Pánek, Josef: Láska v době globálních klimatických změn

Pánek, Josef
Láska v době globálních klimatických změn

recenze beletrie česká

V době, kdy v české próze často postrádáme reflexi současnosti a celospolečenských témat, je velice osvěžující, když se objeví kniha, která nejenom dalekosáhle překračuje zeměpisné hranice České republiky, ale zároveň se pokouší odhalit stereotypy našeho uvažování o světě, o tom, co to znamená být šťastný, i mnohé další.

Průvodce po rasových stereotypech
Josef Pánek
: Láska v době globálních klimatických změn. Argo, Praha, 2017, 160 s.

Josef Pánek debutoval v roce 2013 knihou Kopáč opálů, sbírkou epizodických příhod – zkušeností postkomunistického emigranta, které jsou propojeny postavou vypravěče. Autor je na přebalu knihy označen jako „literární příbuzný“ Bohumila Hrabala. Toto přirovnání je vzhledem ke stylu Pánkova vyprávění celkem pochopitelné. Pro text je příznačné opakování slov a frází, jejich rozvíjení, přičemž na jedno sdělení se (nejčastěji pomocí spojky „a“) nabaluje další a další, což z jednoho souvětí často činí silně rytmizovaný proud vyprávění s potenciálem přesáhnout třeba i několik stran. Novela s nezvyklým názvem Láska v době globálních klimatických změn si tento styl zachovává, je však jazykově i stylisticky vytříbenější. Svérázný styl budící dojem překotnosti a mluvenosti čtenáře neruší, naopak plyne přirozeně, udržuje napětí a stupňuje absurditu chaotického světa.

Láska v době globálních klimatických změn se odehrává v indickém Bangalore, kam hlavní hrdina Tomáš přijíždí na mezinárodní vědeckou konferenci. Tváří v tvář chaosu a přelidněnosti se potýká s kulturním šokem a pocity vykořeněnosti. Při kontaktu s úslužným a usměvavým hotelovým personálem i dalšími obyvateli indického města čelí zdánlivě nepřekonatelné nechuti, kterou však neustále reflektuje. Zároveň sleduje chování Němců a Maďarů přítomných na konferenci a vzpomíná na xenofobní rady, které vyslechl před odjezdem do Indie. Hledá tak kořeny stereotypů ve svém vlastním uvažování, ale díky důslednému používání druhé osoby plurálu je to nakonec čtenář, koho oslovuje a na koho se obrací: „vy si říkáte ne a ne a ne, že není černý, že ne, a ne, není to idiot, a barva jeho kůže vám evokuje choroby a špínu stejně instinktivně, jako krása Indky na recepci se vás ani nedotkne, a teď mu to řeknete“ (s. 22).

Klíčový moment celého textu přichází hned v úvodu – je jím fotografické zachycení indické dívky v džínách a mikině při hovoru s dalšími dvěma indickými dívkami v zářivých sárí. Dívka Tomáše bezvadnou angličtinou požádá, aby fotku smazal, protože „nechce být focena, když na sobě nemá sárí“ (s. 8). Toto náhodné setkání má následky později na konferenci, kde se oba hrdinové znovu setkávají a navážou spolu milostný vztah, přestože on si zprvu není jistý svou schopností se dívky třeba jen dotknout. Než odjel, tak mu přece v ČR, „v zemi, kterou okupovali nacisti a komunisti“ (s. 73), říkali, že „černý ženský jsou špinavý“ (s. 48). Navzdory předsudkům a navzdory sárí, do něhož je dívka tentokrát zahalená a které na Tomáše působí jako zcizující prostředek, dojde k naplnění milostného vztahu. Následné vyprávění obou hrdinů o různých životních epizodách mapuje neporozumění mezi lidmi, kteří se navzdory národnostním odlišnostem ve svých touhách a potřebách zase tolik neliší.

Při vzájemném svěřování je největší prostor věnován hrdinovu vzpomínání na porevoluční dobrodružnou výpravu na Island. Nepříliš obydlené a turismem takřka nedotčené místo stojí v opozici k hlučné a přelidněné Indii. Zatímco první polovina knihy se soustředí na postupně se rozvíjející obrazy, situace a smyslové vjemy vyvolané indickou realitou, historky, které si vyprávějí oba hrdinové, se vyznačují výraznějším dějem. Díky přesunu od jinak striktně dodržované druhé osoby k ich-formě se v nich konkretizuje osobní zkušenost.

Původem indická dívka díky úspěšnému studiu žije v Americe a přidává tak do rovnice Indie – Island další rozměr. A přece, navzdory životu v západní kultuře, ztělesňuje nepojmenovaná dívka ducha indického města. Rozumí zákonitostem toho místa i zákonitostem předsudků na dně Tomášova vědomí. Skrze ni jako kdyby se hrdina novely přiblížil porozumění, aby se nakonec částečně vytratilo spolu s dívkou. Při odjezdu z hotelu dokáže mnohem lépe chápat situace, které prožívá, ale stále zůstává cizincem.

Přestože Josef Pánek zakládá svoje texty na zkušenostech emigranta, na prožité vykořeněnosti a absenci pocitu být vlastně kdekoliv na světě doma, i jeho původ má v novele nezastupitelnou funkci. Projevuje se jak ve vnímání širšího prostoru střední Evropy, která podle Kanaďanky přítomné na konferenci ve skutečnosti neexistuje, tak i v popisu českého národa, který po šesti stech letech útlaku (řečeno hrdinovými slovy) „dupe sám po sobě“ (s. 74).

Ony klimatické změny avizované v názvu knihy i v titulu nejrozsáhlejší kapitoly s podnebím nakonec příliš nesouvisí. Novela prozkoumává společenskou atmosféru v různých kulturách, a přestože nepřichází s řešením vykořeněnosti dnešní doby ani dalších problematických témat (takové řešení možná ani neexistuje), je to kvalitní syrový soudržný text, plný otázek, které by v literatuře měly být formulovány.

 

© Kamila Klímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   97%čtenáři

zhlédnuto 1354x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce