Khemiri, Jonas Hassen: Všechno, co si nepamatuju

Khemiri, Jonas Hassen
Všechno, co si nepamatuju

recenze beletrie zahraniční

„Vím jedno jen, co věčně trvá: o mrtvém soud mužů,“ praví dávná severská moudrost. Švédský spisovatel tuniského původu J. H. Khemiri se ve svém oceňovaném románu o zrádné paměti, lásce a přátelství zabývá právě otázkou, co zůstane ve vzpomínkách, když zemře milovaná osoba. Navzdory vážným tématům jde o čtivý, vtipný román, který dost vypovídá o současné multikulturní Evropě.

Leccos, co by jeden raději zapomněl
Jonas Hassen Khemiri
: Všechno, co si nepamatuju. Přel. Zbyněk Černík, Kniha Zlín, Zlín, 2017, 277 s.

„Odmítla jsem se stát jedním z lidí, kteří (…) zapomenou, že Stockholm je cosi zdegenerovaného, zasraná, vidláky obydlená díra na dálném severu, úplně bezvýznamné město, které se tak bojí vlastního stínu, že lidi tu spolu nemluví, ani když se v tunelu na čtvrt hodiny zastaví vlak metra. Je to jediné místo na světě, kde se nemluvňata učí uhýbat pohledem.“

Současný Stockholm, „milovaný i nenáviděný“, představuje první zásadní ingredienci nedávno vydaného románu Všechno, co si nepamatuju Johana Hassena Khemiriho (1978). Proč jej spisovatel slovy jedné ze svých postav tak kritizuje? Je to podle něho extrémně segregované město a právě po jeho různých prostředích čtenáře provádí:

„‚Co myslíš?‘ zeptal se Samuel, když jsme se – oba s umělohmotnou skleničkou červenýho vína v ruce – ocitli před nějakým uměleckým dílem. ‚Nevím,‘ odpověděl jsem. Fakt jsem totiž nevěděl. Procházeli jsme z místnosti do místnosti a prohlíželi si umělecký díla, někdy to byly opravdový umělecký díla, zatímco jindy se z nich vyklubal popelník, co tu někdo zapomněl. Holky vypadaly zazobaně nebo zazobaný byly, jenom zazobaný holky se totiž můžou vypravit na večírek s tak málo šminkama na ksichtě, tak neoholeným podpaždím a s tak špinavou plátěnou taškou a přitom se nestydět.“

Od nejchudších společenských tříd (tohoto slova se ve Švédsku nikdo nebojí) přes imigrantské rodiny v nouzi po „alternativní“ umělce; od vězení přes neoficiální azylový dům po domov důchodců. Člověku se ani nechce věřit, co všechno autor v jedné tenké knize stihne, a ještě si přitom střihne odbočku do bohémského Berlína.

Stejně jako se střídají prostředí, mění se i perspektiva postav, často po pár řádcích či odstavcích. Vypravěčů je hned několik, společné mají jedno: Samuela. Samuel se nedávno zabil v autě. A jistý spisovatel švédsko-tuniského původu – postava, která má mnoho společného s autorem samotným – se snaží na základě vzpomínek jeho blízkých zrekonstruovat Samuelův poslední den. Zemřel opravdu nešťastnou náhodou, nebo se mu zkrátka věci vymkly z ruky a situaci se rozhodl řešit sebevraždou?

Výpověď Samuelovy matky se omezuje na pár strohých e-mailů, krátce se vyjádří i několik dalších postav, například ošetřovatel z domova, kde žije Samuelova babička trpící demencí. Nejvíce prostoru pak v knize dostává Samuelova expřítelkyně Laide a nejlepší přítel Vandad. Z jejich útržkovitého vyprávění před čtenářem vyvstává obraz křehkého, citlivého mladého muže uprostřed zvláštního trojúhelníku – líčení soužití protagonistů si ale v mnohém protiřečí. Zkreslují své vzpomínky nevědomky, nebo úmyslně – třeba i proto, aby se zbavili pocitu viny? A co vlastně po člověku v paměti ostatních zůstane? Tuto otázku lze i vzhledem k názvu knihy považovat za stěžejní.

Bylo by škoda prozradit příliš a připravit čtenáře o možnost postupně si skládat plastický, třebaže nejednoznačný obrázek Samuelova života a vztahů, do kterých Khemiri nahlíží velmi pozorně a se schopností vyhmátnout ta nejcitlivější místa. Podstatnou roli například hraje problém peněz – jak daleko může sahat velkorysost vůči přátelům či partnerům? A mohou lásku zastínit politické otázky? (Samuel například vysvětluje své aktivistické přítelkyni: „Nevím proč… Mám pocit, jako kdyby… Vždycky když uvažuju, že půjdu někam demonstrovat, uvidím plakáty a hlavou mi začne vrtat, jestli s tím opravdu stoprocentně souhlasím. Pak všichni začnou vykřikovat ty svoje hesla a já nevím, co mám dělat.“) Jak to přijde, že něco, co nám na druhém zpočátku vůbec nevadí, postupně začne být přímo nesnesitelné? Co všechno se dá ve vztahu odpustit, existuje skutečné duševní souznění a kolik zklamání člověk unese?

Úspěšný spisovatel a dramatik Khemiri je výraznou osobností švédské společenské debaty (více o něm zde). Knihu napsal po dvouletém stipendiu v Berlíně, což se do textu promítlo v podobě kapitol o cestě, kterou do města podniknou Samuel s Vandadem – Khemiri zde svědomitě, snad až trochu samoúčelně využil znalosti berlínského prostředí; naštěstí z toho vytěžil pár vtipných scén. Ještě více však text podle jeho vlastních slov ovlivnila nečekaná smrt dobrého přítele a onemocnění babičky těžkou formou demence.

Román se vyznačuje pro Khemiriho typickou směsí melancholie a humoru i zdařilými dialogy a postřehy. Znovu se zde také vrací ke svému zásadnímu tématu – otázce, nakolik je pro člověka v životě určující barva kůže a jméno prozrazující zahraniční původ. Kniha je jako šitá na míru dnešnímu roztěkanému čtenáři: čte se snadno a rychle, naservíruje spoustu zajímavých postřehů, dotkne se řady trendy témat, pobaví vydařenými hláškami a situačním i slovním humorem, je přiměřeně společensky angažovaná a skvěle ve zkratce zachycuje prostředí dnešní multikulturní západní Evropy.

Je třeba ocenit, že se autorovi daří chytře dávkovat překvapivé informace, které čtenáři o minulosti postav podává, a udržovat ho tak v patřičném napětí po celou dobu – nejen v dosti dramatickém závěru příběhu. Trochu pochybnosti budí snad jen postava Vandada. Zatímco o osobnosti Laide, třebaže nijak černobílé, si čtenář utvoří poměrně jasnou představu, Vandad se jeví střídavě jako chápavý sympaťák a nemyslící agresivní gorila, a i s ohledem na různé perspektivy vypravěčů tak kolem něho vzniká vlastně ještě víc nejasností než kolem samotného Samuela.

Kniha Všechno, co si nepamatuju (Allt jag inte minns) je zajímavá studie lásky a přátelství i zamyšlení nad nespolehlivostí paměti, přičemž jakoby mimochodem prozrazuje hodně o současné nejen švédské společnosti. Není tak provokativní jako autorův debut Ett öga rött (Jedno oko rudé) ani rafinovaná a jazykově originální jako další román Montecore – en unik tiger (Montecore – jedinečný tygr). Khemiri si zde méně pohrává s jazykem a volí témata i formu oslovující široké publikum, díky čemuž má kniha otevřené dveře do světa. Vzhledem k jejímu názvu se tak trochu nabízí otázka, kolik z množství různých motivů v paměti zůstane čtenáři. Nejvýznamnější švédskou literární cenu za rok 2015 si nicméně zasloužila a je dobře, že máme možnost se s Khemiriho nezaměnitelným hlasem seznámit.

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   73%čtenáři

zhlédnuto 2366x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce