V loňském roce vydaná kniha Lairda Barrona Okultace a jiné povídky vzbudila hned po svém vydání mezi fanoušky hororu zaslouženou pozornost. A s odstupem lze potvrdit, že se jednalo o jednu z knih roku v rámci celé fantastiky.

Laird Barron nabídl temná vyprávění, která možná nedisponovala pokaždé silným dramaturgickým obloukem, přespříliš spoléhala na atmosféru a zanechávala své hrdiny napospas neznámu náhle a nečekaně, i když by příběh mohl (a měl) pokračovat. Z každé jedné povídky však vyzařovalo, že Barron má ucelené, byť notně makabrózní vidění světa, v němž se výše uvedené nedostatky buď zcela ztrácejí, nebo jsou ochotně placenou cenou za vystavění těch nejtemnějších možných obrazů a vyvolání strachu ve čtenáři. Ten nebude spoléhat na prostý adrenalin a čekat, co se skrývá pod postelí či jak hnusnou věc najdou postavy ve sklepě, ale bude stavět na neustále sílícím pocitu znepokojení, co všechno se skrývá mimo naše chápání. Pocitu, že všude kolem nás jsou dveře, jejichž otevření napáchá nenapravitelné škody nejen na naší fyzické integritě, ale především na té psychické. A samozřejmě, Barron s oblibou naznačoval, že ony dveře jeho hrdinové, hrdinky, ale i čtenáři, už nevědomky otevřeli a nyní si jen odmítají přiznat, že sedí jako králíci ve světle reflektorů aut na podlaze svých kdysi důvěrně známých domovů, hledí do temnoty vymezené již dávno neeuklidovsky zalomeným rámem a čekají na tu nádhernou věc, jež na nás všechny čeká...

Což je název třetí autorovy sbírky, která nyní vyšla péčí překladatele a vydavatele Jakuba Němečka v jeho malém nakladatelství Gnóm. Dopředu je přitom třeba říct, že se jedná o knihu, která nijak neslevuje z kvality Okultace (naopak ji ještě navyšuje a svou skladbou přirozeněji graduje) a dále rozvíjí předchozí povídky – v rovině tematické, motivické, ale i časoprostorové.

Podobně jako H. P. Lovecraft nebo Stephen King, i Barron si totiž podmanil kus americké země, který si sebevědomě vyclaimoval a nyní z něj těží perverzní nuggety děsu, inspirované kosmickým hororem, tradicí buranských vyvražďovaček i moderně pojatým mystériem satanismu a bizarních pohanských kultů. A zatímco v Okultaci ještě mohl čtenář nacházet úlevu v tom, že jednotlivé příběhy stojí jaksi samy za sebe, že stačí udělat krok za jejich hranice a jste v bezpečí, tentokrát je vyvolaný děs hutnější o skutečnost, že opakovaně zavítáme na již navštívená místa (nejedná se přitom jenom o působivý hotel Broadsword, ale i fascinující Černé údolí), slyšíme povědomé hlasy, a dokonce potkáme i již známé postavy. Barron tak vytváří svou vlastní verzi skvělého okultního průvodce, okolo nějž se točila zápletka jednoho z nejlepších kousků Okultace – novely Mysterium tremendum. Mimochodem, právě na tuto lovecraftovskou Lonely Planet po barronovském státě Washington se nyní dočkáme milého odkazu v povídce Více tmy. I to je důvod, proč Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká působí hutněji a silněji. Děsivěji a znepokojivěji.

A to přesto, že Barron tentokrát, vzato do důsledků, nabízí mnohem méně čistě hororových příběhů. Takové bychom nalezli v knize vlastně asi jen tři – skvostnou variaci na lykantropické téma Mrchožravá božstva na výšinách svých, Jizvu (která výborně pracuje s očekáváním čtenářů, kdy vlastně přijde zlom a z halucinací se stane realita – pointou samozřejmě je, že zatímco všichni, včetně postav, se stále ještě domníváme, že onen zvrat je těsně, těsně před námi, je již dávno za námi) a pak v některých obrazech sice působivý, ale v kontextu celé sbírky jednoznačně nejslabší příběh nazvaný Saturnův chřtán.

Zbývá však šest dalších příběhů, dvě třetiny knihy, kde se autor hororů Barron pouští do nesvatých mesaliancí žánrových i stylových. S výborným výsledkem.

Úvodní Blackwoodův synek se odehrává ve dvacátých letech minulého století a je to přesně ten typ příběhu, jaký by napsal Hemingway, kdyby nechlastal v Paříži s Gertrude Steinovou, ale bloumal po Providenci s H. P. Lovecraftem. Nebo prostě po státě Washington přímo s Barronem. Jednoduchá lovecká historka má skvělý rytmus a silné postavy a je o takových těch věcech, jako je pravda, moc nad životem a smrtí zvěře i lidí, hřích, zatracení hemingwayovských tough guys a vůbec. Barronův styl popisu přírody i poněkud odtažitých mužů s temným tajemstvím tu nalézá ideální uplatnění. Podobně jako v dalších dvou retro povídkách – které společně patří k vrcholům sbírky – Magické ruce a Mužích z Porlocku.

První je gangsterka. Výborná krvavá historka, která od popisu vyřizování si účtů dělníků podsvětí přejde v čím dál bizarnější road trip do míst, kde vedle sebe v křehké rovnováze koexistují nejrůznější kulty. O podobné hammettovky se kdysi pokoušel i Stephen King, avšak nikdy nedosáhl tak působivého a jazykově čistého pulpového výsledku. Muži z Porlocku pracují na podobném půdorysu – vpád skupinky mužů spojených profesí (v tomto případě se ovšem jedná o dřevorubce) do prostředí, jehož cizost a nelidskost se otevírá jako chřtán nicoty, která nemusí pouze zabíjet (ale která donutí všechny zúčastněné se za smrt modlit). Všechny tři povídky jsou výrazně epické a dokazují, že Barron ten dramaturgický oblouk nakonec fakt umí – a nemusí kvůli němu zapudit žádnou ze svých silných zbraní.

Zároveň se ovšem pořád ještě oddá klidně i lyrickým obrazům jezera plného tlejících mrtvol a ještě horších věcí (Redfieldská děvčata) nebo popisu existenciální krize tuctového pisálka hororů na žánrovém setkání, kde se vedou rozhovory, jejichž významy se vrství a postupně odhalují další a další závoje existence a reality (Více tmy). Není to jednoduše čitelná povídka – a dost možná se v ní nestane nic nadpřirozeného a dočkali jsme se jen exkurze do mysli někoho, kdo už dávno ztratil naději i schopnost rozeznat od sebe halucinace a realitu. Ale je to jen další důkaz toho, jak znepokojivým autorem Barron umí být.

A jako celek je Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká i důkazem, že Barron umí i bavit. Černohumorné pointy využíval už v Okultaci, ale tady jsou některé povídky vyloženě jízdou podprahových vtípků a popkulturních narážek, což vrcholí ve Vastaci, povídce, která jen tak projde lidskou historii za pár tisíc let, zombie apokalypsu, bohy z jiných dimenzí, robotické manželky a dobře živeného kocoura jménem Měkkouš Přítula.

Velmi příjemným bonusem pak je decentní grafická úprava nakladatelství Gnóm a doplňkové texty, které odhalují něco z autorské kuchyně Lairda Barrona (především jeho postřehy o pocitu nepřátelství, který dokáží navodit některá místa), včetně zajímavé poznámky, že se právě recenzovanou knihou završil v jeho díle určitý cyklus věnovaný zkoumání kosmického hororu a další povídková sbírka má být „aljašská“. Doufejme, že i na ni v českém překladu dojde, stejně jako na další autorovy knihy. Bez jejich temné krásy by totiž naše čtenářské zkušenosti byly neskonale ochuzené.