vesmíru.“ Mylné představy lidí o funkci jeho dalšího tělesného orgánu se prý v čase až překvapivě mění: od lampičky na čtení přes handfree telefon, zařízení na focení selfie až po pokémona. (Během jiného vystoupení na festivalu byl představen i projekt implantace miniaturní techniky, která majitele propojí s magnetickým polem Země.)

Harbissonovo vystoupení mělo formu zábavné show, v níž se v rychlém proudu jeho řeči proplétalo vnímání obličejů prostřednictvím tónů nebo snímání polohy Měsíce s „transcendentální komunikací“, čímž bylo myšleno dálkové dorozumívání prostřednictvím zubů a implantátů do nich zabudovaných. Vlastně se už místy ani nedalo rozlišit, co je umělecká nadsázka, vědomá provokace či parodie sebe sama, a co odvážná a vážně míněná vize, jejíž uskutečnitelnost si zatím neumíme připustit jen kvůli nedostatku vlastní odvahy, fantazie a velkorysosti. Také je vlastně těžké odlišit, je-li Harbissson stále jen umělcem, nebo zda se celé jeho tělo stává uměleckým artefaktem. Každopádně sám aktivistický kyborg věří, že je jen otázkou času, než budou kybernetická rozšíření běžnou součástí lidských těl. Své vystoupení uzavřel prohlášením, že jsme slepí jen natolik, nakolik sami chceme.

Umění, zážitek, relaxace i zábava
Výrazné technologické vylepšování a upravování vlastních těl ovšem festival nenabízel, nicméně návštěvníci si mohli sami vyzkoušet například nové formy umělecké tvorby, nebo alespoň jejího přijímání. Například malování ve virtuálním prostoru. Vybrat si také mohli některou z postav Shakespearova Hamleta, včetně titulního hrdiny, a její part na virtuálním jevišti – s nápovědou, kam se pohybovat a co přesně říkat – odehrát. Nebo s brýlemi na hlavě zakusit něco z atmosféry hry Virtuální kolonizace (překlápějící opus Kolonizace – nový počátek Divadla Vosto5 do virtuálního prostoru) a po vzoru Kinoautomatu spoluovlivňovat, kterým směrem se děj bude ubírat.

Nabízen byl také digitální komiks Nanits, k jehož vzniku řekl v rozhovoru jeden z hlavních tvůrců Robert Kaločai: „Chtěli jsme obhájit existenci digitálního komiksu, aby to nebyl jen prostý přenos tiskových dat pro papírovou verzi do tabletu. Takže jsme přišli s unikátní kombinací technologií a postupů, které dovolují zažít velmi intenzivní, ale stále příjemný zážitek ze čtení.“ Teoreticky o tématu imerze do fikčního světa promluvil Němec Kristian Costa-Zahn. Zabýval se například 360stupňovým videem jako jedním z kroků vedoucích k „vytvoření absolutně realistických virtuálních světů, které nás dokáží vtáhnout do fiktivních realit“, divák se pak prý bude moci formou svého avatara pohybovat přímo ve filmové scéně.

I chudí Afričané
U mnoha z představených projektů nebylo zcela patrné, co je jejich konečným cílem: zdali vzdělávání, setkání s uměleckým dílem, nebo zážitek, relaxace a zábava (vzrůstající význam silných a jedinečných zážitků pro nastupující mladé generace ve své přednášce zdůraznil Jan Mühlfeit). Snad jen u většiny videoher jasně převažovalo právě to poslední, třebaže jsou i autoři, kteří se dnes vážně zabývají (vybranými) počítačovými hrami coby specifickým druhem umění.

Na festivalu vystoupilo mnoho inspirativních lidí, například Behshad Behzadi, jenž vede vývoj virtuálního hlasového asistenta Googlu, nebo profesor Michal Pěchouček, vyučující o umělé inteligenci na¬ Českém vysokém učení technickém v Praze. Nechyběli ani někteří autoři známí i čtenářům našeho časopisu, jako Bohumil Kartous nebo Tomáš Šebek. Ten se představil už nejen coby autor knih (vydání jeho dalšího titulu se chystá), ale také jako člověk věnující se novým trendům v lékařství, zvláště takzvané telemedicíně, tedy přenášení lékařských informací od pacienta k doktorovi pomocí informačních technologií. Nicméně i jeho přítomnost připomněla, že digitální technologie využívají nejen blahobytní obyvatelé globálních měst, kteří si každý rok kupují nový model smartfonu, ale pomáhat může i nemajetným Afričanům.

Soustředění zvídavých a angažovaných
Specificky uvolněnou atmosféru festivalu ovšem vytvářeli i sami návštěvníci, odhadem ve věku od dvaceti do čtyřiceti let, případně jejich potomci. Jsou to lidé zřejmě lehce alternativně orientovaní (v přednáškách opakovaně zazněla chvála na montessoriovský systém vzdělávání), otevření změnám, ale také dostatečně hmotně zabezpečení na to, aby zaplatili nemalé vstupné. Soustředění zvídavých, motivovaných a angažovaných lidských bytostí tak korelovalo s vysokou koncentrací nejčerstvějších digitálních vynálezů a koncepcí, v Česku dosud zřejmě nevídanou. Namísto častých hlasů těch, kteří škarohlídsky prohlašují, že západní země dnes podléhají hromadnému rozkladu a celá euroamerická civilizace zaniká, tak mohlo být osvěžující na vlastní oči a ruce zakusit, co nového a snad i povzbudivého na západ od nás (a v souvislosti s tím i u nás) vzniká. I když často přesně nevíme, k čemu se daný koncept či „udělátko“ bude hodit a jakým směrem se vyvine. (Minimálně ve zmíněném komiksu implicitně zazněla obava z nadnárodních firem ovládajících celý svět, k oficiálním partnerům akce ovšem patří i Google a Microsoft.)

Nezbývá než si přát, aby první ročník festivalu Future Port Prague zahájil úspěšnou a dlouhodobou tradici. Předloženým změnám se totiž nevyhneme, a čím dříve se s nimi budeme i prakticky seznamovat a zvykat si například na nekonvenční spoluobčany s tykadly, tím lépe. Pak totiž bude větší šance, že se nestaneme jen víceméně pasivními příjemci a diváky, ale i spolutvůrci těchto nových světů.

 

Na podobné téma:
Nicholas Carr: Skleněná klec
Éric de Riedmatten: Objevy 21. století
Manfred Spitzer: Digitální demence
Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee: Druhý věk strojů
Průvodce nejistým světem

 

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1204x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce