Vocelka, Michaela; Vocelka, Karl: František Josef I.: Císař rakouský a král uherský

Vocelka, Michaela; Vocelka, Karl
František Josef I.: Císař rakouský a král uherský

recenze historie

Žádný černobílý obrázek. Obsáhlá a pečlivě sepsaná kniha rakouských autorů nepřináší o Františku Josefovi I. skandální informace, snaží se jej ovšem vykreslit také z osobního, ba intimního hlediska.

Hledání pravé tváře (a spravedlivého hodnocení) Františka Josefa I.
Michaela Vocelková
a Karl Vocelka: František Josef I.: Císař rakouský a král uherský. Přel. Zlata Kufnerová, Paseka, Praha, 2017, 414 s.

V loňském roce jsme si připomínali sté výročí smrti nejdéle vládnoucího českého panovníka. Jaksi dodatečně vyšly k tomuto jubileu dvě publikace: sborník František Josef I.: Sto let od smrti (editor Marek Loužek, Institut Václava Klause, 2017) a překlad obsáhlé knihy František Josef I.: Císař rakouský a král uherský (Franz Joseph I.: Kaiser von Österreich und König von Ungarn: 1830–1916: Eine Biographie, C. H. Beck, 2015) od manželů Michaely a Karla Vocelkových. Ti si předsevzali „postavit do středu pozornosti císařovu osobnost, kterou lze však pochopit jen v kontextu rámcových podmínek jeho života, vlády a politiky, jakož i tradic císařské dynastie“.

Jestliže do tuzemského souboru přispěli přední čeští historikové Jan Galandauer, Milan Hlavačka, Robert Kvaček či Jiří Pernes, spoluautorem přítomného svazku je uznávaný rakouský historik Karl Vocelka (nar. 1947). Ten má nejen česky znějící příjmení, ale zabývá se kromě jiného i našimi dějinami: roku 1978 se habilitoval prací o politické propagandě Rudolfa II., navíc je předsedou vědeckého fóra Tschechen in Wien (Češi ve Vídni). Kromě jiných ocenění je držitelem Čestné oborové medaile Františka Palackého za zásluhy v historických vědách, udělované Akademií věd České republiky.

Přípitek jsem pronesl bez nápovědy
Vocelkovi podrobně sledují život svého hrdiny, který prý již od dětství projevoval předčasnou zralost, i jeho nejbližších, kteří často umírali příliš brzy: syn, korunní princ Rudolf, spáchal na zámku Mayerling v roce 1889 sebevraždu, bratr Maxmilián I. Mexický byl roku 1867 po rozsudku revolučního tribunálu popraven, manželka Alžběta zavražděna. (Takže slova, jimiž František Josef v roce 1898 komentoval atentát na svou Sisi, odpovídají trpkým skutečnostem jeho života: „Na tomto světě ničeho nezůstanu ušetřen!“) Autoři ukazují každodenní stránku protagonistova života i s jeho drobnými problémy a obavami, vycházejíce z toho, co o sobě prozradil v dopisech přítelkyním. Při návštěvě německého císaře roku 1888 kupříkladu jedné z nich napsal: „Oslavy máme šťastně za sebou; přípitek, jehož jsem se velice obával, jsem pronesl, aniž bych se zarazil, a to bez nápovědy.“

Sledují také, jak velký vliv měla na jeho maďarskou politiku jeho žena, pro niž byli Maďaři oblíbený národ, takže chotě za ústupky vůči nim odměňovala nákloností (od rakousko-uherského vyrovnání prý v dopisech ženu oslovoval a loučil se s ní v maďarštině). A popisují, jak kupříkladu spojenectví s Rumunskem podporovalo i přátelství královských párů – tedy i královen – stojících v čele obou států. Podrobně probírají i panovníkovy početné milenky, pro něž ani on nebyl výhradním milencem či partnerem. Po té nejvýznamnější byl někdy posměšně nazýván – dokonce i vlastní manželkou – „pan Schratt“. Jejich mlčenlivost si přitom zajišťoval nemalými finančními částkami i dlouho poté, co se s nimi přestal stýkat.

Bytost ze středověku, nebo reprezentant měšťanských ctností?
Zatímco Sisi, někdy označovaná za první anorektičku, může být zpětně chápána jako předchůdkyně soudobého člověka, který nedbá na konvence, ale o to více mu záleží na dietách a na realizaci vlastních soukromých tužeb, František Josef je jako „promítací plátno pro různé moderní myšlenky současnosti méně vhodný“. V této souvislosti autoři citují bývalého arcivévodu Leopolda Wölflinga, který o něm napsal: „František Josef nechodí spát s okolními lidmi, nýbrž s lidmi jakéhosi raného období, se sedláky a se slepicemi. A tak také vstává. Jeho denní program pochází z doby, kdy byl nedostatek dobrého osvětlení, nikoli z rokoka s jeho leskem voskovic, nýbrž spíše ze středověku s jeho pochodněmi.“

Tento pohled na svět zaměřený do minulosti a císařovo váhavé přijímání novot byly zřetelně patrné téměř ve všech oblastech jeho života; jeho představy o vládě byly starosvětské, nebyl novátorem, symbolem modernizace, nýbrž symbolem zachovávání tradic. Ne náhodou se sám označoval za „posledního evropského monarchu staré školy“. Současně ale rakouští historikové připomínají, že když vyřizoval akta, nechoval se jako podepisovací automat, ale opatřoval je někdy i zlomyslnými poznámkami. A průběh císařova všedního dne, fascinace „byrokracií“ (denně četl a vyřizoval všechny písemnosti), skromný životní styl, spořivost a smysl pro pořádek jsou „vlastně měšťanské ctnosti“, které v sobě nemusí mít nic (temně) středověkého.

Bohatý vládce ohromného impéria, či podomek?
Dodejme, že za svou šetrnost, již extravagantností bohatě vynahradila jeho choť, bývá František Josef někdy až přehnaně kritizován. Kupříkladu jedna z jeho milenek o něm napsala: „Kdykoli mu pomáhám při oblékání, říká: ‚Jen se moc nedívají na šatstvo, všechno je obnošené a staré, věci nosím dvacet i třicet let.…‘ Jednou jsem ho upozornila, že má na vlněném nátělníčku vedle zapraného fleku díru. ‚Nátělník nemůžu vyměnit. Druhý takový není v celém světě k dostání…‘“ V rozhlasových Toulkách českou minulostí se nad takovým počínáním, spíše úsměvným či trapným než odsouzeníhodným, na nejvyšší míru rozhořčili: „Bohatý vládce ohromného impéria nebyl schopen překonat svou malost ani ve chvíli, kdy vystupoval jako milovník. Do lože své intimní přítelkyně se jako nějaký podomek cpal v sepraném spodním prádle s fleky a dírkami, a ještě se tím skoro kasal.“

Podobně kriticky se na adresu vládce vyjádřil inspirátor pořadu, Petr Hora-Hořejš, když popisoval psychickou bariéru mezi otcem a synem Rudolfem, jenž byl na otcův pokyn podroben téměř vojenské výchově naprosto neadekvátní věku: „Kdyby si okoralá císařova duše jenom o trochu víc všímala lidí, ne jen předpisově zapnutých knoflíků, nažehlených puků uniforem a uctivého postoje, kdyby dovedla číst ve tvářích a pohledech, mohli být otec a syn docela dobrými přáteli (ostatně Alžběta a František Josef mohli být za stejného předpokladu mnohem lepšími manželi). Mladičký Rudolf hořel pro ideály, měl snahu co se nejvíc naučit, důkladně se připravoval naplnit své ambice i předurčené poslání. Vůči otci zprvu pociťoval úctu a respekt. Setkávali se přece jen dost často na to, aby měli možnost se sblížit. Vídávali se při plnění reprezentačních povinností, chodívali bok po boku na hony. Bylo na císaři, aby se pokusil ohladit kostrbaté hrany vzájemného vztahu. Jenže zeď mezi otcem a synem naopak dále rostla.“ Také Vocelkovi připouštějí, že panovníkova péče o vlastní děti nebyla ideální, ale dodávají, že u vnoučat se pak snažil dohánět, co předtím zanedbal.

Zbožštění proměněné v odsudek
Vzhledem k bohemistickým zájmům Karla Vocelky pochopitelně do knihy nemohla neproniknout česká témata – i když se Franz Josef nenechal korunovat českým králem, byl přeci jen naším panovníkem. Podle autorů stál blíže Čechům než Maďarům, a to díky sympatiím vídeňského dvora, kde vyrůstal a jehož atmosféru do sebe nasával. Opakovaně se snažil vycházet Čechům i dalším Slovanům vstříc, vždy ale narazil na odpor Němců a Maďarů (ti podobné záměry vždy zablokovali, a to celkem demokratickými prostředky, říkají k tomu kupříkladu Jiří Rak a Vít Vlnas). Navzdory jeho několikerým snahám tedy Vocelkovi soudí, že v posledku podcenil zájmy neněmeckých a nemaďarských etnických skupin, čímž přispěl k celkové destabilizaci říše.

Podle autorů se František Josef pro většinu svých poddaných stal „symbolem a svorníkem monarchie, kterou ve vlnách nacionalismu ohrožovaly odstředivé síly a jež jen s námahou dokázala obhájit své postavení jako evropská velmoc“. Když ale monarchie a v ní prováděná cenzura skončila, prezentace panovníka a jeho doby se v historiografii polarizovala. Někteří historikové, ale i sociálnědemokratičtí publicisté a politici se s minulostí důkladně vypořádali a předložili velmi negativní obraz vlády Františka Josefa; především ve Vídni podporovala sociální demokracie ve své školské politice proces demytizace císaře a Rakousko-Uherska. Podobně se tak dělo i v dalších následnických státech, přičemž obzvláště nepřátelsky se vůči Habsburkům projevili – Češi. Autoři se tak shodují s tím, co o přijímání vladaře napsal ve výše zmíněné brožuře Milan Hlavačka, totiž že po jeho „zbožštění“ záhy přišel odsudek a pomíjení. Až s velkým zpožděním na něj dnes někteří nostalgicky vzpomínají, nejen s ohledem na následující diktatury 20. století. Chválí jej například za to, že na rozdíl od některých současných hlav státu si své soukromé názory, zvláště v otázkách, kde nebyl odborníkem (například umění), nechával pro sebe.

V laskavé náruči monarchie
Recenzovaná kniha nepřináší o Františkovi Josefovi I. žádné nové skandální informace, ale snaží se jej vykreslit i z intimního, osobního hlediska. Nesoudí jej, ukazuje i jeho čistě lidskou tvář, slabosti a poklesky. Vykresluje i čistě soukromé faktory, které ovlivňovaly jeho politická rozhodnutí. Ptát se nad ní sice můžeme, jestli by kupříkladu jeho svatba s jinou, více pročeskou ženou mohla mít nějaký větší politický dopad, ale ani ti, kteří mají rádi kontrafaktuální historické scénáře, pokud vím tak daleko nezacházejí.

Každopádně i tato pečlivě sepsaná a nijak černobílá kniha může českému publiku pomoci najít vyvážený poměr k epoše, která z hlediska našeho národního rozvoje nepatří k těm nejhorším, naopak. Po smrti císaře pronesl významný český historik Josef Pekař dokonce tato oslavná slova: „Plodem této periody nebývalého rozmachu tvůrčích sil společnosti, sil národů i státu, periody, jež v jedno spadá s dobou Františka Josefa, je i velký rozvoj našeho národa. Neboť u něho – nepřihlížíme-li k Maďarům – je rozdíl toho, čím jsme byli roku 1848 a čím jsme dnes, nejpozoruhodnější.“ Sto let poté tutéž myšlenku formuloval trochu odlišně Jiří Pernes, podle kterého za císařovy vlády Češi dosáhli takového stupně vyspělosti, že přirozeně dospěli k závěru, že už ani Rakousko-Uhersko, ani Habsburky k životu nepotřebují. To však nic nemění na skutečnosti, že toho všeho „dosáhli v laskavé náruči habsburské monarchie a jejího předposledního panovníka“.

 

Na podobné téma:
Jiří Rak
: Zachovej nám, Hospodine

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   83%čtenáři

zhlédnuto 846x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce