Pfleiderer, Mircea; Rödder, Birgit: Co kočka skutečně chce

Pfleiderer, Mircea; Rödder, Birgit
Co kočka skutečně chce

studie přírodní vědy

Co je pravdy na tom, že kočku nikdy nemůžeme vlastnit a že nanejvýš nám může být umožněno stát se součástí jejího života? Je ještě dnes lev králem zvířat? Jak se vyvíjelo vnímání koček a jejích příbuzných v mýtu a krásné literatuře? A co z oněch starších významových vrstev přetrvává dodneška?

Kočkovité záhady, klamy a polární protiklady
Mircea Pfleiderer, Birgit Rödder: Co kočka skutečně chce. Přel. Eva Horová, Knižní klub, Praha, 2013, s. 206
Boria Sax: Zvířata ve Třetí říši: domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Přel. Stanislav Pavlíček, Dokořán, Praha, 2003, 255 s.

„Kočku nikdy nemůžete vlastnit; nanejvýš vám bude umožněno stát se součástí jejího života, což je samozřejmě velká pocta.“ To tvrdila herečka Beryl Reidová (1919–1996) a vyjadřovala tak zkušenost mnoha milovníků těchto malých šelem. A trochu podobně už mnoho set let před ní soudil Michel de Montaigne: „Když si hraji se svou kočkou, kdo ví, nemá-li ona ze mne větší kratochvíli než já z ní?“

Citovaná slova (a našli bychom i množství další podobných výroků) kočky označují za bytosti nadané samostatnou vůlí, elegancí, či dokonce jakousi posvátnou aurou, inteligencí i jistou tajuplností, za tvory „hrdé, smyslné a troufalé“ (Jiří Cieslar), kteří s lidmi sice sdílejí obydlí, ale nikdy se od nich nenechají zcela ovládnout. Jak k tomu říká Boria Sax: „Více než u kteréhokoli jiného zvířete najdeme u kočky rovnováhu mezi divokostí a domestikovaností. Třebaže kočky žijí pohodlným životem v lidských obydlích, zachovávají si prudkost a nezávislost dravců přebývajících v divočině“. V minulosti se však značně lišilo, jak byly tyto rysy interpretovány. Na jedné straně tedy máme legitimní majestát moci zbožštělé kočky či té „největší kočky“, lva, jemuž se ostatní musí podřídit; na druhé straně svéhlavost a nevyzpytatelnost, které podle některých mužů kočky sdílejí se ženami. Numinozita koček pak rovněž mohla být vykládána různě: jako temná síla působící v součinnosti s čarodějnicemi a přinášející neštěstí (černá kočka), ale i jako symbol dobra a personifikace Boha či Krista (dnes nejslavnější je v této souvislosti Lewisův lev Aslan). Neboli „tytéž vlastnosti, které kočce propůjčovaly božský status, z ní udělaly ztělesnění zla. Noční aktivity, lichotivé, na prosté mysli lascívně působící pohyby, statickou elektřinou praskající srst a oči svítící ve tmě,“ mohly podnítit i „temnou stránku lidské fantazie“. Je přitom pozoruhodné, jak často se tyto charakteristiky oddělily a „rozštěpily se“ do dvou odlišných, komplementárních postav. Případně i kladný kočičí hrdina může záhy získat „podezřelé“ hlubiny: Boria Sax kupříkladu upozorňuje na to, že chlapec, jemuž slouží slavný Kocour v botách, díky němu zbohatne a dobere se štěstí až příliš rychle a snadno, a pokud by byl příběh vyprávěn z odlišné perspektivy, černý kocour by mohl být vnímán i jako alegorie ďábla…

Dvojrole kočka – lev
Egyptský kult koček je známý. Kočka stejně jako lev byla posvátným zvířetem slunečního, tedy nejvyššího boha Re, který o sobě ve Staroegyptské knize mrtvých praví: „Já jsem ten Velký kocour, který rozpoltil strom išed v noci, kdy byli zničeni nepřátelé Pána všehomíra.“ Se lví hlavou pak byla ve starších dobách znázorňována bohyně Bastet, později se ale jejím posvátným zvířetem stává kočka. Podle Manfreda Lurkera souběžně s tím získává stále vlídnější povahové rysy; její „zuřivá“ podstata z dřívějších dob se přesouvá na bohyni lovu Sachmet, zpodobovanou se lví hlavou a rovněž spojovanou s kouzelnictvím.

V Bibli sice kočky nenajdeme, a o to výrazněji a pestřeji v ní ale vystupuje lev. Jeho postavení je velmi ambivalentní, obsahuje totiž v sobě oba hodnotové póly. Na jedné straně je představován jako nebezpečný krutý, bestiální, lstivý a rouhavý tvor, před kterým je nutné prchat; jako ztělesnění zla a nepřátel Izraele. Kupříkladu žalmista prosí Boha: „Zachraň mě ze lví tlamy, před rohy jednorožců!“ (Ž 22,22). I v Novém zákoně nacházíme varování: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil“ (1Pt 5,8). Zároveň je ale označován za nejodvážnější ze všech zvířat a je emblémem nejmocnějšího kmene Izraele, je spojován s králem Davidem a také s Kristem. V Apokalypse se o Ježíšovi říká: „Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“

Pro mnohé církevní otce, například pro sv. Augustina, pak lev sice zůstává ďábelským zvířetem, ale jeho postavení se postupně zlepšuje. Od dvanáctého století lev v představách tehdejší evropské společnosti zaujímá místo krále zvířat, zatímco předtím byl jen vládcem zvířat divokých, na této prestižní pozici přitom vystřídal slona a hlavně medvěda. S konečnou platností také získal christologickou symboliku: „Lev, který svým ocasem umetá stopy, aby zmátl lovce, je Ježíš skrývající své božství a vtělující se do Mariina lůna. Lev, který ušetří život poraženého protivníka, je Pán, jenž odpouští kajícímu hříšníkovi. Lev, jenž spí s otevřenýma očima, je Kristus v hrobě. Lev, který svým dechem oživuje mrtvě narozená mláďata, je obrazem Kristova vzkříšení.“ Předchozí negativní významy se lvem spojované ale nemohly být zcela zapomenuty. Jak popisuje francouzský historik Michel Pastoureau, „autoři bestiářů, tvůrci emblémů a symbolů, umělci a řezbáři dlouho váhali, aniž by se jim podařilo tuto zásadní otázku vyřešit. Poté nakonec na přelomu 11. a 12. století našli originální řešení: ze zlého lva udělali zvláštní zvíře, nesoucí specifické jméno a atributy, aby nebyl zaměňován se lvem christologickým. Tímto ,únikovým‘ zvířetem, tímto zlým lvem, který se v několika desetiletích stal samostatným druhem, byl leopard.“

V dobových příbězích se lev stává významným společníkem hlavního hrdiny, kterého chrání a jemuž slouží jako atribut. Ranou předlouhou je podle Pastoureaua román Rytíř se lvem od Chrétiena de Troyes (asi 1131–1191), u nás najdeme obdobu či ohlas v příběhu o Bruncvíkovi. V Románu o Lišákovi byl lev přirozeně vypodobněn jako král zvířat, zato kočka vystupuje jako „úskočná a lstivá šelma“, která někdy působí stejně vychytrale jako hlavní postava lišák, „ne-li ještě ďábelštěji“.

Středověké christologické pojetí lva našlo nejvýraznějšího pokračovatele v C. S. Lewisovi. Ten ve svých Letopisech Narnie ostatně přejímal i hodnocení dalších zvířat, těch záporných (opice odsuzovaná za to, že se „opičí“ jako ďábel, vlk) i těch kladných (jednorožec). Jestliže tradiční lev svým dechem oživoval mrtvě narozená mláďata, lev Lewisův sám sebe po Kristově vzoru obětuje, vydává na smrt a pak vstává z mrtvých. Těsně před smrtí je mu ovšem oholena hříva, takže přítomné děti konstatují, že jeho obličej je teď „tak malý a tak jiný“. Spojenci zlé čarodějnice se mu ovšem, spolehlivě znehybněnému a svázanému, pro jeho novou podobu náležitě posmívají: „Vždyť je to jen větší kočka! Toho že jsme se báli!“ Po obživnutí mu ale samozřejmě hříva okamžitě narůstá, aby ze svojí důstojnosti nepřišel o moc. Aslan ovšem dokáže měnit podobu a někdy na sebe bere i vizáž kočky. Dokáže se chovat i jako dravec, který neváhá člověka zranit – ale posléze se ukáže, že v příběhu daného hrdiny mělo zranění, které se rychle hojí, svůj smysl a sloužilo k jeho nápravě. V celé sérii přitom nikde nevystupuje skutečný živý lev, aby majestát idealizovaného lva Aslana nemohl být konfrontován s jeho méně dokonalou předlohou. Výjimkou je Lev, čarodějnice a skříň, v níž se menší, zcela nebožský lev chlubí tím, že patří ke stejnému druhu jako mocný Aslan. V posledním díle pak osel nachází kůži mrtvého „obyčejného“ lva a zlý opičák jej přesvědčí, aby se do ní zamaskoval, a je následně vydáván za opravdového Aslana. I zde přitom najdeme středověký zdroj či inspiraci: v pohádce Osel ve lví kůži přestrojený osel prohání ostatní zvířata po pastvišti a děsí je. Hospodář ho ale odhalí s tím, že pro něj zůstane vždycky jen osel. Příznačné je, že jestliže ve vrcholném středověku proti sobě stál hodný lev a zlý leopard, u Lewise úlohu hodného a spravedlivého lva vyrovnává zlý a lživý kocour Zázvorka z posledního dílu knihy. Podobně jako v pohádkách paní d’Aulnoy (asi 1650–1705) vystupuje ušlechtilá kočičí princezna, jejíž existence je vyvažována odpornou Lví vílou, případně dalšími lvími příšerami, jež měly „dvě hlavy, osm nohou, čtyři řady zubů“. V současných příbězích z fantastického světa Chima proti sobě zase stojí zásadně hodní lvi a zlí šavlozubí tygři (spolu s krokodýly).

Pronásledovaní spojenci ďábla
Postavení koček nebylo vždy právě povznášející. Jistý francouzský historik tvrdí, že kočka byla „nepříliš milovaná, špatně živená, udržovaná ve stavu hladovění vzhledem k funkci, kterou měla plnit“. Jiní autoři soudí, že možná po jistou dobu byla žádoucím a oblíbeným užitkovým a hýčkaným zvířetem či cenným inventářem v předávacích listinách. Na konci středověku se ale „doposud příznivé postavení kočky drasticky obrátilo“. Spolu s domnělými čarodějnicemi začaly být zabíjeny také kočky a jejich počet prý byl natolik zdecimován, že se kvůli tomu v 17. století přemnožily krysy a potkani. Jestliže už v dřívějších dobách byly někdy kočky zabíjeny a ukládány do základů budov, později podle historika Roberta Darntona přibyly různé další rituály zabíjení a mučení koček, prováděné někdy jen „pro obveselení“. Ohlasy těchto zvyků nacházíme v četných dobových literárních dílech. Například v románu Gargantua a Pantagruel hrdinové uvažují o vykonání nějakého hrdinného skutku a napadá je vyhlazení Kočkorů: „Zničme tyto Kočkory: jsou to ďábelské potvůrky; zbavme tuto zemi násilnictví.“ Don Quijote bojuje s kočkami, ve kterých vidí zlé čaroděje, ďábly a černokněžníky, jeho utkání s kočkou pro něj však nedopadá vítězně. V Zolově Germinalu chce dav zohavit mrtvolu muže a křičí při tom: „Vykleštit ho jako kocoura!“. S utrženým penisem poté ženy kráčejí ulicemi, byla to „smečka ženských s tím zlým, konečně přemoženým zvířetem nabodnutým na holi“. Opakované scény zabíjení koček najdeme i u mnoha moderních autorů. A nejsou nijak výjimečné. Ne že by jiná zvířata nebyla v literatuře vražděna rovněž (vzpomeňme například na sadistické topení štěňat před očima jejich matky, která se je marně snaží zachránit, ve Šlejharově Zátoce smrti), ale kočky jako by byly zabíjeny obzvláště často. Slavná je například povídka E. A. Poea Černý kocour. V ní se vypravěč nejprve vyznával ze svého vřelého vztahu k pozoruhodně krásné černé kočce, „chytré tak, že člověk žasl“. Vinou opilství v něm ale postupně vzrůstá „nezbadatelná touha duše štvát samu sebe – znásilňovat vlastní přirozenost“. Ta ho pudí, aby „ubližoval dál“. Kočku zabíjí, ta se ale (možná převtělená) vrací, a později při snaze ji – sužován výčitkami – zavraždit zabíjí místo ní vlastní manželku, která ji brání. Kočka je pak také příčinou hrdinova odhalení a odsouzení. Celkově se tak původně krásné stvoření, jež se hrdinovi zošklivilo, zdá být strůjcem všech jeho neštěstí. Záleží jen na čtenářově interpretaci, jestli za tím vším bude hledat jen náhodu, nebo přihlédne k úvodní autorově poznámce o tom, že rozhodně nevěří pověře o tom, že černé kočky jsou „zakuklené čarodějnice“. Celý zbytek textu to totiž – navzdory hrdinově deklarované nevíře – jakoby potvrzuje.

Kočku vraždí rovněž hrdina Haškovy Povídky o kočce, i když se jeho žena snaží ji chránit. I tento text obsahuje krajní polohy: kočka jako úžasné zvíře se posléze mění v ohyzdného a odporného tvora, který vnesl do manželství rozvrat, žena s ním od té doby nemluví, a pokud ano, vyjdou z ní jen dvě slova: „Ty vrahu!“. Bohumil Hrabal pak dokonce kočky zabíjí opakovaně a s často i rozmyslem. Jde u něj nejčastěji o způsob, jak redukovat přílišné množství narozených koťat. Jindy ale také o formu trestu; je totiž svědkem výjevu, kdy se projevuje krutost těchto šelem, před kterými dosud živý malý králíček, jejich kořist, umírá hrůzou. Potom ho však přepadnou výčitky svědomí, před kterými mu nepomáhá uniknout ani vzpomínka na to, jak zabitá „vražedkyně“ soudila „nevinného králíčka“. Další pokusy o ospravedlnění (zabíjel kočky, aby chránil ptáky) nepomáhají, naopak se nabalují další viny, a vypravěč povídky Autíčko nakonec míří „do samotné centrály pekla, ve kterém sám sebe budu vařit výčitkami a pocitem hanby, které mne budou pronásledovat až do věčnosti“.

Kočičí společnost
V některých textech je představena rozsáhlá kočičí společnost jako analogie společnosti lidské. Někdy k tomu stačí jen kočka jediná, jako v novele Güntera Grasse Kočka a myš. V ní se zvětšený ohryzek postiženého a pronásledovaného člověka stává hračkou pro kočku, je jí poskytnut jako její náhradní „myš“. Grassova slova ze samotného začátku knihy „Tak mladá to byla kočka“ někteří vykládají jako parabolu k německému státu roku 1940 – byl rovněž mladý, ale nikoli nevinný.

Komplexní kočičí společnost představil například také Thomas S. Eliot v knize Praktická příručka o kočkách, na jejímž základě později vznikl slavný muzikál. Kočky u něj vystupují v roli „banditů a zlodějů, učenců a mágů, umělců, hrdinů i vrtošivých strejců“. Celkově jsou Eliotovy kočky „nezávislá, vynalézavá a nebezpečná zvířata“.

Ještě obšírněji se o kočičí společnosti rozepsal německý romantický spisovatel Ernst T. A. Hoffmann v románu Životní názory kocoura Moura: spolu se zlomky životopisu kapelníka Johanna Kreislera, tak jak se náhodou zachovaly v makulatuře. Interpretace tohoto díla se velmi liší. Boria Sax zdůrazňuje, že autor přirovnává kočky k umělcům: stejně jako oni mají kočky intuici a „tajemné vhledy“, stejně jako umělci někdy vypadají neprakticky a zbytečně, spojují v sobě nevinnost a lstivost. Jiní interpreti ale u této analogie umělec – kocour zdůrazňují kontrasty, které při ní vyvstávají. Podle Nauma Jakovleviče Berkovského Hoffmannův kocour „žije v sytosti, příjemně, útulně, ve zpěvu. Pije a jí to nejlepší, navazuje různé známosti v kočičím světě, koná společenské návštěvy, plní vše, co se na spořádaného burše sluší.“ Pokouší se sice o vlastní tvorbu, ale „jeho vznášení se ve vzduchu je jen domnělé. Vyšší sféry života se mu neotvírají.“ Podobně čeští teoretici soudí, že každodenní zvyky a mravy domácích zvířat v knize satiricky zrcadlí „profánní povahu mezilidských vztahů, egoistickou podstatu mechanismů, jež je ovládají“. Hoffmanův kocour napodobuje četné aspekty lidského života (tehdejší doby): zasnubuje se s vyvolenou samičkou, účastní se souboje, čte knihy, které konzumuje s možná až příliš velkou poživačností: „Pochutnával si na velikém Pythagorovi.“ Také sám píše: „Géniové poznají, že jde o první dílo geniálního kocoura, a užasnou nad hloubkou, nad kypivostí ducha, jenž poprvé vytryskl z nikdy nevysychajícího vřídla. Aby se snad svět někdy poději nepřel o posloupnost mých nesmrtelných děl, chci zde poznamenat, že nejprve napsal jsem filozofickosentimentálnědidaktický román Myšlenka a předtucha aneb kocour a pes.“ A učený kocour také zpívá operní árie. To ale lidé vnímají jen jako protivné kňourání, podobně jako jeho literární výtvory mohou mít za pouhé cákance inkoustu na papíře, a je zbytečné, že jim kocour předhazuje obvinění „Necitelní barbaři, jimž není dán smysl pro uměnu“. I kvůli tomu hrdina prochází jistými krizemi, kdy se mu zdá, že „největší filozofové, nejdůmyslnější básníci nebyli mi víc než hadrovými panáky, a nejhorší bylo, že pohrdání to zahrnovalo i mne, a dospěl jsem poznání, že nejsem než docela obyčejná hloupá kočka na chytání myší.“ Jindy tento tvor čelí překážkám silou své mysli; když je mu například zabráněno v přístupu ke knihám a k četbě, jeho duch „rozlétl se o to volněji a tvořil jen ze sebe sama“. V tomto zvířecím těle jsou tedy uvězněny aspirace a touhy, které jej velmi přesahují, což ale platí nejen o této Hoffmanově zvířecí postavě, ale – mutatis mutandis – rovněž o každém člověku...

Někteří ovšem kočičí společnost nepopisují jako strukturu srovnatelnou s lidskou societou, ale jen s její jednou částí – totiž tou ženskou. Viděli jsme sice, že jeden z nejstarších „kočičích“ textů začíná slovy „Já jsem ten Velký kocour…“, nicméně v literatuře je nápadně časté spíše spojení koček a žen, a to už na rovině polysémantičnosti pojmu „kočka“. Někteří se pokoušejí také o různá zdůvodnění: „Ženy mají rády kočky, protože to jsou taková milá, něžná a roztomilá stvoření. Kočky mají rády ženy ze stejných důvodů“ (Robertson Davies). Podle trenérky koček Kláry Vodičkové „mezi chovateli koček rozhodně vládnou ženy“ (ovšem co do pohlaví jsou mezi příslušníky a příslušnicemi kočičího druhu „nejmazlivější kastrovaní kocouři“). Jakýsi etiologický mýtus o svazku kočky a ženy vytvořil R. Kipling. V příběhu Kočka, která chodí sama vysvětluje, že kdysi dávno žena s kočkou uzavřela úmluvu o tom, že jí bude dávat mléko a poskytne jí místo u ohně, ale pro muže ani psa dohoda neplatí. Přirovnání k ženě ovšem nemusí být vždy myšleno pochvalně ani pro jeden z členů rovnice. Například spisovatelka Doris Lessingová v povídce Kočičí princezna podala portrét kočky, kterou popisuje jako „krasavici bez srdce“, jež si „uvědomovala sama sebe stejně arogantně jako hezká holka, která nemá nic než vlastní krásu“; a do hraní se pouštěla, „jenom když ji někdo pozoroval“.

Kočičí expanze a nanebevzetí
O kočkách dnes vzniká obrovské množství textů, nesrovnatelně více než o lvu, který si coby aristokratické zvíře sice ponechává titul „král zvířat“, ale v dnešní demokratické době se dostává na okraj zájmu (i slavná lvice Elsa byla Joy Adamsonovou /1910–1980/ vylíčena jako poněkud přerostlá, ale celkem hravá a přítulná kočka). Kočka je oproti tomu oblíbené a vážené domácí zvíře. Ve Spojených státech v posledních desetiletích dokonce kočka podle Saxe nahradila psa na místě nejoblíbenějšího mazlíčka, protože kočky jsou menší, méně jedí, potřebují méně místa a péče o ně není tak nákladná.

Současná knižní produkce je plná přeslazených titulů o kočkách, jejich něze a moudrosti, případně o „skupinovém kočičím vědomí“. Přisuzována je jim nadlidská moudrost i to, že nás naučí, jak se „nenechat ovládat emocemi, jak přistupovat ke každodenním problémům a jak využít přítomný okamžik“. Stávají se učitelkami moudrosti zenbuddhismu, i když původní buddhismus pro ně tolik pochopení neměl. Někdy vystupují jako postavy nadané takřka božskou mocí, předvídavostí a schopností najít v každém jeho jedinečnost, jako kocour Dewey. Ten prý „po celých devatenáct let rozdával radost svým nadšením, laskavostí, skromností a především svým šestým smyslem, díky němuž uměl přesně odhadnout, kdo ho v danou chvíli nejvíc potřebuje“. Jiní chválí jejich terapeutické schopnosti: „Výzkumníci na poli akustiky vám poví něco fascinujícího: totiž že frekvence kočičího předení je ideální terapií, která tiší bolest, urychluje hojení ran a růst kostí.“ A další svoje citové pouto s kočkami prodlužují až za hrob a představují si posmrtné setkání s milovaným zvířecím společníkem: „Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází za tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce, kde mohou běhat a společně si hrát.“

I velcí spisovatelé vyjadřují svůj obdiv ke kočkám. Například Charles Baudelaire: „Miluji tato půvabná, tichá, tajemná a sladká zvířata, která se potulují sametově měkkými kroky po domě, jako géniové místa, anebo usednou na stůl, kde píšu, sdílejí se mnou mé myšlenky a hledí na mě z hloubi svých zlatých zřítelnic, s rozumějící něhou a zázračnou pronikavostí. Dalo by se říct, že kočky vyciťují myšlenku, která z mozku plyne do pera, a vztahují tlapku, jakoby ji chtěly v letu zachytit.“ U nás to byl mezi jinými Hrabal, který přímo psal o milostném vztahu, který s nimi navazoval (ovšem bez jakýchkoli zoofilních výjevů), a o tom, že kočky láskou k němu „omdlívaly a z úst jim tekly něžné sliny“.

K docílení co největšího estetického účinku – hromádky miniaturních vnitřností…
Spisovatelé přitom řeší i četné otázky kočičího chování. Co to například znamená, když kočka přinese člověku ulovenou kořist? Teorií je několik. Poměrně jednoduchou až suchou tezi zastává profesor „antrozoologie“ na univerzitě v Bristolu John Bradshaw, podle něhož „kočky prostě hledají místo, kde se mohou v klidu najíst“. Etolog František Šusta přichází s myšlenkou, že si možná vytvářejí „potenciální zásobárny“. Naopak poněkud extravagantní koncepci rozvíjí spisovatel Terry Pratchett. Ten s nadsázkou píše o jejich estetickém cítění a snaze zútulnit společné obydlí: „Opravdové kočky neloví kvůli žrádlu, ale proto, že vás mají rády. Proto si také uvědomují, že jste do vybavení svého domu bůhvíproč zapomněli začlenit jisté drobnosti, které mu teprve dodají ten pravý punc domova, a snaží se ze všech sil toto vaše opomenutí napravit. Rejsci s ukousnutou hlavou jsou velmi populární, a pokud chcete něco avantgardního, není nic lepšího, než hromádky miniaturních vnitřností. K docílení co největšího estetického účinku je nutné tyto předměty ponechat někde, kde je nikdo pár dní nenajde, a dát jim tak možnost se plně rozvinout a vytvořit si vlastní osobnost.“

V tom, že jde o projev kočičí lásky, ale se spisovatelem vážně souhlasí i zmíněná Klára Vodičková. Podle ní kočka skutečně nosí svému majiteli „dárečky“. Jakožto zvíře, které ve volné přírodě žije v rodinných smečkách, má v sobě jakýsi pud, který ji nutí se postarat o členy své rodiny. Možná i nám trošku oplatit naši péči. Každopádně je to projev sympatií a lásky. A Vodičková dodává i vlastní zkušenost: „Sama mám vypozorováno na svých kočkách, že jsem každé ráno zasypána v posteli plyšáky, které mi tam natahá přes noc především moje Gárfi. Pokud ale máme před spaním spolu nějaký konflikt, že třeba zlobí psa nebo kocoura a já na ní zakřičím, tak ona se urazí a ráno nemám v posteli ani jediného plyšáka.“ Velmi podobně soudí autorky knihy Co kočka skutečně chce, že to kočka „nedělá to kvůli pochvale, vnímá to jako úkol matky, případně otce, opatřit člověku kořist“. Citují ale i příběh manželského páru, který zcela nesprávně vyhodnotil donášku myši po narození jejich prvního potomka. To, co starostlivá šelmička zamýšlela jako upřímnou snahu zabezpečit rozrůstající se rodinu, si prý vyložili jako projev „zlovolné žárlivosti“, s níž údajně chtěla ženu vyděsit a tím „narušit rodinný smír“. A velice složitou motivaci u kocoura, který domů dotáhl zabitého králíka, shledával Bohumil Hrabal. Ten v tom viděl zarytou a furiantskou snahu zvířete ukázat, že jej jeho pán nekrmí nadarmo.

Která z nastíněných koncepcí je ta pravá? Možná jak kdy a jak u koho. Každopádně i po tisíciletích vzájemného soužití – a navzdory existenci četných užitečných textů jako Jak mluvit kočičí řečí nebo Kočka a její řeč – pro nás kočky v mnohém zůstávají záhadou. Nadále je, jak napsal Jiří Cieslar, „obestírá tajemství, v němž nějak potměšile vedou svůj nesrozumitelný monolog“.

Na podobné téma: Vlk či prapes, nejstarší přítel člověka
Nejbližší příbuzní. Co jsem se od šimpanzů dozvěděl o nás

 

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1515x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce