Autissier, Isabelle

Autissier, Isabelle

rozhovor beletrie zahraniční

Při příležitosti českého vydání románu Náhle sami přijela autorka do Prahy a popovídala si s námi o trosečnících, přírodě a o tom, na čem všem musíme jako společnost zapracovat.

Přírodu chráníme pro sebe, ne kvůli krásným fotkám velryb a lvů

Upozorňujeme, že rozhovor obsahuje detaily zápletky a rozuzlení románu.

iLiteratura: Na zemědělské univerzitě jste vystudovala obor rybářství, učila jste, stala jste se jachtařkou, aktivně se zasazujete o ochranu životního prostředí – co vás táhlo ke psaní?
Isabelle Autissier: Naše generace na knihách vyrostla, v dobách mého dětství ještě neexistoval internet, takže jsme všichni hodně četli. Knížky mi toho přinesly hodně, daly mi vědomosti i sny. A k četbě a psaní jsem si udržela blízký vztah i v dospělosti. V letech, kdy jsem závodila, jsem neměla čas psát knihy, ale přispívala jsem články do různých časopisů a dalších médií. Po ukončení závodní kariéry jsem si uvědomila, že je to výborný způsob, jak ostatním předat svoje zkušenosti a zprostředkovat emoce, a to nejenom v textech o jachtingu, ale také v románech, které jsou koneckonců často založeny právě na vlastních zážitcích autora.

iLiteratura: Když byla řeč o četbě – máte nějaké oblíbené autory?
Isabelle Autissier: Mám velmi ráda jihoamerickou literaturu, mou srdcovou záležitostí je román Sto roků samoty G. G. Márqueze . Lákají mě fantaskní příběhy pohybující se mezi realitou a snem a právě ty se v jihoamerické literatuře vyskytují často. Mnohdy jsou to naprosto bláznivé příběhy, které ale mají přesah do reality našeho každodenního života. Takže ačkoliv se formou blíží spíš pohádce, vypovídají leccos o životě a člověku.

iLiteratura: Moře je ve vašich textech důležitým prvkem a je jasné proč. Mě by ale zajímalo, jak se rodilá Pařížanka stane první ženou, která v sólovém jachtařském závodě obeplula svět?
Isabelle Autissier: Nejdůležitějším vliv na mě měla rodina, lásku k moři jsem získala od rodičů. Na prázdniny jsme jezdili do Bretaně, otec jachting zbožňoval a nás se sestrami brával na vyjížďky, takže mě už v útlém věku naučil základy. Rodičům také vděčím za svého svobodného ducha, všech pět dcer vychovali v liberálním prostředí, nechali nám velkou volnost, podporovali nás, abychom se nebály cokoliv podniknout, abychom se realizovaly a dokázaly prosadit, ať už ve studiích, nebo potom v mém případě v jachtingu. Takže láska k moři, samostatnost a sebedůvěra, které ve mně vypěstovali, mě přivedly k tomu, že jsem jako dospívající dívka vyrážela na moře stále častěji, nejdřív s rodinou a přáteli a potom už sama, to když jsem si postavila vlastní desetimetrovou loď. A potom už je to k závodům jen krůček.

iLiteratura: Ve svých románech jste se na moře vydala s mořeplavcem z 18. století, potom s moderním sólovým jachtařem, který se ovšem nechtěl vzdát i za cenu podvádění (příběh je inspirován skutečným příběhem Donalda Crowhursta), a teď naposledy s párem, který ztroskotá na opuštěném ostrově – i v tomto případě jste mohla částečně čerpat z vlastních zkušeností, protože i vy jste se na moři ocitla v nouzové situaci, je to pravda?
Isabelle Autissier: Ano, dvakrát jsem během sólového závodu měla vážnou nehodu. Jednou se mi loď převrátila, ale vrátila se do původní polohy, podruhé už ne. V obou případech jsem musela čekat na pomoc, protože jsem s lodí už nic nesvedla. Takže ano, zažila jsem pocit bezprostředního ohrožení, ale to, co vyprávím v románu Náhle sami, je téměř pravý opak mé situace. Já jsem zkušená jachtařka, předvídám, co by se mohlo přihodit, dávám si pozor na možná rizika. Naproti tomu hrdinové mého románu mají zkušeností velmi málo, nedokázali si ani představit, že by se jim něco takového mohlo stát, a i proto je pro ně celá situace ještě horší.
Jinak z vlastních zkušeností jsem čerpala i při výběru místa, kde se příběh odehrává. Je to skutečný ostrov, který znám velmi dobře, jmenuje se Jižní Georgie. Ve skutečnosti na něj ale není vstup zakázán, jak tvrdím v románu, a je tam vědecká stanice, zatímco v knize je ostrov zcela opuštěný. Každopádně mě opravdu okouzlil, takže jsem se jím nechala inspirovat.

iLiteratura: Jak jste přišla na to, že napíšete robinzonádu ve dvou? Tím, že jste nechala ztroskotat milenecký pár, vnímá čtenář ještě palčivěji to, co je s bojem o přežití často spojováno: postupné zbavování jedince jeho lidskosti, do níž je zahrnuta i láska, a proměnu člověka v podstatě ve zvíře.
Isabelle Autissier: Trosečnické téma mě zajímalo, textů tohoto žánru mám načteno mnoho. Být trosečníkem není nic jednoduchého, je to návrat do přírody, o které už vůbec nic nevíme. Většina lidí si dnes přírodu idealizuje, ale nutno pamatovat na to, že je to mohutná síla, často se v ní odehrávají věci zcela mimo naši kontrolu. V současném světě se už s přírodou nemusíme nijak potýkat, možná naši praprarodiče ještě museli, ale my už ne. A trosečník se stává obětí přírody, která ho ohrožuje na životě. Proto mě zajímalo, co to s člověkem udělá: s jeho chováním, s mezilidskými vztahy. Nejdřív jsem zvažovala skupinu lidí, protože ačkoliv by se dalo předpokládat, že všichni budou v boji o přežití táhnout za jeden provaz, často to tak není, vyskytují se neshody a nakonec nebojují jen s přírodou, ale i se svými spolutrosečníky. A pak mě napadlo, že nejsymboličtější by byl pár, který se opravdu miluje. Je to ten nejsilnější vztah, který si lze představit. Odolá té brutální zkoušce, které je vystaven? V mém románu ne, Louise dospěje do bodu, kdy se musí rozhodnout mezi životem a smrtí, a nakonec s těžkým srdcem Ludovica opouští a pokusí se zachránit sama sebe. Jak se člověk v tom rozhodujícím okamžiku zachová, je velmi individuální, existuje spousta textů nejen z této oblasti, ale také například z války, kdy se lidé obětovali pro přežití někoho blízkého. Pro mě bylo nicméně důležité, aby jeden z nich přežil, protože kdyby na ostrově zemřeli oba, nedonutilo by to čtenáře tolik přemýšlet. Takhle si, doufám, během čtení sami položí otázku: „A co bych dělal já?“

iLiteratura: Zmínila jste naše odtržení od přírody: Louise a Ludovic jsou robinzoni závislí na moderních technologiích, bez nichž nejsou schopni fungovat, nedokážou si vyrobit nástroje apod. Myslíte, že lidstvo s nástupem moderní techniky opravdu ztratilo část schopností a instinktů?
Isabelle Autissier: Ano, určitě. Vezměte kohokoliv tady z ulice a vysaďte ho někde v divoké přírodě, v pralese, bude mít velký problém přežít. Samozřejmě, že jsme se naučili spoustu nových věcí, které naši předkové nedokázali, ale hodně jsme toho také zapomněli. Teď budu mluvit spíš ze své funkce prezidentky francouzské sekce Světového fondu na ochranu přírody, ale musím podotknout, že lidé dnes pokládají za normální, že přírodu využíváme k životu – že dýcháme vzduch, pijeme vodu, jíme rostliny, které vyrostly ze země, a zvířata. Neuvědomují si, odkud se to všechno bere a že to pochází z přírody, od níž jsme se úplně distancovali. Pro hrdiny mého románu to představuje bezprostřední hrozbu, ale myslím, že to je problém obecně pro celou společnost. Často mám dojem, že někteří lidé považují za cíl ochrany přírody to, aby se mohli i dál jezdit koukat na safari na lvy. Ale na přírodě závisí přežití lidstva – ničením přírody ženeme do záhuby sami sebe. A i to lze v mém románu mezi řádky vyčíst.

iLiteratura: Vraťme se tedy ještě zpátky k románu a oběma postavám, které během boje o přežití procházejí výrazným – a značně odlišným – psychickým vývojem. Radila jste se s psychology?
Isabelle Autissier: Ne, neradila. Jak už jsem říkala, měla jsem načteno mnoho textů o trosečnících a navíc velmi dobře znám prostředí a podmínky, v nichž se ocitli. Začala jsem tím, že jsem oběma vytvořila vlastní osobní historii, někteří lidé jsou přece jen na takovou situaci připraveni o něco lépe než druzí. Potom jsem postupně stanovila potíže, kterým budou čelit, a následně to, jak budou v těchto kritických chvílích obě postavy vzhledem ke své povaze reagovat. Je zjevné, že u nich dochází k určitému rozkladu. Na začátku mají dost síly a odhodlání, ale k ničemu jim to není, nikdo pro ně nejede. A pak se dostaví první velké zklamání, když je jediná loď v dohledu mine. Ale stejně ještě neztrácejí naději, pořád si říkají, že třeba příště přece jen… Čas běží, situace je čím dál tíživější, zásoby ubývají. Ludovic dospívá do bodu zlomu a vzdává to, a čím víc propadá beznaději, tím víc se poddává i fyzicky.

iLiteratura: I proto je hlavní postavou románu Louise, silná a nezávislá mladá žena, bojovnice s dobrými instinkty. Je opakem svého naivního a lehkovážného partnera, který může snad za všechny osudové chyby, jichž se pár dopustí.
Isabelle Autissier: Ludovica život dost rozmazlil, takže na tohle vůbec není připraven, kdežto Louise to v životě neměla tak lehké, rodičům musela pořád něco dokazovat. Navíc má za sebou pár horských výšlapů a je houževnatá. Je dokladem toho, že co člověka nezabije, to ho posílí, jak se říká.

iLiteratura: Vybrala jste Louise jako přeživší záměrně? Chtěla mít jako hrdinku ženu?
Isabelle Autissier: Ne, původně jsem tím nic zvláštního nesledovala. Při vší úctě k mužům ale myslím, že ženy jsou schopné vydržet víc, jsou v jistém ohledu silnější, odolnější. Například v zemích, kde je jejich postavení dodnes nerovnoprávné, vedou neustálý boj, jsou odhodlanější, mají v sobě zvláštní sílu – možná jim ji dodávají děti, nevím.

iLiteratura: Proto je i v literatuře potřeba tvořit silné a nezávislé ženské postavy, jež se dokážou prosadit v prostředí dosud nazíraném jako čistě maskulinní?
Isabelle Autissier: Ano, můj román je ostatně označován za feministický, i když nevím, jestli to je podáváno jako kompliment, nebo ne. Já to jako kompliment vnímám. Dnes se alespoň tady v západní Evropě ženy začínají prosazovat, ale zároveň musíme mít na paměti, že ještě není vyhráno. Máme to sice lehčí než naše babičky, ale ještě stále se objevují šovinistické názory, stále existují oblasti, kam je pro ženy těžké proniknout a kde stěží uspějí, ženy musí neustále něco dokazovat. Takže tvořit takto výrazné literární postavy je přínosné. Ostatně během mé závodní kariéry mi spousta žen z různých zemí světa říkala, že to, co dělám, je pro ně důležité. Že vidět ženu, která si dokázala vydobýt místo v čistě mužském prostředí, jim dodává energii bojovat o to svoje.

iLiteratura: Louise i vy samotná inspirujete ženy po celém světě. Kdo inspiroval vás?
Isabelle Autissier: Z žen to byla například Alexandra David-Néelová, meziválečná průzkumnice zaměřená na Asii a zejména Tibet, jejíž knihy jsem četla v pubertě. A potom různí francouzští i zahraniční námořníci. Většinou jsou to osobnosti, které zvládly překonat samy sebe a dokázat netušené, o což se na své úrovni snažím v životě i já. Navíc u nich tolik neobdivuji, čeho dosáhli, ale jak toho dosáhli – často začínali z ničeho, nepocházeli z bohatých rodin, a přesto dosáhli něčeho úžasného. Jejich příklad mě poháněl dopředu, pokud jsem narazila na nějakou překážku, řekla jsem si: „Musíš to zvládnout, oni na tom byli hůř a dokázali to taky.“

iLiteratura: Druhá část románu, nazvaná Tady, je svědectví o pocitu provinilosti přeživšího, svědectví o tom, jak žít potom, co člověk přežil. Je to také ale obžaloba dnešní společnosti a její necitelnosti vůči osobním tragédiím, kritika médií, kterým jde o senzacechtivé titulky bez ohledu na oběti a jejich rodiny. V textu se také objevuje kratičká, ale o to působivější úvaha o tom, že reportáž o utrpení průměrné bílé Evropanky, s níž se mohou lidé snadno identifikovat, zaujme čtenáře víc než anonymní masa zubožených uprchlíků. To jste napsala v roce 2014. Změnilo se od té doby postavení Francouzů k migrační krizi? Objevuje se ve Francii víc reportáží dávajících migrační krizi lidský rozměr?
Isabelle Autissier: Myslím, že situace se příliš nezměnila. Včera jsem v nějakém deníku četla, že za letošní září zemřelo v Sýrii nejvíc lidí za rok 2017. Ale nikoho to nezajímá. Naproti tomu útok džihádisty, který včera zabil dvě ženy v Marseille, plní titulní stránky novin. Takže ten rozdíl tam stále je. Vezměte si kupříkladu útoky z 11. září. Během nich zemřely tři tisíce lidí – přesně stejný počet lidí zemřel v Sýrii jen za poslední měsíc. Ale o tom nikdo nemluví. Nechci vinit pouze média, ale je pravda, že v tom hrají důležitou roli. Zejména televize, která události zprostředkovává velmi bezprostředně, zatímco tištěná média a rozhlas mají většinou určitý odstup a celou problematiku podávají poněkud objektivněji. Takže zpátky k Louise – pokud by to byla afghánská nebo syrská uprchlice, nikoho by nezajímala. Ten lidský rozměr je skutečně důležitý, na empatii ve vztahu k druhým musíme dnes myslet neustále.
Napadá mě ještě to, k čemu minulý týden došlo v jedné vojenské akademii v Americe – objevily se tam rasistické nápisy namířené proti několika studentům, takže si ředitel školy nechal všechny svolat a řekl jim, že pokud nejsou schopni se ke svým kolegům s odlišnou barvou pleti chovat stejně jako ke zbytku, nemají tam co dělat. Samozřejmě, že situace v USA je dnes z tohoto hlediska velmi choulostivá, ale já myslím, že to platí i obecně. Že ke všem zvěrstvům, která jsou na lidech páchána, dochází proto, že se v určitém momentě zapomene na ten lidský rozměr. Je to vidět v dobách války, kdy se o lidech na druhé straně nepřemýšlí jako o lidech, ale jako o zvířatech – a v tu chvíli jim lze udělat cokoliv. Musíme proto připomínat, že všichni lidé jsou si v jádru podobní, že sdílíme jednu planetu, že všichni máme svoje zkušenosti, emoce, rodiny.

iLiteratura: Mimo jiné jste od roku 2015 členkou poradního výboru pro hospodářství, sociální věci a ochranu životního prostředí. Emmanuel Macron ve své volební kampani sliboval, že mořské biodiverzitě bude v úřadu věnovat zvláštní pozornost a zasadí se o její ochranu – věříte, že dostojí svému slibu?
Isabelle Autissier: To nevím, ale dobrým krokem bylo jmenování Nicolase Hulota do funkce ministra pro životní prostředí s širokým polem působnosti. Tato volba signalizuje, že vedení země pochopilo, co tvrdíme už dlouho, totiž že pokud v hospodářství nezavedeme udržitelná řešení, dostaneme se velice rychle do ekonomické, sociální a politické krize s rizikem válek a dalších hrozeb. Ochrana biodiverzity tedy není potřeba jen kvůli krásným fotkám velryb a lvů, je potřeba pro přežití, jsme na ní jako lidstvo závislí. Myslím, že Emmanuel Macron to pomalu začíná chápat. Celkem dobře porozuměl otázkám klimatu, velice jasně se vyjádřil například k odstoupení USA od pařížské dohody, takže v této oblasti bude Francie směřovat správným směrem. Otázka biodiverzity je komplikovanější, tam budou pokroku bránit zainteresované strany s velkým vlivem, takže na to zatím odpověď nemám. Ale Nicolas Hulot je osobou na svém místě, a pokud by to někdo mohl dokázat, je to právě on.

iLiteratura: A jaká plavba v nejbližší době čeká vás?
Isabelle Autissier: Právě jsem se vrátila ze Špicberků. Teď už nemám závodní loď, ale spíše průzkumnickou plachetnici, s níž se vydávám do polárních oblastí, ať už na severu, nebo na jihu. Strávím tam tak dva až tři měsíce ročně. Letos jsme podnikli velký okruh právě po Špicberkách a byl s námi jeden šikovný fotograf, takže doufám, že se fotografie dokumentující naši cestu brzy někde objeví. Pro příští rok ještě itinerář nemám, možná zase vyrazím na Špicberky, ale jelikož jsou na severní polokouli, musím počkat, až roztaje led.

iLiteratura: A můžeme se těšit na nový román?
Isabelle Autissier: Ano, smlouvu už mám podepsanou, ale začínám pomalu, protože tentokrát jsem si práci trochu ztížila – moře se v knize téměř nevyskytne.

 

© Nela Knapová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1011x

Inzerce