Faulkner, William: Strom přání

Faulkner, William
Strom přání

recenze dětská

Faulknerovu magickou pohádku můžeme vnímat jako předstupeň tzv. yoknapatawphaské ságy, jako bránu (či spíše branku) do spisovatelovy nekonečné říše slova.

Branka do Faulknerovy říše divů
William Faulkner
: Strom přání. Přel. Hana Zahradníková, Albatros, Praha, 2017, 60 s.

Pokud chce český čtenář poznat dílo Williama Faulknera, má k četbě příležitostí víc než dost. Antikvariáty jsou plné jeho knih přeložených v minulém století; ani po roce 2000 se na amerického spisovatele nezapomnělo – na pultech knihkupectví se ještě stále dají sehnat romány Komáři nebo Prapory v prachu. Potíž bude jinde: zřejmě převládá nechuť „prokousat se“ Faulknerovým stylem a autorovými mnohovrstevnatými opusy celkově. Nepomáhá ani český (středo)školský systém, v jehož rámci je prozaik opomíjen, poněkud zjednodušeně řazen k autorům ztracené generace, a jeho díla jsou označována za „těžká“. Existuje ale vůbec nějaká kniha, již bychom jednoznačně zařadili do regálu „jednoduché“…?

Faulkner přišel na svět v roce 1897, letos 25. září si tedy připomínáme 120. výročí jeho narození. Zároveň přesně před devadesáti lety napsal svůj první a poslední pohádkový příběh Strom přání, který byl poprvé vydán až pět let po autorově smrti, tedy před padesáti lety. Chce-li český čtenář dát autorovi znovu šanci, nabízí se mu nyní, nejen s ohledem na ta kulatá čísla, jedinečná příležitost: prostřednictvím „jednodušší“ knihy, která sice není typickou součástí mistrova díla, avšak ukrývá v sobě mnoho z něj. Navíc jde o svazek řemeslně velmi kvalitní – s pevnou, na dotek příjemnou vazbou, s překrásnými, řekli bychom faulknerovsky tajemnými, ilustracemi Dona Bolognese.

William Faulkner pocházel z plantážnické rodiny, jejíž sláva se rozplynula spolu s rozpadem starého amerického Jihu po občanské válce. Po nepříliš úspěšných prvotinách – básnických sbírkách The Marble Faun a Vision in Spring a románu Soldiers’ Pay – vydává román Mosquitoes (česky jako Komáři) a v roce 1929 Sartoris (česky Prapory v prachu), přičemž v poslední jmenované knize vytyčuje první pomyslné hranice svého literárního světa – Yoknapatawphaského okresu ve státě Mississippi –, do něhož posléze umisťuje většinu svých děl. The Wishing TreeStrom přání píše v roce 1927 a věnuje jej „své milé přítelkyni Victorii v den jejích osmých narozenin“, která se později stane jeho nevlastní dcerou (z vynikajícího doslovu Petra Onufera k českému vydání se dozvíme, že ho později věnoval třem dalším dětem). Magickou pohádku můžeme vnímat jako předstupeň tzv. yoknapatawphaské ságy, jako bránu (či spíše branku) do Faulknerovy nekonečné říše slova.

Malá jižanská dívka Dulcie se v den svých narozenin probouzí a v pokoji nalézá neznámého chlapce Maurice „s vlasy tak zrzavými, až osvětlovaly pokoj“. Spolu s Dulciiným bratříčkem Dickym, chůvou Alicí, kamarádem Georgem a záhadným zapomětlivým staříkem Egbertem vyrážejí hledat kouzelný strom přání ve světě, kde všechno obklopuje mlžný opar, vonící po vistáriích, a kde Maurice je jakýmsi průvodcem. Zažívají spoustu situací jako vystřižených z Carrollovy Alenky v říši divů: cestují na nafouknutých shetlandských ponících, postupně se všichni záhadně zmenšují a zvětšují, seznamují se s Egbertovou ženou, která po muži s křikem hází nejrůznější předměty (cihličku, budík…), dále s hodným knězem Františkem, projíždějí kolem neznámého hradu, zničehonic se objevuje Alicin manžel, který se měl ztratit ve víru jakési války. Za většinu těchto roztodivných kousků mohou lístky, které si všichni utrhnou ze stromu přání. Na konci Dulcie znovu prochází kouzelným mlžným oparem a opět se probouzí ve své posteli, tentokrát na ni však nečeká ani záhadný Maurice, ani další cesta za dobrodružstvím. Čeká na ni maminka, Alice a Dicky – má přece dnes narozeniny! Po kouzelném světě snu (snu?) jí zůstává pouze malá vzpomínka: ptáček, kterého dostala od otce Františka.

„No, aspoň měla ptáčka, i když to byl jen sen. A předobrý svatý František říkal, že když je člověk laskavý k bezbranným tvorečkům, pak nepotřebuje strom přání na to, aby se mu vyplnila. A napřesrok bude mít další narozeniny, a jestli nezapomene a vleze do postele levou nohou napřed, a než si lehne, obrátí polštář, kdo ví, co se může stát.“

Nepřehlédnutelnou kvalitou Faulknerových textů je jejich jazykové ztvárnění. Strom přání je sice napsán jednoduchými větami s citlivým důrazem na dětské šišlání, které vyhovují potřebám malého čtenáře stejně jako ony carrollovské metamorfózy a jiné divy, ale zároveň textem jako větve stromu prorůstají útržky jižanské mluvy, které jsou velmi dobře přeloženy Hanou Zahradníkovou a nezadají si se vzorovými překlady manželů Pellarových nebo Jiřího Valji.

„,Já ci do cirgusu,‘ prohlásil Dicky. ,Příště půjdeme. Máma už řekla, že můžeme. Alice nás tam vezme, viď, Alice?‘ ,A taky kapela,‘ dodala Alice, ,a slom velkej jako deset takovejdlech poníků dohromady. Ten slom byl to nejvěčí, co sem dy viděla. Panenko skákavá!‘ ,Já ci do cirgusu,‘ řekl Dicky. ,To já taky broučku. Strakatý koně, a lidi tam lítaj ve zduchu…‘ […] O něco dál u cesty narazili na podivuhodný strom. Byl bílý a nejdřív si mysleli, že je to rozkvetlý dřín. Ale když k němu dojeli, zjistili, že má bílé listí. ,To je ale zvláštní strom,‘ řekla Dulcie. ,Co je to za strom?‘ ,To je… ten… melomax,‘ odpověděl stařík. ,V tomhle lese jich roste habaděj.‘ ,Ještě nikdy jsem neviděla, aby měl strom bílé listy,‘ řekla Dulcie a jeden lístek si utrhla. A jakmile se ho dotkla, změnil barvu a rozkošně zmodral. Potom si všichni utrhli po lístku. Georgovi zfialověl a zrzkovi zezlátl. I Alice si jeden utrhla, a té zčervenal. A zvedla Dickyho, aby si utrhl také, a jeho lístek neměl žádnou zvláštní barvu – byl tak nějak dozelena a dorůžova a ze všeho nejspíš měl stejný modrý odstín jako ten Dulciin, ale světlejší. ,Jakou máte barvu vy?‘ zeptala se Dulcie staříka a ten jim ukázal svůj list, skoro přesně stejný jako ten Dickyho, až na tu modrou. ,To jsou barvy vašich přání,‘ vysvětloval jim zrzek. ,Dulciina je modrá, zato Dickyho se ještě nevybarvila, protože je malý, ale až vyroste, budou modrá, protože je Dulciin bratr. A Alice má červená přání a George fialová a já zlatá a vy,‘ obrátil se ke staříkovi, ,jste na tom stejně jako Dicky, protože si toho taky moc nepřejete.‘“

Alice je zase typická persona z galerie yoknapatawphaských postav: jazykem, láskou a oddaností k dětem připomíná černošskou služku Dilsey z Hluku a vřavy, svým povýšeneckým chováním k nuznému bílému staříkovi (kterého oslovuje např. „bílej póvl“) se zase přibližuje k postavě zahořklé slečny Rosy z Absolone, Absolone!. Když si malý Dicky přeje vojáka, objeví se ztracený Alicin manžel. V jeho rozhovorech s Egbertem jako bychom četli něco, co se v mnohem komplexnější míře objevuje např. ve Faulknerově protiválečném románu A Fable (česky Báj): že válka (jakákoli) byla pro jižanského spisovatele vždy selháním lidského rozumu a srdce.

„,Já byl ve válce,‘ řekl stařík Alicinu manželovi. ,Ve které?‘ chtěl vědět Alicin manžel. ,To jsem se nikdy nedozvěděl,‘ odpověděl stařík. ,Byly v ní mraky lidí, na to si vzpomínám.‘ ,To zní jako ta, co sem v ní byl já,‘ opáčil Alicin manžel. […] ,Kdo vyhrál tu válku, ve které jste byl?‘ zeptala se Dulcie. ,To já nevím, madam,‘ odpověděl stařík. ,Já ne.‘ ,A to je taky pravda,‘ souhlasil Alicin manžel. ,Nikdá sem neviděl, aby voják ve válce něco vyhrál.‘“

William Faulkner nás prostřednictvím svých příběhů nikdy nemusel příliš horlivě přesvědčovat, že v lidské mysli a v lidském nitru je kromě dobra ukryt také temný kout, který se dokáže nečekaně zvětšovat, roztahovat, a nakonec může celého člověka zcela pohltit. Do Stromu přání však naštěstí nic z tohoto zla neproniká, snad kromě zatrpklosti Alice a Egbertovy ženy vůči staříkovi, které však pro dětského čtenáře působí spíše komicky, nebo celkové záhadnosti Maurice, který Dulcii a ostatní postavy svede do tajemného světa. Jeho přítomnost je ale zcela namístě: pokud by se ráno v Dulciině pokoji neobjevil, kdo ví, zdali by se malá slečna na kouzelnou cestu vůbec vydala, a pokud ano, jestli by se zase vrátila. „Sny mají pouze jednoho majitele. To proto jsou snílci osamělí,“ řekl Faulkner. Nebyla by to jeho kniha, kdyby z ní po přečtení nezbylo cosi nedořečeného. V případě Stromu přání však toto finální neurčito nemrazí, nýbrž příjemně hřeje jako jižanské slunce a voní jako vistárie.

A pokud na okenním parapetu švitoří malý ptáček, „kdo ví, co se může stát.“

 

© Tadeáš Dohňanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 1491x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce