Vojtěch Kessler (nar. 1985) je historik, kterého zřejmě přitahují pomníky. Po publikaci Vytoužená, nepochopená, zapomenutá Jahnova mohyla u Chebu (NLN, 2014), jíž byl spoluautorem, nedávno vydal ambicióznější a obsáhlejší knihu s názvem Paměť v kameni: Druhý život válečných pomníků.

Detailně v ní zkoumá vznik a druhý život pomníků u Křečhoře (u Kolína), Slavkova, Chlumu a Chlumce. Ukazuje na nich, jak bylo a je konstruováno historické povědomí, potažmo historická paměť válečných událostí, a jak vypadal obraz „historické skutečnosti“ v proměnách času. Zpřítomňuje, jak zbudování oněch objektů prožívali současníci – položení základního kamene k jednomu z nich prý původce dobového spisku označil za nejkrásnější zážitek v životě. A dokumentuje, jak jim rozuměla či jak je dezinterpretovala následující pokolení: v případě objektů připomínajících ruské vojáky prý dnes mnozí (i místní) mylně usuzují, že jde o připomínku bojů sovětské armády v druhé světové válce.

Nejslavnější z probíraných lokalit je slavkovská Mohyla míru, podle některých zdrojů první mírový památník v Evropě. Autor na ní vyzvedává, že vznikla z iniciativy nadšenců a finančně na ni přispěly všechny v bitvě bojující strany, vysvěcena byla „katolicky“ i „pravoslavně“. Stavba akcentuje smíření padlých, které má připomínat všechny bez ohledu na národnost. A ačkoliv její dominantou je bývalého bojiště, ideový náboj má univerzální a k bitvě jako takové se konkrétněji neváže.

Jiné pomníky tak slavné a historicky úspěšné nejsou, třebaže je nepotkalo to, co mnoho soch státníků stojících na území České republiky, totiž opakované odstraňování a instalace. Kupříkladu socha Tomáše Garrigue Masaryka ve Valašském Meziříčí prošla tímto procesem třikrát – velmi čtivě a v širokém kontextu o tématu pojednává publikace Pomníky a zapomníky (Paseka, 1996) Zdeňka Hojdy a Jiřího Pokorného. Podle Kesslera o úspěchu daného pomníku obecně rozhodovaly okolnosti jeho vzniku, zdroje financování, instituce a lidé s ním spojení. Některé pomníky bylo možno novým ideovým poměrům „přizpůsobit“, jiné ne, zvláště ty, jejichž původní ideový obsah byl konzervativně monarchistický. Autor sleduje i vzestup zájmu o historické rekonstrukce (kterým říká reenactment), u nichž ale podle jeho kritického soudu převládají zábava a uvolnění nad reflexí minulých utrpení. Dodejme, že pro vytváření historického vědomí je to ale asi lepší, než kdyby se lidé na daném místě scházeli kvůli hledání pokémonů. Nakonec i Vojtěch Kessler uznává, že tento svérázný způsob recepce je součástí druhého života jeho pomníků, který pokračuje, dokud se lidé o dané objekty jakkoli zajímají, dokud se na ně dívají a přemýšlejí o nich. A připomíná také nejnovější možnosti, jak si znovu zpřítomnit historickou bitvu, a dokonce se jí osobně zúčastnit, totiž videohry, například Napoleon: Total War: Bitva u Slavkova, kde si každý může prožít vlastní slavkovskou porážku či vítězství.

Kniha se zabývá i obecnějšími tématy vztahu paměti a zapomnění či „míst paměti“ a historie. Celkově je ale její téma značně specifické, takže nejspíše osloví především zájemce o vojenskou historii.