Menasse, Robert: Die Hauptstadt

Menasse, Robert
Die Hauptstadt

recenze beletrie zahraniční

Kdo nebo co to vlastně je, ta EU? Dá se z byrokratického molocha udělat literatura? Kde se vzalo v Bruselu to prase? A kdo je tady dementní?

Lék proti evropské demenci
Robert Menasse: Die Hauptstadt. Suhrkamp, Berlin, 2017, 459 s.

Rakouský spisovatel Robert Menasse (nar. 1954) strávil roky 2010–2016 v Bruselu, aby poodhalil fungování tak často skloňované a pro poválečnou Evropu zásadní, přesto pro většinu z nás dost záhadné až odtažité instituce: Evropské unie. S první publikací vzešlou z tohoto pobytu se už mohli seznámit i čeští čtenáři, jedná se o esejistickou knihu Evropský systém: Občanský hněv a evropský mír (v orig. Der Europäische Landbote, „Posel evropského venkova“ – v narážce na známý text Georga Büchnera Posel hesenského venkova z r. 1834, proslulý heslem „Mír chýším! Válku palácům!“). Menasse se však rozhodl svým bruselským zkušenostem vtisknout i románovou formu a výsledkem je jeho aktuální titul Die Hauptstadt (Hlavní město). V letošním roce byl vyznamenán Německou knižní cenou, díky čemuž se zaslouženě těší mimořádné mezinárodní pozornosti a doufejme, že ani český překlad na sebe nenechá dlouho čekat.

Píše se rok (zhruba) 2016 a Evropská komise – výkonný orgán EU, tedy vlastně evropská vláda – čelí rekordně nízké důvěře ze strany veřejnosti. Zoufale proto hledá způsob, jak nepříjemnou situaci změnit. Víceméně náhodou vznikne nápad uspořádat oslavu padesátých „narozenin“ komise a úkolu se zhostí DG EAC (Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu), vysmívaný otloukánek mezi evropskými úřady. V jeho čele stojí ambiciózní Řekyně Fenia Xenopoulou, která by však mnohem raději budovala kariéru na nějakém perspektivnějším úřadě, přinejmenším na DG AGRI nebo ještě lépe DG COMM. Jenže Řecko si vzhledem k nekonečným finančním krizím nemůže příliš vyskakovat, takže dostalo na starost nedůležitý resort s nejmenším rozpočtem…

Pomáhat Fenie mají dva podřízení, poněkud depresivní Rakušan Martin, jehož bratr provozuje velkovepřín a cele ho zaměstnává problém expanze na čínský trh, a vždy dobře naladěný Čech Bohumil, který si poradí i s takovými problémy, jako jak vyřadit z provozu kouřový požární hlásič, aby si jeho vynervovaná nadřízená mohla zapálit v kanceláři.

Martina, který zřejmě představuje moderní obdobu slavného Musilova Muže bez vlastností, celá věc příliš nezajímá, ale aby měl klid, nechá se inspirovat svou pracovní cestou do Osvětimi a navrhne, že by na oslavě mohli vystoupit zbývající přeživší z koncentračních táborů. Právě Osvětim, kde ne náhodou pronesl svou nástupní řeč vůbec první předseda Komise Walter Hallstein, koneckonců představuje jakýsi symbolický základ, na němž EU vyrostla: právě proto, aby se události druhé světové války už nikdy neopakovaly, usilovali „otcové zakladatelé“ o překonání nacionalismu a o úzké propojení evropských států.

Kolik mailů je třeba odeslat a kolik mítinků uskutečnit, než kvůli absurdním mechanismům ve struktuře EU a také různým osobním a národním zájmům celá myšlenka velkolepě ztroskotá? To není na příběhu to nejdůležitější, jedná se ostatně jen o jednu z několika dějových linií. Zápletka však poskytuje autorovi možnost vylíčit evropské byrokraty jako lidi z masa a kostí, mezi nimiž se vyskytují idealisté stejně jako pragmatici, snílci stejně jako kariéristé. Čtenář k nim nakonec vlastně cítí sympatie, ačkoli je autor nijak zvlášť nešetří.

Vypravěč si často vybere některou z různorodých postav a sleduje, co se jí honí hlavou při běžných denních činnostech. Prolínají se tak pracovní starosti, osobní život, vzpomínky na dětství i třeba okamžité dojmy z deštivého evropského hlavního města; některé myšlenky zůstávají nedokončené, občas se protagonista zarazí či opraví nebo se sám sobě s nadhledem zasměje, sledujeme jeho zmatenost nebo bezradnost – a výsledek působí živě a autenticky. Každá z postav má jiné zázemí, jinou minulost a jiné cíle, není pro ně proto snadné najít společnou řeč. Multikulturní bruselské prostředí ilustrují i občas se vynořující věty v nejrůznějších jazycích, mezi nimiž zazní třeba české „Mrzne jako v ruskym filmu.“

V rozhovorech Menasse uvádí, že se během svého pobytu v Bruselu snažil s úředníky co nejvíce osobně mluvit a nahlédnout do jejich světa. Lze si docela dobře představit, že zábavné epizody jako například ta o nevěřícném údivu evropského byrokrata, kterého prodavačka v obchodě ujišťuje, že „toto prádlo odpovídá nové směrnici EU o spodním prádle“, mohou mít reálný základ. A když autor prostřednictvím jedné z postav vysvětluje, proč je tak neuvěřitelně obtížné se v rámci evropských struktur a procesů domluvit na čemkoli smysluplném, není o jeho zasvěcenosti pochyb.

Osvětim jako leitmotiv
Ve stejnou dobu, kdy si komisaři lámou hlavu s oslavou svého jubilea, se v Bruselu ocitá také stárnoucí idealista Alois Erhart, který na setkáních think tanku na téma budoucnosti Evropy propadá rozčarování z neinformovanosti a pragmatismu svých mladších kolegů a nakonec se je v emotivní přednášce pokouší vyburcovat k uvědomění si příčin a podstaty evropské integrace. Vedle dalších návrhů na stmelení evropského obyvatelstva předkládá jakožto šokující pointu myšlenku, že by si Evropané měli postavit zcela nové hlavní město – a jako nejvhodnější místo pro takový počin označí právě Osvětim. Autor zde znovu jakoby mimochodem zmiňuje Jeana Monneta a další „otce zakladatele“ – osobnosti, které se svými ideály stály u počátků evropské integrace. Jak Menasse pravděpodobně správně upozorňuje, dnešní politici a úředníci, natož běžní obyvatelé Evropy, většinou nemají o nich ani o jejich myšlenkách ponětí. Čtenáři nezbývá než spolu s Erhartem lomit rukama a položit si otázku: Jak to, že se ani takzvaně proevropské strany nesnaží své voliče oslovovat apelem na principy evropské jednoty, na důvody, proč bylo po obou světových válkách nutné pokusit se překonat nacionalismus? Proč se například čeští politici v souvislosti s EU omezují na témata „čerpání evropských peněz“ a „finanční nevýhodnost czexitu“, čím to, že hrozbu opakování dějin jako by dnes nikdo nebral doopravdy vážně?

V jedné z dalších dějových linií čtenář sleduje každodenní život Davida de Vrienda, stárnoucího muže, který se nedávno přestěhoval do jednoho z bruselských pečovatelských domů. De Vriend shodou okolností patří k nemnoha zbývajícím přeživším koncentračních táborů. Kromě krutých vzpomínek a nesnesitelně blahosklonného jednání personálu domova ho trápí také počínající demence – zde můžeme hledat paralelu k postupující demenci a zmatení dnešní evropské společnosti, která zapomíná na své kořeny. Davidovy cesty se tu a tam protínají s cestami aktérů další zápletky, tentokrát dosti záhadné a takřka detektivní, ve které se penzionovaný policista rozhoduje na vlastní pěst pátrat po vrahovi, o jehož případu se ztratily veškeré záznamy...

Celé vyprávění pak rámuje historka o praseti, které kde se vzalo, tu se vzalo pobíhá po Bruselu – k nemalému pobavení i zděšení jeho obyvatel. Noviny vyhlašují soutěž o nejlepší jméno pro nepolapitelného vepře, jsou však nuceny od nápadu ustoupit, když se ukáže, že… ale ponechme budoucímu čtenáři také nějaké to překvapení. Prase jako symbol otevřený interpretacím se proplétá celým vyprávěním; na otázce exportu prasat do Číny je mimochodem stručně vyloženo, jak snadno mohou zástupci národních států a korporací, sledující vlastní cíle, blokovat snahy komise o řešení prospěšná pro všechny a poté ještě vinu svalovat na „neschopnou unii“.

„Nacionalismus je kombinace schizofrenie a zločinu“
Robert Menasse nijak nezakrývá, jaké jsou jeho vlastní názory na současnou podobu EU; zdá se dost zřejmé, kdy postavy vyslovují jeho vlastní myšlenky a k čemu se naopak on sám staví kriticky. Přesto román nepůsobí tezovitě, jeho angažovanost a zaujatost je naopak sympatická. Menasse si uvědomuje revolučnost evropského projektu, chce bránit ideu sjednocené Evropy, avšak zároveň považuje za nutné upozorňovat na zásadní chyby její dnešní podoby a zasadit se o návrat k původním idejím a posílení demokratických procesů. Nedostatky EU jsou podle něj důsledkem naschválů národních států, ztělesňovaných Evropskou radou, která další rozvoj Unie blokuje. Jak Menasse zdůraznil i na svém čtení v rámci Pražského festivalu spisovatelů, je přesvědčen, že největší problémy současnosti – bezpečnost, životní prostředí a další – se nedají řešit na národní úrovni. Nacionalismus, který ve 20. století zničil evropskou civilizaci, podle něj představuje cestu zpět, zároveň však v románu názorně ukazuje, proč je pro politiky často výhodné se tzv. národními zájmy ohánět. Krátké shrnutí jeho postojů k této otázce, jak je vyjádřil během svého projevu v Evropském parlamentu, je dostupné i v češtině.

Závažnost témat Menasse úspěšně vyvažuje ironií a leckdy černým humorem, pročež bývá jeho román označován jako satirický; některé pasáže, nejen ty o řádícím praseti, připomínají téměř grotesku. Objevují se i jiné ozvláštňující motivy, například zamyšlení nad evropským newspeakem: autor líčí tendenci byrokratů odosobňovat vyjadřování – například místo „vyřešit problém“ se v institucích používá raději „nasměrovat problém k řešení“ a místo „něco udělat“ pasivnější „uvést věci do pohybu“. Příběhy se proplétá řada zmínek o aktuálních tématech, od burkin přes brexit po krizi žurnalistiky. Situační i slovní humor, smysl pro absurditu a citlivá práce s jazykem (v tomto případě spíš s několika evropskými jazyky) dělají z prvního bruselského románu nejen poučné, ale i – možná překvapivě – zábavné čtení, které navazuje na nejlepší evropské literární tradice. Pravděpodobně se z něj nestane celoevropský bestseller, na to je přece jen příliš intelektuální, přesto má potenciál zaujmout a vzbudit zájem o historii i současnost evropských struktur. Domnívám se, že právě to nám chtěl Robert Menasse svou knihou poskytnout: lék proti postupující evropské demenci.

Rozhovor s R. Menassem na ČRo
Záznam z debaty R. Menasseho, L. Zaorálka a A. Kulin konané v rámci Pražského festivalu spisovatelů 2017, v níž spisovatel emotivně vyjadřuje svůj radikální pohled na národní státy a hrozbu nacionalismu
Záznam z debaty R. Menasseho, K. Medvěděva a W. Loweryho konané v rámci Pražského festivalu spisovatelů 2017

Rozhovor s R. Menassem v Salonu Práva

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložil: Marie V., 27.11.2017 16:06
Menasse, Robert: Die Hauptstadt
Po dalším prozkoumání příslušné pasáže musím přiznat, že z toho, co R. M. jen naznačuje a rozvíjí jako zřejmě poněkud nadsazenou, ironickou úvahu, jsem já svou zkratkou udělala fakt. Takže nepřesnost je u mě, ne u R. M. Omlouvám se. Ti novináři...!
Vložil: Marie V., 27.11.2017 11:53
Menasse, Robert: Die Hauptstadt
Tady jsem vypíchla věc, která tam není moc důležitá, ale opravdu se naznačuje. Hrozně bych si právě přála, aby se ke knize vyjádřil někdo "zevnitř", zatím jsem nikde nic takového nenašla...
Vložil: Čenda Matocha, 27.11.2017 10:21
Menasse, Robert: Die Hauptstadt
"V jeho čele stojí ambiciózní Řekyně Fenia Xenopoulou, která by však mnohem raději budovala kariéru na nějakém perspektivnějším úřadě, přinejmenším na DG AGRI nebo ještě lépe DG COMM. Jenže Řecko si vzhledem k nekonečným finančním krizím nemůže příliš vyskakovat, takže dostalo na starost nedůležitý... resort s nejmenším rozpočtem…" Knihu jsem nečetl, ale zato v evropských institucích pracuju a tohle zní hodně divně. Zaměstnanci Komise nijak nereprezentují svůj stát, pracují tam sami za sebe a jejich národnost nikdo neřeší. Představa, že by někdo jakkoli spojoval kariéru konkrétního člověka s problémy jeho země, je dost absurdní. Jinak ta kniha vypadá velmi zajímavě, ale po tomhle se bojím, aby nebyla podobně plná nesmyslů jako "Merde po evropsku" od Stephena Clarka, který se údajně taky podrobně seznamoval s prostředím a moc mu to nepomohlo...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1345x

katalogy

Inzerce
Inzerce