Burns, Charles: Naposled

Burns, Charles
Naposled

recenze komiks

Novinka nonkonformního amerického tvůrce vypráví o krachu milostného vztahu sebestředného, zbabělého a nezodpovědného mladíka. Samozřejmě jej překrývá bizarními a děsivými vizemi, sny a halucinacemi a odkazy na Williama Burroughse i Tintina.

Tintin na špatném tripu
Charles Burns
: Naposled. Přel. Martin Svoboda, Trystero, Praha, 2017, 176 s.

Americký kreslíř Charles Burns (nar. 1955) platí celosvětově za hvězdu nekonformního komiksu s kořeny v undergroundu. Nesmrtelnost mu zajistil komiksový román Černá díra, psychedelický horor o studentech střední školy, které napadne sexuálně přenosná nemoc, způsobující obludná tělesná znetvoření. Na díle, jehož souborné české vydání mělo 370 stran, pracoval téměř deset let (zprvu vycházelo po sešitech) a ani pak své tempo příliš neuspíšil. Aktuální komiksový román Naposled vznikal jen o něco málo rychleji (první z trojice navazujících sešitů se v USA objevil v roce 2010, poslední koncem roku 2014). Výsledek ale opět stojí za to, byť se ten komiks může zdát ještě o něco zmatenější a bláznivější, než zmíněná Černá díra.

Když se však čtenář labyrintem snových výjevů a halucinací a zpřeházenými časovými rovinami pročte až k samému závěru, začne se dosud nesrozumitelná řeč symbolických obrazů postupně vyjasňovat. A vychází najevo, že hlavní hrdina, který všechny ty podivné příhody zažívá, trpí výčitkami svědomí, protože se v jednom nadějně se vyvíjejícím milostném vztahu zachoval jako nezodpovědný zbabělec. Možná je to zjištění ve finále trochu banální, ale sílu obrazů, kterými Burns cestu k tomuto rozuzlení lemuje, to nijak nesnižuje.

Matení a znejisťování čtenáře začíná hned úvodem, v němž se hlavní hrdina, nakreslený jednoduchými tahy (s obličejem jako vajíčko, s tečkami jako očima a v podstatě bez mimiky), probere do fantaskního pouštního města obydleného bizarními, místy strašidelnými, místy agresivními a místy vykutálenými bytostmi. Teprve po šestnácti stránkách se hrdina objevuje v současné realitě, prokreslenější, již s charakteristickými Burnsovými šrafurami a výraznějšími rysy. A začíná vlastní příběh o Dougovi, mladíkovi s uměleckými ambicemi, který ale životem spíše jen tak proplouvá. Na punkovém koncertě, kde v jednoduché masce (ano, je to ten prázdný vejčitý obličej z úvodu) za doprovodu neposlouchatelných zvuků recituje z díla Williama Burroughse, se seznámí se Sárou, zhruba stejně starou dívkou. Zamilují se do sebe, ale Sáru pronásledují obavy z jejího předchozího milence, který měl úchylné násilnické sklony a hrozí, že ublíží buď jí, nebo Dougovi. K tomu se samozřejmě schyluje, kromě toho Sára otěhotní a vše spěje ne snad k tragédii, ale k Dougovu značnému rozčarování především nad sebou samým. Vše ještě komplikují vzpomínky na otce, který skončil jako netečný divák televizních programů, které si ani nebyl schopen sám přepnout. A který Douga pověřil, aby jeho popel vysypal do řeky na místě, kde prožil svou nejšťastnější chvilku.

Děj je vyprávěn převážně retrospektivně a narušován snovými pasážemi, v nichž Burns metaforicky otevírá Dougovy strachy, fobie a špatné svědomí. Takže tu často figurují bytosti podobné lidskému plodu, Dougovi ve snovém světě neustále někdo nadává a okřikuje ho, objevují se tu kosti a lebky mrtvých v popelu, průvodce mu dělá prospěchářský mongoloidní zakrslík v pleně a život onoho podivuhodného města závisí na schopnosti mladých dívek nedobrovolně rodit obří vejce jako včelí královny. Ony bizarní výjevy a postavy, k nimž nápady Burns jistě hojně čerpal z Burroughsových próz, se zároveň prolínají s inspiracemi z Hergého komiksové série pro děti Tintin, kterou Burns považuje za svou iniciační a které v Naposled vzdává svérázný hold. Začíná to už úvodním obrázkem, který připomíná titulní stránky Tintina, pokračuje snovou Dougovou vizáží v provedení ligne claire à la Tintin, vajíčka „včelích královen“ mají dekor jako obří houba z Tintinova příběhu Záhadná hvězda a některá okna jsou doslovné citace obvyklých Hergého obrázků s Tintinem vykukujícím zpoza dveří nebo rohu, charakteristicky nachýleným nebo přikrčeným. Odkazů na umělecká i popkulturní díla je v komiksu mnohem víc a nejen ve snových pasážích, zároveň však není pro pochopení příběhu nutné si jich všímat.

Naposled je tedy komiks výrazně postmoderní, což je styl, který milují a využívají leckteří komiksoví tvůrci. Burns přitom nezapomíná ani na hlavní příběh, který navzdory všem odbočkám a vypravěčským kličkám drží pevně pohromadě – jistě i proto, že je vlastně docela jednoduchý. Není to komiksový román na jedno přečtení – je nutné se k němu vracet při znalosti rozuzlení, až při druhém či třetím čtení nám budou docházet Burnsovy metafory, až pak oceníme složitou výstavbu. Na někoho to může působit zaumně a bude mít do jisté míry pravdu. I tak je ale Naposled dalším obdivuhodným Burnsovým dílem.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   88%čtenáři

zhlédnuto 1732x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce