Zídek, Petr: Utajená láska prezidenta Masaryka Oldra Sedlmayerová

Zídek, Petr
Utajená láska prezidenta Masaryka Oldra Sedlmayerová

recenze historie

Historik Zídek nesoudí ani nemoralizuje. Prohlašuje, že vztah s Oldrou Sedlmayerovou Tomáši Garriguu Masarykovi nic neubírá na velikosti, jen prezidenta zlidšťuje.

Předposlední láska
Petr Zídek
: Utajená láska prezidenta Masaryka Oldra Sedlmayerová. Universum, Praha, 2017, 391 s.

„Každý muž má mít ve svém životě jen jednu ženu a žena jen jednoho muže a ovšem ve spojení manželském.“ To je zásada, kterou po většinu svého života zastával prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Člověkem, který na sklonku jeho života výrazně přispěl k tomu, že v této otázce změnil názor – teoreticky a prakticky –, byla Oldra Sedlmayerová (1884–1954). O jejich utajovaném a vášnivém vztahu věděli za Masarykova života jen jeho nejbližší (do tisku díky bedlivé cenzuře nic neproniklo), po roce 1989 o něm postupně začínají psát i někteří historikové, vyšel také výběr Masarykových listů Dopisy Oldře (In život, Praha, 2006). Až historik Petr Zídek (nar. 1971) ale průběh jejich známosti na základě dochovaných pramenů zevrubně a pečlivě zdokumentoval a zasadil do kontextu biografie Masarykovy zatím málo známé přítelkyně. To vše v právě vydané knize Utajená láska prezidenta Masaryka Oldra Sedlmayerová.

Začátky Oldřina života nebyly právě radostné: byla nemanželským dítětem a z dětství si odnesla strach z mužů. Jan Sedlmayer, za něhož se provdala, byl sice podle Zídka hodný člověk, svědomitý ve svém úřadě přednosty stanice a šetrný v rodině, chyběly mu ovšem fantazie a rozlet, jimiž naopak oplývala jeho manželka. I to zapříčinilo jejich postupné odcizování, dané i tím, že její choť údajně nesnášel knihy, zatímco ona podle vlastních slov neměla jiných přátel než právě je. „Nikdo pro ně netrpí, čtu až po veškeré práci. Proč mi to vyčítá?“ stěžovala si. Že by ale neměla žádné přátele, není tak úplně pravda: setkávala se například s F. X. Šaldou.

Políbit Mu zázračnou ruku
Sedlmayerová byla básnířka, prozaička, publicistka a aktivistka. Patřila k členkám Masarykovy České strany pokrokové a už jako „realistka“ Masaryka uctívala způsobem téměř náboženským – její texty dnes z tohoto hlediska působí těžko uvěřitelným dojmem. Již někdy kolem roku 1900 mu dokonce napsala obdivný dopis, ale z přehnané bázně jej neodeslala. Poprvé se krátce viděli roku 1906. Když se roku 1918 její idol stal prezidentem, cítila skoro lítost, že už nebude náležet jen jí a členům realistické strany. „Jsem patrně ošklivě sobecká, když si nemohu představit, že někdo, na koho si dělám právo velikou nekonečnou úctou a zrovna tak velikou láskou, má teď patřit všem, a ne jen té hrstce, které patřil dříve. Připadá mi ta celá realistická minulost nějak jako idyla proti dnešní veliké přítomnosti. A zdá se mi, že Masaryka nelze lépe uctít, než usednout mu k nohám, vidět Jej a poslouchat Jej,“ napsala po vzniku republiky. A už tehdy se svěřovala, že Masaryk je největší láska jejího života a že především touží „políbit Mu zázračnou, zlatou ruku“.

Když se pak roku 1928 skutečně pokusila při oficiálním setkání políbit mu končetinu, vzbudila tím zřejmě Masarykovu nelibost. Hned mu odeslala dopis s prosbou o odpuštění: „Prosím Vás, nespatřujte v tom projev nedemokratičnosti: chtěla jsem políbit ruku, která nám všem, celému národu, dala nezměrný dar svobody, z níž vyrostl milionům nový, lidský důstojný život – a která všem ukazuje cestu boží.“ Masaryka podle Zídka omluvný dopis dojal a pozval jeho autorku do Lán. Jejich následný intimní vztah pak trval až do roku 1934, cestovat za ním vlakem mohla Oldra díky povolání svého muže, který o pravé povaze vztahu podle Zídka neměl tušení.

Pak Sedlmayerovou z role intimní přítelkyně vytlačila jiná osoba, Helena Scholzová-Železná (1882–1974), s níž navázal vztah v září 1932. Hlavní ženou Masarykova života byla podle Zídka jeho manželka Charlotte, částečně i od ní ale zřejmě převzal dosti puritánský vztah k sexualitě. (V jednom svém spisu napsal: „Nemá být žena osvobozena od muže, ani muž od ženy – oba mají být osvobozeni, na jedné straně od zvířeckosti, na druhé straně od dekadentní zkaženosti. To se stane, zbavíme-li se lživědeckého předsudku, že pud pohlavní je vlastním středem všeho života. Odsud pak vyplývají takové předsudky, jako že je ohroženo fyzické a duševní zdraví, nehoví-li se pudu co nejdříve a co nejvíce.“) Navíc byl celkově introvert, který dával své city najevo jen ve výjimečných situacích, nehledě na to, že „v jeho době bylo sebeovládání velebeno jako jedna z hlavních mužských ctností“. Důsledkem jakéhosi citového chladu a neschopnosti projevovat spontánně emoce byla podle Zídka zřejmě samota. „Byla to právě síla Masarykovy osobnosti, jež leckdy zavdávala podnět k jeho osamocení,“ píše ve svých pamětech jeho osobní tajemník Antonín Schenk. Masaryk sám k tomu dodával, že má rád lidi kolem sebe, ale zůstává ve své skořápce. Vztah s Oldrou Sedlmayerovou tak byl pro prezidenta „jednou z mála příležitostí, jak svou ulitu opustit“. Rychlost a verva, s jakými se do vztahu přímo vrhl, dávají podle historika tušit, že „Oldra dokázala zaplnit místo, o němž snad ani on sám nevěděl, jak bolavě je prázdné – dokud mu jeho prázdnotu neukázala právě ona“.

Spoluautoři
Navzdory jeho pokročilému věku to přitom byl vztah se vším všudy: v jednom z dopisů, které Zídek přetiskuje, Masaryk vyjadřuje svůj „smrtelný“ strach z Oldřina otěhotnění a probírá možnosti antikoncepce. Se zvláštním odporem se přitom zmiňuje o kondomu: „Žena je rejděna a třena mrtvým, necítícím údem, protože po krk oblečeným.“ Zídek zásadně odmítá mluvit o Sedlmayerové jako o prezidentově milence: byla i jeho kurýrkou a částečně editorkou: do redakcí přenášela jeho články vycházející pod šifrou, které navíc upravovala, aby setřela jeho autorský rukopis. A označit ji můžeme také za jeho důvěrnici a spolupracovnici: společně dokonce sepsali veršovaný román Marie, který sice postrádá výraznější estetické kvality, ale dá se chápat jako apologie jejich vztahu.

Zídek opakovaně upozorňuje, že Sedlmayerová byla osobnost, která se v mnoha ohledech vymykala svému prostředí. Když ale píše o jejích konkrétních vlastnostech, je výsledný portrét méně lichotivý: nejen k Masarykovi, ale i k lidem z jeho bezprostředního okolí nebo k Haně Benešové se chovala s přehnanou devótností. Samu sebe přirovnávala k Boženě Němcové. Ve svých písemnostech často měla problém rozlišit skutečné události od vlastní fantazie a její styl byl exaltovaný. Autor dokonce nelítostně konstatuje, že Oldra Sedlmayerová patřila mezi Masarykovy nohsledy, kteří z něj – slovy Jana Patočky – dělali „bezzubou věc, která se nehodila k ničemu jinému nežli k přežvykování a která způsobila, že běžný maloměšťák ho mohl strávit“. Její hlavní zásluhou tak podle autora zůstává to, že prožila s prezidentem „vášnivý milostný vztah, který by onen běžný maloměšťák strávil jen těžko“. Zídek zde korektně připouští, že z hlediska dobových zákonů mohlo být jejich jednání kvalifikováno jako přečin cizoložství a potrestáno vězením od jednoho do šesti měsíců. Sám ale nesoudí ani nemoralizuje. Prohlašuje, že vztah s Oldrou Sedlmayerovou Masarykovi v jeho očích neubírá nic na velikosti, „jen jej zlidšťuje“. A v tom nezbývá než s ním plně souhlasit.

Ostatně každá přehnaná idealizace je škodlivá, a platí to stejně tak pro dobu renesance, která „rozhodně nebyla obdobím, v němž by se to na náměstích hemžilo krasoduchy v renesančních hávech a s hlavami v oblacích“ (jak nedávno připomněl novinář Jiří Sobota), jako pro muže, jejž většina Čechů považuje za největší osobnost svých moderních dějin. Jak ukazuje britský historik Alexander Lee v knize The Ugly Renaissance (Ošklivá renesance), i samotní renesanční mistři byli obyčejní lidé z masa a kostí, posedlí sexem a penězi minimálně stejně intenzivně jako perspektivou a harmonií. Jejich díla financovali magnáti, kteří neskutečně kradli, korumpovali, kvůli penězům vraždili a vymýšleli neudržitelné finanční operace. Trochu cynicky k tomu můžeme doplnit, že milenky měl i přísný katolík František Josef I. i následující zdejší prezidenti, tak proč ne i Masaryk.

Hledání ponaučení
Kniha je sice pojmenována po Oldře Sedlmayerové, ústí však v apoteózu jejího prezidentského partnera. Když Zídek jde v Masarykových stopách z Hradu do hotelu, kde se oba hrdinové knihy scházeli, s uznáním kvituje, že tímto způsobem se po Praze pak už nepřemisťoval žádný Masarykův nástupce, a až překvapivě pateticky dodává: „Je úžasné, že náš demokratický stát založil a reprezentoval tak výjimečný a obdivuhodný člověk jako Tomáš Masaryk…“

Příběh Tomáše a Oldry se dá číst mnoha způsoby. Barvotiskově až happyendově jako povzbuzení, že nikdy není pozdě na to plnit si své vlastní sny a najít nefalšovanou lásku.

Ale i v duchu Johnsonových Intelektuálů. Tedy jako domnělý důkaz, že intelektuálové jsou pokrytci, jejichž apriorně vytvořené konstrukce se při setkáním s realitou někdy hroutí až překvapivě snadno (a jejich životní praxe se pak rychle dostane do kontrastu s tím, co předtím hlásali). Ovšem rozumnější je si připustit, že každý člověk má právo na změnu a moudrý je ten, kdo si do konce života uchová otevřenost novému, kdo najde odvahu onu změnu provést. Sám Masaryk s ironickým odstupem nad idealistickým a schematickým uvažováním svého mládí se Oldře svěřil, že si tehdy bláhově lámal hlavu nad tím, jestli po první lásce může v lidském životě přijít i druhá, stejně opravdová: „Ach Bože, jakou odpověď mi dává život, a jinou, než jsem si teoreticky dával.“

V tomto smyslu je kniha i příspěvkem k dějinám komplikovaných vztahů slavných myslitelů k vlastní tělesnosti. Významné místo by v nich zaujímal například renesanční filozof Pico della Mirandola, který se „kromě sepisování traktátů o netušených možnostech lidského ducha zároveň dost bezradně potácel ve světě vlastních fyzických potřeb a nakonec ho někdo nechal otrávit i s jeho milencem“ (viz výše citovaný Jiří Sobota v příloze Respektu). Nebo Michel Foucault, který se kromě sepisování dějin sexuality „věnoval“ i průzkumu americké homosexuální komunity, nakazil se virem HIV, a v důsledku toho zemřel. V porovnání s nimi žil ovšem Masaryk životem vcelku spořádaného občana.

Dalo by se na něj ovšem zaútočit z feministických pozic: proč si vybral zrovna ženu, která ho tak bezmezně uctívala a snad mu ani nebyla schopna odporovat? Nezneužil její takřka dětskou důvěru? Pro pochopení dynamiky jeho vztahu k ženám, jejichž práv byl obecně velkým zastáncem, mají takové otázky smysl, ale asi nemá smysl se ptát, proč se jeho přítelkyní nemohla raději stát Milena Jesenská… V kontextu dalších a slavnějších milostných příběhů, ať už šlo o Florii a Aurelia Augustina, Abélarda a Heloisu, Milevu Marićovou a Alberta Einsteina či Martina Heideggera a Hannah Arendtovou, najdeme jistě nemálo mužů, kteří se ke svým partnerkám chovali hůře. Časem možná vznikne i román, který celou situaci popíše z hlediska podváděného manžela, podobně jako dal Miloš Urban hlas Josefu Němcovi, pomlouvanému druhovi zmíněné spisovatelky.

Dvojí osamění
I když společenská váha a finanční zázemí Tomáše a Oldry byly zcela neporovnatelné a jejich vztah asymetrický, léta následující po posledním setkání nebyla radostná ani pro jednoho. Masarykovu okolí, a zvláště jeho dceři Alici, se povedlo prezidenta odstřihnout jak od Sedlmayerové, tak od její nástupkyně – už roku 1929 prý přitom kvůli tlaku okolí a nemožnosti prosadit vlastní záměry o sobě mluvil jako o otrokovi. Umíral tedy v nucené izolaci od žen, které do závěrečných let jeho života vnesly onu výraznou oživující změnu, a v tomto smyslu sám.

Oldra Sedlmayerová, která od Masaryka získala nemalé finanční prostředky, jež ale většinou předávala dalším potřebným lidem, se nerozumnou investicí do koupě rodinného statku obrovsky zadlužila. Až vyděračská hrozba, že zveřejní citlivé dokumenty vrhající na Masaryka špatné světlo, přiměla prezidenta Edvarda Beneše, aby dal pokyn její závazky zaplatit. Její jediný syn spáchal sebevraždu, krátce po konci války zemřel i její manžel, takže umírala zoufale chudá, zbavená všech publikačních možností, opuštěná a téměř zapomenutá. Podle Zídka už jen žila ze vzpomínek na minulost. Bylo by hezké napsat, že ony chvíle dávného milostného štěstí s jejím idolem stály za to a dávaly jí sílu přečkat pozdější útrapy, ale to by bylo až troufale optimistické. Soudě podle dopisů totiž měla úplně jiné starosti: „Prodávám slušnější a cennější věci a vymýšlím po nocích, jak kterou díru ucpat… To je smutný úděl opuštěných lidí, stáří, nemoc, chudoba.“ Ovšem kdo ví...

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 30 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 4573x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce