Junger, Sebastian: Kmen

Junger, Sebastian
Kmen

recenze sociologie

Obžaloba moderního světa, který zabíjí jakoukoli sounáležitost a bratrství, je v této knize vyhrocená, ovšem nikterak nová. Autor si navíc svět kmenových společností idealizuje a přehlíží fakt, že i v současném světě si vytváříme své novodobé „kmeny“.

Více pospolitosti a méně peněz boháčům!
Sebastian Junger
: Kmen: Všichni chceme někam patřit. Přel. Petr Somogyi, BizBooks, Praha, 2017, 160 s.

„Katastrofy mají schopnost pootočit kolem desítek tisíc let společenského vývoje směrem zpět.“ Sobecké či individualistické zájmy se pak rychle podřídí zájmům komunity, jelikož bez ní nikdo nepřežije. Během katastrof se obnovují společenské vazby, pocit, že někam patříme, že jsme příslušníky nějakého „kmene“, který za námi stojí, který se postará o nás i o naše blízké. Když se pak život zase vrátí do normálních kolejí, mnoho lidí tato pouta bolestně postrádá.

Tak by se dalo stručně shrnout poselství knihy Kmen: Všichni chceme někam patřit (Tribe: On Homecoming and Belonging, 2016) od Sebastiana Jungera (nar. 1962). Nezávislý americký novinář a režisér filmu o válce v Afghánistánu v ní píše o výhodách života v kmenové či tradiční společnosti, o postupujícím odcizení panujícím ve společnostech moderních i o oněch periodách, kdy je odcizení nakrátko překonáno, jako jsou válka či řádění hurikánu (což dokládají i jiní autoři, například Richard Holmes). Hrůzy války Junger nepotlačuje; poukazuje na ambivalenci zážitků, které si z ní lidé odnášejí: bývají to ty nejlepší i nejhorší zážitky z celého života – pokud se tedy dočkají jejího konce.

Role záchranáře a záchranářky
Sebastian Junger také ukazuje, jak se lidé v takových extrémních situacích chovají a jak se skupina v jednotlivých fázích boje o přežití strukturuje a vyvíjí. Kupříkladu roku 1958 zůstali v jednom kanadském dole po výbuchu uvězněni horníci, z nichž část zahynula a část přežila. V první fázi se vedení přeživších ujali vůdci, kteří neprojevovali příliš empatie a nekontrolovali své emoce, nezajímali se o názory ostatních, spolupracovali jen s jedním či dvěma dalšími muži ve skupině a jejich fyzické schopnosti mnohonásobně předčily ty verbální. Právě tyto vlastnosti jim umožnily podniknout pro záchranu životů všech energické kroky, kterých ostatní horníci v danou chvíli nebyli schopni.

Jakmile se ale ukázalo, že cestu ven nenajdou a jsou odkázáni na pomoc zvenčí, chopil se kormidla jiný druh vůdců. Ti byli naopak zaměřeni na morálku skupiny a využívali diametrálně odlišné dovednosti než muži, kteří stáli v čele prvních pokusů o záchranu. „Projevovali vysokou citlivost vůči náladám členů skupiny, racionalizovali problémy, aby mohli naplnit všechny potřeby skupiny, podporovali muže, kteří začínali propadat zoufalství, a intenzivně se snažili, aby je všichni členové skupiny akceptovali.“ Tyto dva druhy vůdců podle autora zhruba odpovídají mužské a ženské roli, které se spontánně objevují při katastrofách jako zemětřesení nebo bombardování. „Odráží se zde prastará dualita, kterou zakrylo pohodlí a bezpečí moderního způsobu života, ale jež se v krizových situacích opět vynoří na povrch. Pokud nejsou ve skupině přítomné ženy, aby se postaraly o potřebné empatické vedení, postarají se o to někteří z mužů. Pokud nejsou po ruce muži, aby v případě ohrožení rychle přijali potřebné kroky, udělají to za ně ženy. Pohlaví jsou z tohoto hlediska tedy do určité míry zaměnitelná, ve smyslu že jedno může zaskočit za to druhé, ale role obou je nenahraditelná. Pro zdravé fungování společnosti jsou potřebné obě role a je potřeba je naplnit za všech okolností, nezávisle na tom, zda jsou k dispozici příslušníci obou pohlaví či nikoli.“

Nůžky
Vnější nebezpečí přitom komunitu může neobyčejně stmelit: bojovou morálku občanů například posilovalo válečné bombardování, kdežto ve městech, jichž se bomby nedotkly, slábla. V případech takového ohrožení celé komunity dokonce přechodně ustupovaly některé psychické nemoci a snižoval se počet sebevražd. Tyto prožitky pak mohou mít důsledky i pro následující vývoj společnosti. Britští historici podle Jungera dávají zkušenost s bombardováním (a se společenskou jednotou, kterou přineslo) do souvislosti s drtivým vítězstvím labouristů ve volbách v roce 1945, jež Velké Británii přineslo vymoženosti jako veřejnou zdravotní péči nebo státní sociální politiku. Válečné strádání posílilo pocit sounáležitosti ve společnosti takovým způsobem, že lidé po válce odmítli nadřazenost zájmů podnikatelů nad blahem všech lidí.

V tomto smyslu autor právem negativně hodnotí neblahý trend zvyšování majetkových rozdílů v současném světě. Jestliže v šedesátých letech prý vyšší americký manažer vydělával asi dvacetinásobek toho, co dostával řadový pracovník, v současnosti se tento poměr zvýšil na tři sta ku jedné. Ptá se mimo jiné, proč člověk vlastnící stovky milionů dolarů potřebuje získávat další desítky milionů.

Současně však autor upozorňuje na rizika příliš pečovatelského státu. Pokud jsou například váleční veteráni vracející se do civilu označeni za oběti, které jsou nadále ekonomicky závislé na státu, je tím podkopána jejich snaha o plnohodnotné zapojení se do civilní společnosti. Což vede k pasivitě, vnitřní dezintegraci a degeneraci.

Celkově kniha představuje ostrou obžalobu moderního světa, který zabíjí jakoukoli sounáležitost a bratrství. V tom je její poselství velmi vyhrocené, ale nikterak nové, protože jen jinými slovy opakuje či recykluje klasickou tezi německého sociologa Ferdinanda Tönniese (1855–1936) o Gemeinschaft a Gesellschaft. Sebastian Junger si přitom starý svět kmenových společností idealizuje, zatímco to, že si i v současném světě lidé podle náboženských, lifestylových či jiných klíčů vytvářejí či vybírají své novodobé „kmeny“, přehlíží.

Jungerova diagnóza sice není nesprávná, ale neříká nic originálního a nemíří k tomu podstatnému a nejaktuálnějšímu: jak v otevřené společnosti vytvořit mozaiku soudržných (a navzájem se třeba i překrývajících) komunit, které by byly schopny mírumilovně koexistovat, svým členům by poskytovaly pevnou sociální síť, jež by však neubíjela jejich vlastní iniciativu a dávala jim možnost volby. I když některé čtenáře kniha Kmen samozřejmě může, jako každá konfrontace s limity možností jednotlivého člověka, podnítit k zamyšlení, co je v jejich životech skutečně důležité a zda je honba za čistě vlastním individuálním prospěchem a sebeprosazením opravdu naplňuje.

 

Na podobné téma:
Ivan Štoll: Radil jsem se s vlky
Richard Holmes: Obrazy války
Miroslav Bárta et al.: Povaha změny
Petr Květina a kol.: Minulost, kterou nikdo nezapsal
Jared Diamond: Svět, který skončil včera
Ondřej Nezbeda: Průvodce smrtelníka

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 750x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce