Jesenská, Milena: Křižovatky: (Výbor z díla)

Jesenská, Milena
Křižovatky: (Výbor z díla)

recenze sociologie

Obsáhlá kniha podává reprezentativní přehled díla, které je v mnoha ohledech stále živé, platné, inspirativní. Na hodnotě mu přidává i to, co víme o jeho autorce: že podle ideálů vtělených do svých textů sama žila, a pro ně i zemřela.

Statečná, vášnivá, pronikavá, podnětná
Milena Jesenská
: Křižovatky: (Výbor z díla). Torst, Praha, 2016, 879 s.

Novinářka, spisovatelka a překladatelka Milena Jesenská (1896–1944) je obecně známa jako přítelkyně a adresátka dopisů Franze Kafky, případně jako matka bohémské spisovatelky Jany Krejcarové (1928–1981). Občas jsou také citovány či v rozhlase čteny některé její články, především právem proslulý Ďábel u krbu. Až nedávno vyšla vskutku obsáhlá publikace Křižovatky: (Výbor z díla), připravená literární historičkou a editorkou Marií Jiráskovou, která umožňuje vytvoření komplexnější představy o díle Mileny Jesenské, aniž by čtenář musel složitě listovat mnohdy těžko přístupnými svazky prvorepublikového tisku.

Zvíře je správné
Kniha zachycuje, v čem se styl a postoje Mileny Jesenské v průběhu času měnily: kupříkladu pravděpodobně v letech 1930 až 1935 (nebo 1936) byla členkou komunistické strany a jako taková ostře útočila například na Ferdinanda Peroutku, po rozchodu s KSČ nicméně začala pracovat právě v Peroutkově Přítomnosti.

Současně svazek ukazuje jistou kontinuitu autorčina myšlení. Stále se vracejícím tématem je především soucit se všemi trpícími a strádajícími, ať to byli chudí v poválečné Vídni, kam roku 1918 odešla s tehdejším manželem Ernstem Polakem, dělníci postižení ekonomickou krizí, nebo později utečenci z hitlerovského Německa. Typická je pro ni „všeobjímající, ale i kritická solidarita se vším živoucím“ (Alena Wagnerová). Překvapivě často se přitom obrací do světa zvířat. Dokonce i v době ohrožení nacismem pro své výzvy k národu někdy volí výrazivo z přírodní říše: Češi k sobě měli přilnout jako klíšťata a držet se jako stádo. (Nevěru či manželskou krizi pak přirovnává k vichřici.) Ostatní živočichové jsou pro ni učiteli přirozenosti: „Zvíře je správné a člověk mylný.“ Trochu provokativně se dokonce ptá: „Kde najdete u člověka kulturu tělesné harmonie, jako má třeba tygr, kůň, pes nebo jestřáb?“ Mezi její favority patří hlavně kočky, jimž věnovala hned několik textů, ale není pravda, že by nikdy nepsala o psech, jak se tvrdí v jednom jejím životopisu. Dovedně vystihuje paralely mezi konkrétním živočišným druhem a člověkem. Když popisuje kočku Murli, jež u ní zdomácněla, jak si pohrává se svým kocourem, podobnost s lidmi ani nemusí příliš podtrhávat: „Pyšná, s obličejem dámy, vypadala vždycky, jako by o něj nestála. Ale zachtělo-li se jí, přilákala ho jediným lichotivým kotrmelcem.“

V souvislosti s tím Jesenská chválí sportování za to, že nás – bez ironie a s kladným znaménkem – učí „zvířecí půvabnosti“ a „přirozeným instinktivním pohybům“. Právě přirozenost a jednoduchost byly hodnoty, které hledala konstantně; nikoli náhodou jedna z jejích knih nesla název Cesta k jednoduchosti (1926). Zmíněné vlastnosti prosazovala v mnoha oblastech lidského žití: v domácím hospodaření, v bydlení, oblékání, ale třeba i při psaní dopisů – z dnešního hlediska její důtklivé rady, například aby se vždy používal jen bílý dopisní papír, působí až trochu komicky či pedanticky. Jak kdysi napsal v jedné své recenzi Miroslav Rutte, autorka někdy požaduje „přirozenost za každou cenu, třebas i za cenu nepřirozenosti“.

Podrývačky příloh pro ženy
Kromě sportu ovšem autorka chválila také Charlieho Chaplina nebo literární kýč (třebaže současně nabádala: „Vybíráte-li knihy, vybírejte dřív základní než zábavné.“). Mnohá z témat, která rozvíjela, evidentně patřila k „duchu doby“ a byla zřejmě inspirována Karlem Čapkem (jemuž Jesenská později napsala úchvatný nekrolog) i G. K. Chestertonem s jeho obranami „ohromných maličkostí“ – nikoli náhodou tohoto Brita (dosti přehnaně) nazvala „vynálezcem moderní žurnalistiky“. Mimochodem pro ostrovní národ měla zřejmě slabost, na jednom místě o něm mluví jako „nejlepší světové rase“.

Významným tématem Mileny Jesenské byla také ženská otázka. Ve své době její takto zaměřené texty vyvolávaly i četné negativní reakce žen. Šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich si v jistém dopisu stěžoval na organizovaný bojkot listu od pokrokových občanek kvůli jejím článkům: „Abych měl patálie se ženskými pro přílohu, která má ženské novinám získávat a k nim je připoutávat, to je mi hloupé.“ Ostatně jak ukazuje jedna z kapitol knihy Milena Jesenská: Biografie, historie, vzpomínky (Aula, 2016), nemalé problémy s vedením svých ženských rubrik měly i novinářčiny kolegyně v jiných listech. Stanoviska, která Jesenská zastávala, přitom působí vesměs celkem rozumně a uvážlivě. Jak už poznamenala redaktorka Hospodářských novin Zuzana Válková, její postřehy jsou občas natolik aktuální, že kdyby − s příslušnými úpravami češtiny − vyšly minulý týden, čtenář sotva zaznamená rozdíl: „Dnešní samostatné, sportovní děvče nese si baťoh samo. (…) Vydělává si peníze samo, uživí se samo. Rozumí burze, kurzům, finančním transakcím, dovede řídit obchodní záležitosti od zákazníka až k bernímu úřadu, mluví několik řečí, volí v politických volbách, čte noviny. Vůči takovým faktům je fakt poslané kytice, uprázdněného místa v elektrice nebo podání novin titěrnou událostí. Ale tak docela to přece jen není. Mužská pomoc ženě spočívá na určitém erotickém fluidu. Je to kus vděčnosti, kterou cítí muž ušlechtilý k ženě, milence.“ Občas v těchto článcích prosvitne i přístup, který bychom dnes nazvali sociálním konstruktivismem: „Jednou z ženských vlastností je, že se stává takovou, jak je nutno.“ Autorka však trvá na tom, že ať žena úspěšně vydělává peníze, či třeba řídí továrny, na dně srdce zůstává především ženou/matkou.

Některé řádky Mileny Jesenské jsou dnes možná ještě trefnější než v době, kdy vznikaly. Například jako kdyby už roku 1926 předvídala Facebook či Instagram: „Fotografujeme skoro všichni a všichni nalézáme ve svém životě spoustu drobností, které stojí za to, abychom je zachytili ve zlomku vteřiny.“ Petr Pithart zase vyzdvihuje aktuálnost jejích textů kritizujících liknavou pomoc Čechů protinacistickým Němcům, protože to pro ně stále byli především – Němci.

Všechny moje texty jsou milostné
Texty Jesenské místy trpí upovídaností a sentimentálností, jak v knize Milena Jesenská (naposledy Argo, 2015) naznačuje Alena Wagnerová, a najdeme v nich i některé rozpory či stylistické neobratnosti dané rychlostí vzniku, jak konstatuje editorka přítomné antologie. Podstatnější se však zdá to, že byly psány s vnitřní vášní a dodnes jsou nabity energií. Ostatně v koncentračním táboře podle spoluvězenkyně Margarete Buber-Neumannové autorka prohlásila, že jediné, co umí napsat, jsou milostné dopisy: „Všechny mé články koneckonců nejsou nic jiného.“ Snaží se v nich postihnout psychologii svých nefiktivních hrdinů a nikoli náhodou se přitom občas odvolává na klasickou ruskou literaturu, na Dostojevského, Čechova, Tolstého či Turgeněva. V tom nemá daleko k Ferdinandu Peroutkovi, který obdivoval tytéž spisovatele a také své Budování státu psal i jako sérii psychologických portrétů.

Celkově tento mohutný knižní výbor podává reprezentativní přehled díla, které je v mnoha ohledech stále živé a platné. Na hodnotě mu přidává i to, co víme o jeho autorce. Když čtenářky vyzývala: „myslete myšlenky do konce; nebuďte podlé, malými, nepatrnými podlostmi; buďte lidmi, ne takovými nebo onakými, ale svými“, myslela to vážně. To, co psala, pro ni nebyla jen intelektuálská póza, sama se podle toho chovala a sama sebe daným ideálům obětovala. Pokud čtenář tuto publikaci nebude chtít vnímat jako (trochu moc tlustý) milostný dopis či osobní vzkaz od autorky, může ji studovat jako významné průřezové svědectví o celé kultuře meziválečného Československa. Společně s biografickými knihami, které jsou v recenzi zmíněny a jež líčí její komplikovaný osobní život, snad Křižovatky pomohou pro Milenu Jesenskou získat v našem kulturním povědomí důstojné místo, takové, které si zaslouží.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 1757x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce