Behringer, Wolfgang: Čarodějnictví: globální historie

Behringer, Wolfgang
Čarodějnictví: globální historie

recenze kultura

Autor varuje, že stále nezaniklo volání po jednoduchých vysvětleních a hledání jednoznačných viníků, na které je možné svést všechno utrpení. Celkově se jedná o knihu poučnou a až nečekaně aktuální.

Jak si nejjednodušeji získat lidovou podporu? Obviňte čarodějnici, říká historik Behringer
Wolfgang Behringer: Čarodějnictví: globální historie. Zásadní kniha pro všechny zájemce o historii čarodějnictví a magie. Přel. Vladimír Cinke, XYZ, Praha, 2016, 422 s.

Když u nás před šesti vyšla kniha Kulturní dějiny klimatu: od doby ledové po globální oteplování od Wolfganga Behringera, ohodnotil ji Václav Cílek jako dílo nepřesné a povrchní, ale přesto nejlepší, které na dané téma v češtině existuje. Nedávno bylo publikováno další dílo od téhož autora: Čarodějnictví: globální historie. Zásadní kniha pro všechny zájemce o historii čarodějnictví a magie.

I v tomto textu se výrazně projevuje klimatický aspekt. Vlnu evropských čarodějnických procesů ze začátku novověku v něm Behringer (*1956), žák slavného historika Richarda van Dülmen, spojuje s „malou dobou ledovou“, jež se vyznačovala zvýšeným počtem extrémních klimatických událostí, které mívaly na život prostých obyvatel ničivý dopad. Přičemž právě ovládání bouří, přivolávání krupobití či sněhu bylo čarodějnicím tradičně připisováno.

Autor pojímá tento fenomén v širokých souvislostech. Víra v existenci čarodějnictví je podle něj univerzální; spojuje neštěstí se základními lidskými (negativními nebo „zlými“) emocemi, jako je například závist. Konstatuje, že hony na čarodějnice se neomezovaly jen na novodobou Evropu. Naopak, docházelo k nim již ve starém Římě, v inckém Peru, aztéckém Mexiku, v Rusku, v Číně a Indii a také v dobách relativně nedávných: například v Mexiku v 50. letech 20. století, v Bolívii v jeho 80. letech, nebo v subsaharské Africe dokonce i na počátku 21. století. Behringer soudí, že se rodové společnosti na všech světadílech v dobách krizí a společenského napětí uchylovaly k pronásledování údajných zločinců a že vznik těchto situací býval často vysvětlován spiknutími čarodějnic, čarodějů, kouzelníků nebo zlých šamanů. V Evropě pak bylo kvůli čarodějnictví popraveno méně lidí, než se zpravidla soudí, třeba v Británii kupodivu více než ve Španělsku a Portugalsku. Skladba obětí přitom byla různorodá, nelze tedy hovořit o koherentní sociální, etnické nebo náboženské skupině: „Představa, že by ženy byly systematicky hubeny v rámci gynocidy, je hororová fikce 20. století.“ Hony na čarodějnice tedy nemůžeme pokládat za hony na ženy, přestože většina usvědčených byly v mnoha (i když ne ve všech) společnostech právě ony. K zločinům, jež jim byly přičítány, patřila i sodomie či vraždění novorozenců. Obvinění měla často blízko k fantasmagorickým teoriím spiknutí: například že Španělé přišedší do Latinské Ameriky jsou ve skutečnosti čarodějové, kteří hromadně zabíjejí indiány, aby získali tuk z jejich těl.

Na případu raně novověké Evropy autor ukazuje, že i společnost ovládaná strachem z čarodějnic může setřást jho víry v jejich existenci a zbavit se obav z následků jejich působení. Rekapituluje přitom četné debaty, které čarodějnictví provázely, i důmyslné argumentační strategie, k nimž se odpůrci víry v existenci čarodějnic (a tedy i upalování domnělých čarodějnic) uchylovali. Někdy přitom dali přednost předstírání víry v existenci oněch bytostí, protože v opačném případě se sami mohli ocitnout na hranici. Jestliže obecně renesanční Evropa věřila v existenci čarodějnic, vynikajícím postavám té doby, jako Machiavellimu nebo Jakobu Fuggerovi, nestály ani za zmínku. Ti již objevili své „okultní síly“ v podobě moci a peněz, jak se dalo očekávat v době úspěšného formování státu a raného kapitalismu. Jak pravil Cassius v Shakespearově Juliu Caesarovi: „A chyba našich hvězd to není, Brute – my jsme vinni…“

Autor sleduje i částečnou rehabilitaci čarodějnictví v době romantismu a stále se měnící literární obraz těchto postav. Dodejme, že jedna z prvních, jež se odmítne chovat jako tradiční „řádná“ čarodějnice, totiž činit zlo, pochází od českého rodáka Otfrieda Preusslera. Podle jistého bonmotu dnes přiznání se k čarodějnictví nevynese „smrt na hranici, ale pozvání na party“. „Nové čarodějnice“ se těší značné toleranci a v některých státech USA je kult wicca dokonce uznáván jako nové náboženství, přičemž mnozí autoři new age by v této souvislosti rádi mluvili o „novém okouzlení světa“. Což ale autor označuje za přehnané. Zmiňuje rovněž, že čarodějnictví bylo zapojeno do nových konceptů turistiky, které zahrnují organizované cesty autobusem na výstavy, do divadel nebo na prohlídku památek. Turisté prostě navštěvují tradiční čarodějnické hory, jako je Blocksberg, nebo místa jako Oudewater či Salem. Tato turistika spojená s čarodějnictvím je samozřejmě podporována výrobou suvenýrů, nálepek, dětských hraček, přívěsků ke klíčům nebo panenek v podobě čarodějnic.

Analogie k tradičním čarodějnicím pak hledá u společenství těch, kteří věří v existenci UFO, sní o setkání s mimozemšťany, kteří mají nadpřirozené schopnosti, a věří, že budou uneseni, převezeni do vesmírných míst a sexuálně zneužíváni: „Když se proberou z extáze, potvrzují reálnost jejich zkušeností jizvy po chirurgických operacích stejně jako kdysi čarodějnická znamení po setkání s ďáblem. Někteří z nich pak žijí v představě, že si osvojili tajemství nepřístupná jejich sousedům. Aniž by je k tomu někdo nutil, rozvíjejí lidé věřící v existenci UFO myšlenky, které postrádají jakýkoli smysl pro naši společnost, a stigmatizují se sami jako outsideři jednající pod vlivem svých fantastických představ, které pokládají za skutečnost do té míry, že jsou ochotní obětovat těmto přeludům svůj skutečný život. Toto fantazírování spojené s extatickými stavy má cosi společného se šamanskými rituály, ale také s cestami na onen svět za zkušeností na prahu smrti.“

Smutnější ale je, když autor píše o čerstvých vlnách pronásledování, velmi podobných těm dávným evropským. A tvrdí, že v současné i nedávné Africe zajistí bohužel obvinění domnělých čarodějnic a výzva k jejich likvidaci politikovi lidovou podporu „daleko větší měrou než kterýkoli jiný cíl“. Varuje proto, že vědecké hypotézy jsou snadno otřesitelné: působení „podnikatelů s morálkou“ v politice, vědě, u soudů, na univerzitách a v bezprostředním sousedství představuje stálé nebezpečí. A také se dosud nevytratily lidské úzkosti a nezaniklo volání po jednoduchých vysvětleních a hledání jednoznačných viníků (ať těch personálních, či institucionálních), na které je možné falešně svést všechno soudobé utrpení. Tam, kde se rozpadají státy, uvolňuje se prostor pro bezprostřední akce. A protože víra v čarodějnictví potenciálně vede k pronásledováním, bude mít lidstvo, ať se nám to líbí, či nikoli, stále co činit s čarodějnicemi – těmi hodnými a lidmi označovanými za ty zlé – a hony na ně.

Kniha je vhodně doplněna českým úvodem, který přibližuje místní pronásledování čarodějnic, jež autor nechává na okraji zájmu, a historii domácího výzkumu. Přehlednosti publikace by prospěl jmenný rejstřík, ale i bez něj se jedná o knihu poučnou a až nečekaně aktuální.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

47%čtenáři

zhlédnuto 2060x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce