Pokorný, Petr (ed.): Afrika zevnitř

Pokorný, Petr (ed.)
Afrika zevnitř

recenze přírodní vědy

Kontinent, kde se zrodil člověk jako biologický druh, kde vznikly velké kultury a civilizace, kde nedošlo k vymření velké fauny jako ve většině zbylého světa. Autoři nestavějí africkou civilizaci a přírodu proti sobě, snaží se je pojímat celostně, v interakci.

Skutečně od A po Z
Petr Pokorný
(ed.): Afrika zevnitř: Kontinentem sucha a věčných proměn. Academia, Praha, 2016, 381 s.

„Afrika ovlivnila zbytek světa zbytek světa víc, než tento svět ovlivnil Afriku,“ stojí na počátku knihy Afrika zevnitř: Kontinentem sucha a věčných proměn. Autoři tento světadíl líčí jako místo, kde „to všechno začalo“, proto také zahlédnout alespoň kousek Afriky znamená pochopit „něco podstatného o člověku a o světě vůbec“.

V publikaci se setkávají příspěvky od českých biologů, geologů, antropologů a archeologů, kteří v afrických pouštích a savanách zkoumají a promýšlejí jak vývoj lokální, tak dosud nevyřešené otázky vývoje člověka, lidských společností, klimatu či živé a neživé přírody. Najdeme zde řadu témat od prvních hominidů a zrodu moderního člověka až k tomu, jak moderní technologie pomáhají dnešním Afričanům; příspěvky sahají skutečně od A po Z (od antropologie po zoologii). Dílo volně navazuje na dřívější knihy o kolapsech a regeneracích, na rozdíl od nich se však soustřeďuje na jeden světadíl. Prostor dostávají i některé hraniční obory, jako je archeogenetika. Poznatky z prehistorie jsou aktualizovány, takže na základě znalostí o dávném vývoji lidského těla, který se v rozhodující míře odehrával zřejmě právě v Africe, jsou vysvětlovány i mnohé současné civilizační potíže s našimi fyzickými schránkami (J. A. Svoboda).

Stará tajemství hyeny i žravých pahrbků
Kniha líčí základní geologické podmínky a vývoj podnebí, v nichž se rodil a vyvíjel lidský druh. Přednostně se zaměřuje na suché oblasti kontinentu, savany a pouště, na nichž ukazuje dramatické změny, jež Afriku postihují. Velká pozornost je věnována konkrétním rostlinám a živočichům, s nimiž a vedle nich lidé po tisíciletí žijí. Vědci popisují jejich praktické využití, v případě datlové palmy takřka stoprocentní: výčet produktů (včetně zkvašených nápojů, které dokonce smějí pít i muslimové) je udivující. Přispěvatelé přibližují, jak se plodiny dostaly do Evropy (v případě melounu pomohli podle Adély Pokorné italští mniši), jaké místo měl ten který tvor v místních náboženstvích (staroegyptská zvířata komunikující s bohy) či v evropské imaginaci. Podle Zdeňky Sůvové tak v očích středověkých Evropanů byla kupříkladu hyena hermafroditem schopným barvoměny a nosorožec své oběti ulízával hrubým jazykem k smrti. Nemluvě o tom, že okřídlený Pegas údajně sídlil v Etiopii.

Autoři se snaží o syntetizující pohled; civilizaci a přírodu nepojímají protikladně, nýbrž celostně, v interakci. Symbolem toho mohou být zvláštní geologické útvary zvané vegetační pahrbky („agúly“), písečné kopce, na jejichž vrchu roste vegetace. Vznikají postupným a dlouhodobým přirůstáním: keře na jejich temenech jsou neustále zasypávány pískem, jemuž konce větví odrůstají, takže jde o jakousi „dynamickou rovnováhu“ (podobně je v knize pojata i dynamika savan, které jsou „stabilní pro svoji nestálost“). Některé pahrbky jsou prý až dva tisíce let staré a v nehostinné poušti i dnes poskytují útočiště hadům, štírům, liškám i mravencům. Vznikaly na místě bývalých oáz. Ty dávno zanikly, stejně jako tamní lidská sídla, ovšem pokud rostlina kořeny dosáhla úrovně podzemní vody, žije dál a její domovský útvar roste do výšky i šířky. Pahrbky jdou tedy svědky i „archivy“ šťastnější minulosti, protože do jejich „těl“ vrostla i někdejší pole, ohrady, výrobní zařízení jako hrnčířské pece, a dokonce i celé domy.

Po asijských ekonomických tygrech afričtí lvi
Kniha ovšem líčí i současnost a budoucnost. V televizních zprávách se o této části světa referuje především v souvislosti s násilnými státními převraty, občanskými válkami a epidemiemi, avšak obraz, který podává tato publikace, je mnohem diferencovanější a výrazně optimističtější. Přestože autoři uznávají, že v současné době je Afrika stále nejchudším kontinentem, tvrdí, že ji lze „zároveň označit za nejrychleji rostoucí světový region a místo největšího hospodářského potenciálu“. Uvnitř afrického světadílu se skrývá celá třetina nerostného bohatství planety, dvě třetiny všech diamantů, 40 % všeho zlata a velké množství ropy.

Především však v poslední dekádě, kdy rozvinuté státy bojují s následky hospodářské krize, vzniká v subsaharské Africe skupina „afrických lvů“ – dravých, životaschopných ekonomik rostoucích často až o 10 % HDP ročně, hovoří se o nich jako o generaci nastupující po „asijských tygrech“. V Addis Abebě, hlavním městě ještě před dvaceti lety hladomorem sužované Etiopie, bylo v rekordním čase tří let vybudováno moderní metro, sousední Keňa je světovým lídrem v mobilním bankovnictví a nigerijský filmový průmysl v produkci předstihl Hollywood. Africký ekonomický růst je podle autorů pozoruhodný nejen rychlostí, ale hlavně zdravými základy a udržitelností: na rozdíl od krátkých epizod růstu se totiž v posledních letech mění nejen velikost, ale i struktura některých afrických ekonomik. Hospodářskému růstu přispívá též stále ukázněnější fiskální politika většiny afrických vlád.

Vnitro, obrana, občané
Ekonomický rozvoj většiny afrických států umožnila také zásadní bezpečnostní a politická stabilizace téměř celého kontinentu. Na konci studené války v Africe probíhalo přes třicet ozbrojených konfliktů, nyní sotva přes deset. V posledních letech utichlo mnoho válek, které doutnaly po desetiletí, například v Angole, Čadu, Eritreji, Libérii a Sieře Leone. Počet ozbrojených převratů se od konce 90. let snížil na polovinu.

K tomuto příznivému vývoji přispěly podle sociální antropoložky Anny Kunové tři hlavní faktory. Tím nejdůležitějším byla zásadní změna geopolitického prostředí na začátku 90. let. Afrika přestala být dějištěm zástupných válek světových mocností. „Druhým, novějším pozitivním faktorem se ukázala být politika mezinárodního společenství, v níž je méně tolerováno hrubé porušování lidských práv. Jako efektivní se prokazují nejen odzbrojovací kampaně, ale i působení Mezinárodního trestního tribunálu (ICC). Třetím faktorem může být velmi pomalý, ale zřetelný pokles radikalizace kontinentu, ke které došlo při válkách o nezávislost a následném vzniku svobodných států. Občanské války, v nichž žádná ze stran nedosáhla vítězství ani po několika desetiletích boje – jako např. konflikt v Angole –, skončily zkrátka unavenou remízou. Příklon od válek k míru s sebou nese také pozitivní politický vývoj: zatímco na konci studené války měly pouze tři africké státy z tehdejších 53 demokratickou vládu, v současnosti je demokraticky spravováno 25 z 55 zemí. I u těch, které k funkční demokracii zatím nedospěly, lze mluvit o vývoji tímto směrem. To je možné ilustrovat faktem, že v prvních 30 letech po vzniku samostatných afrických států se – s výjimkou ostrovního Mauricia – nestalo, že by se vláda či prezident bezproblémově vzdali moci po prohraných demokratických volbách. Od roku 1991 se však tento scénář udál již více než třicetkrát (shodou okolností vícekrát než v arabském světě).“

Bezpečnostní a politická stabilizace a ekonomický růst jsou podle badatelky podmíněny i posilováním státních institucí. Vzrůstání vlivu demokratických mechanismů znamená rovněž vzrůstající zapojení občanů do veřejného života, ať už formou účasti v občanských iniciativách a nevládních institucích, či „jen“ svobodným projevováním politických názorů. Například v Senegalu se kriticky smýšlejícím rapovým hudebníkům podařilo založit základy opozičního hnutí, jež v roce 2012 zabránilo prezidentu Abdoulayei Wadeovi v uzurpaci moci. V Keni funguje nezávislá občanská iniciativa Green Belt Movement, jejíž zakladatelka Wangari Maathai získala v roce 2004 za práci v oblasti udržitelného komunitního rozvoje, ochrany přírody a práv žen Nobelovu cenu míru. Díky progresivní politice genderové rovnosti drží současná Rwanda světový primát v nejvyšším poměru žen v politických pozicích. A podle Světové banky si tato země, která byla před dvaceti lety dějištěm genocidy a zhrouceným státem, vypěstovala přívětivější podnikatelské prostředí než Itálie.

Mobil: bankovnictví a vouchery na hnojiva
Velké pozornost je v knize věnována využívání moderních technologií. Neřeší se tu, jako v mnoha jiných knihách, problém lidí, již kvůli počítačovým hrám ztrácejí kontakt se skutečností, naopak čteme, že mnoha Afričanům technologie pomáhají ve velmi drsné realitě přežít a prosadit se: „Experimentování s nimi [technologiemi] je tam podpořeno nejen menšími byrokratickými překážkami než jinde ve světě, ale také vědomím, že případná inovace má výrazně větší potenciál dosáhnout velkého společenského dopadu – a vysokých výnosů – než v zemích globálního Severu. Nejtypičtějším inovačním nástrojem jsou mobilní telefony, které jsou dostupné a široce rozšířené (na čtyři obyvatele Afriky připadají tři). Jejich pomocí byla např. v Keni zavedena světově největší síť mobilního bankovnictví, tedy služby, která zatím v rozvinutém světě čeká na svůj průlom. Díky jednoduché službě, jež funguje podobně jako SMS, jsou finanční transfery dostupné i milionům těch, kteří nedosáhnou na klasické bankovní služby. Podobným způsobem funguje i mikrospoření, pojištění a veřejné sbírky.

Nigerijská vláda např. využívá telekomunikace při distribuci poukázek na dotované příděly hnojiva chudým zemědělcům. Místo využívání prostředníků, kteří dodávky kradli v takové míře, že činili celý systém nefunkčním, teď 14 milionů zemědělců využívá elektronické vouchery zasílané přes mobilní telefon. V mnoha afrických zemích rovněž standardně funguje pravidelné informování drobných zemědělců o aktuálních cenách vykupovaných produktů, což jim umožňuje zvolit nejlepší prodejní strategie a nenechat se obelhat výkupčími. Dalším trendem je využívání moderních technologií v energetice – na vzestupu je především využívání solární energie pomocí levných jednoduchých panelů. Testují se ale i odvážnější řešení – ve fázi experimentů je doprava potravin a léků do odlehlých oblastí prostřednictvím malých dronů.“

Lstiví zlatokopové
Současně autoři nezastírají, že někteří Afričané stále žijí v zajetí podivných pověr a předsudků. Přetrvávající víra v čarodějnictví zmíněna není, stejně jako časté zavrhování homosexuálů. Zato editor knihy Petr Pokorný (nar. 1972) s jemnou nadsázkou vypráví, jak během svých výzkumů opakovaně naráží na nevyvratitelnou víru vesničanů v hojný výskyt zlata na jejich území: „Když se na súdánském venkově objeví evropský archeolog, je mezi místními s naprostou samozřejmostí považován za hledače zlata. Navíc za hledače mimořádně úspěšného – vždyť se podívejme na jeho očividné bohatství, kterého se svojí činorodostí domohl! K nálezům mu dopomáhají různé rafinované přístroje: totální geodetické stanice, GPS přijímače, dokonce i veliké fotoaparáty domorodci považují za modernější ekvivalenty detektorů kovů. Činnosti prováděné na archeologických výzkumech pak sami napodobují, i když vlastními, omezenými prostředky. Místo jednodušších oválných výkopů proto začali kopat jámy obdélné, s pečlivě vypracovanými pravými úhly a začištěnými bočními profily. Někdy v rozích dokonce postaví hromádky kamenů, protože tak to viděli u archeologů, kteří tímto způsobem zajišťují kolíky v rozích sond. V takových případech můžeme hovořit o jakýchsi cargo výzkumech, ekvivalentech novoguinejských cargo letišť, obsluhovaných Papuánci se skořápkami kokosových ořechů na uších.

Podobná činnost ovšem domorodcům kýžené ovoce nepřináší, a tak je archeolog mezi vesničany osobou poměrně neoblíbenou. V jejich očích je úskočný a lže, k zahlazení stop provozuje různé zastírací činnosti, např. předstírá zájem o obyčejné věci, jako jsou rostliny, hmyz a ještěrky. Na přímé otázky po nálezech zlata odpovídá negativně a tvrdí, že mu jde o keramické střepy, kameny a hlínu. Jako proti každé posedlosti mýtem, ani proti této mnoho nezmůžeme. Nepomáhá ani skutečnost, že v oblasti, kde momentálně pracujeme, se nikdy žádné zlato nenašlo a přes neutuchající úsilí ho nenacházejí ani sami domorodci.“ A k tomu Pokorný se sympatickou sebeironií dodává: „Bylo by zajímavé prozkoumat, kolik z našich vlastních utkvělých přesvědčení se podobá této víře súdánských vesničanů.“

Kniha obsahuje i krátký historický přehled českého setkávání s „pouští a pralesem“, tedy pojednání Václava Cílka o tom, jak naši předci prostřednictvím cestopisů a dalších textů černý kontinent objevovali. A sama k jeho soudobému poznání nemálo přispívá. Obraz, jenž Afrika zevnitř nechává vystoupit ze svých stránek, je mnohovrstevnatý, pestrý, nezjednodušující a v jistých rysech i objevný. Multioborovost se tu snoubí se čtivostí, a dokonce humorem. A ať už výrok „Všichni jsme Afričané“ bereme vážně nebo nikoli, tato četba může obohatit každého čtenáře.

 

Na podobné téma:
Timothy Snyder
: Černá zem. Holokaust – historie a varování

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   90%čtenáři

zhlédnuto 1219x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce