Bärfuss, Lukas: Hagard

Bärfuss, Lukas
Hagard

recenze beletrie zahraniční

Švýcarský prozaik a dramatik Lukas Bärfuss patří k předním německy píšícím autorům střední generace. Některými kritiky je dokonce považován za nejpozoruhodnějšího švýcarského spisovatele současnosti. Jeho texty čtenáře staví před etické problémy moderního světa, Bärfuss v nich s oblibou klade nepříjemné otázky a poukazuje na nešvary takzvané civilizované společnosti. Nejinak je tomu i v novince Hagard, jež si letos na jaře vysloužila nominaci na Cenu Lipského knižního veletrhu. Právem?

Makléř a baleríny
Lukas Bärfuss
: Hagard. Wallstein, Göttingen, 2017, 174 s.

Těžko říct, co by měl čtenář o románu Hagard Lukase Bärfusse (*1971) vědět jako první. Že je jeho hrdinou realitní makléř Philip a pár „švestkově modrých balerín“? Že se jeho děj odehrává během pouhých šestatřiceti hodin? Že má zprvu bezmála kriminální náboj, třebaže se v něm nevyšetřuje žádný zločin?

Ano, to všechno by bylo možné uvést hned úvodem, dost možná by to ale čtenáře zavedlo na falešnou stopu. Z výše jmenovaného totiž nic nenaznačuje, že minimálně dílčím tématem románu je též otázka vztahu umělce k jeho dílu, respektive otázka interakce umělce se zobrazovaným fenoménem. To je poněkud spletité a možná až přehnaně ambiciózní tvrzení, snad se jej však recenzentovi na dalších řádcích podaří obhájit. Nejprve ale – aby bylo formě učiněno zadost – několik slov k ději.

Vyšinutí ze společenského úzu
Protagonistou příběhu je tedy realitní makléř Philip, čtyřicátník silnější postavy s vlastní kanceláří a zodpovědnou postarší sekretářkou. O Philipově osobním životě se toho čtenář příliš nedozvídá, a musí si tak vystačit s informací, že jej v šest hodin večer ve svém bytě očekává jistá Belinda. Milenka? Přítelkyně? Na rodinném stavu a povolání tak jako tak příliš nesejde, neboť obětí kouzla švestkově modrých balerín by se nejspíš stejně tak mohl stát prostopášný ředitel banky či ovdovělý televizní komik.

Ano, Philipovi učarovaly baleríny, konkrétně švestkově modré baleríny na nohou neznámé mladé ženy. Jak jinak si totiž vysvětlit skutečnost, že se neblahého březnového odpoledne zničehonic odlepil od stánku s preclíky, u nějž netrpělivě vyhlížel svého klienta, vzdal se naděje na slušný výdělek a jal se ženu v sytě zbarvených botách pronásledovat? Nezdá se, že by mu k tomu dala jakýkoliv podnět. Jenže co tedy muže ve středních letech k tak neobvyklému chování vede?

Na jednu z nejštiplavějších otázek knihy nedokáže odpovědět ani sám vypravěč. Zprvu snad jde jen o podivnou kratochvíli, o nevinnou hru, domnívá se. Ale později? Philipova zvědavost se mění doslova v obsesi: Kdo je ona neznámá žena? Jak asi vypadá? Kam má namířeno? A čím se živí? Nejraději by se o majitelce balerín, jejíž tvář mu zůstává skryta, dozvěděl všechno. Jenže se ji neodvažuje oslovit, ba se k ní dokonce ani přiblížit, a sám sebe tím dostává do poněkud patové situace. Z ní vede zdánlivě jediná cesta: z baloňáku poblázněného rádoby detektiva zpět do saka rozvážného makléře. Ani s příchodem chladné noci však Philip od své nesmyslné honby neupouští. Zdá se, že touha mu nedává na výběr.

Zpětný ráz tvůrčího procesu
Stalkerství bez zjevného motivu, znepokojující v neposlední řadě právě svou nezařaditelností, nelogičností, až iritující neodůvodnitelností, je nicméně pouze část románové mozaiky, třebaže ta nejzřetelnější. Důležitou roli v celé knize totiž hraje i vypravěč, kterého Philipův příběh zaměstnává i v osobní rovině. Postava vypravěče, jehož lze pro jednoduchost považovat za Bärfussovo alter ego, sice v románu fyzicky nevystupuje, prezentuje však čtenáři svou nesnadnou konfrontaci s textem a reflektuje vlastní znepokojení a rozčarování nad námětem, který se mu vymknul z rukou: „Vím všechno, ale nerozumím ničemu.“ (s. 7) Podobně nejistého vypravěče nabídl Bärfuss čtenáři už ve svém předchozím, autobiograficky laděném románu Koala, tentokrát však vypravěčovo zmatení nepramení z bezradnosti nad samotným příběhem, nýbrž především z neschopnosti odpovědět si na otázku, „jak s tím souvisím já“, respektive z neschopnosti zjistit, „co se mi snaží říct tahle zjevení, která mě okouzlují, mámí a opakovaně přivádějí až na práh šílenství“ (s. 8). Nepřímo je tedy Hagard též sondou do umělcovy duše, vrtem do tvůrčího procesu a jeho zpětného vlivu na tvůrce. Otázku po původu inspirace přitom Bärfuss klade nenápadně a nezastiňuje tak recepci ústřední, snad společenskokritické, jednoznačně však společensky znepokojivé dějové linky.

Jak už z předchozích slov vyplývá, vypravěč je v textuře románu důležitou entitou. Přestože zůstává v pozadí a nijak nevstupuje do děje, ujišťuje například čtenáře o pravdivosti předkládané výpovědi a stylizuje se do role svědka, jenž o celé záležitosti musí podat zevrubnou zprávu. Možná i proto zakotvuje Philipův příběh do velmi konkrétního časového rámce. Děj se rozbíhá v úterý 11. března odpoledne, konkrétně o čtvrt na pět, a končí o zmíněných šestatřicet hodin později, „brzkého čtvrtečního rána třináctého března“. (s. 7) Přesný rok sice nezazní, z několika zmínek neúspěšného pátrání po zmizelém letounu malajsijských aerolinií si však lze snadno domyslet, že jde o jaro roku 2014. Stejně tak místo děje zůstává čtenáři utajeno jen na první pohled. Z popisu totiž není složité vydedukovat, že tichý dravec Philip a jeho nic netušící kořist se pohybují v ulicích Curychu, dobře známého jak tamnímu rezidentovi Bärfussovi, tak i anonymnímu vypravěči, který ve městě „už dvacet let“ (s. 15) žije a cítí se v něm doma.

Bezbřehá, iracionální touha
Potřebné čtenářské napětí generuje román především z pseudodetektivní zápletky. Podobně jako Philip propadá i čtenář s přibývajícími stránkami touze dozvědět se o neznámé ženě více a čeká na další stopy a indicie, jako by četl poněkud svérázný thriller. Bärfuss se však směrnicím žánru nepodřizuje a žádné spektakulární odhalení nechystá. Jde mu hlavně o zachycení oné bezbřehé, iracionální, nezkrotné touhy, která v průběhu šestatřiceti hodin nadále kulminuje a požírá lidský život, který Philip do té doby žil. Ostatně nezkrotnost vepsal Bärfuss i do názvu románu, neboť termín „hagard“ pochází ze sokolnictví a označuje dravce, jehož si nelze podmanit.

Bohužel, knize ubírá na atraktivitě, že její narativní konstrukce nepůsobí zcela přesvědčivě. Román sice nabízí dostatek impulzů k zamyšlení nad křehkostí lidské existence i svévolí literární látky, současně ale místy bezradně přešlapuje na místě, vaří z vody a odchyluje se z kurzu, aby nakonec čtenáře nechal stát tak trochu uprostřed rozkopané silnice. Navíc si autor, respektive jeho vypravěč na závěr vypomáhá tím, že do děje nechává vstoupit zcela novou postavu, čímž rozbíjí dosavadní philipocentrické vyznění románu. Spíše než o promyšlené výstavbě svědčí podobný zásah o tom, že si vypravěč, resp. Bärfuss s příběhem skutečně tak úplně nevěděl rady, a na poslední chvíli tak na něj začal roubovat další prvky. Podtrženo, sečteno: Hagard je sice v lecčems podnětná kniha, která čtenáře zejména zpočátku opravdu strhne, coby celek ale zůstává poněkud za očekáváním.

 

© Jakub Ehrenberger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 1181x

katalogy

Inzerce
Inzerce