Bynum, Caroline Walker: Svatá hostina a svatý půst

Bynum, Caroline Walker
Svatá hostina a svatý půst

recenze historie

Kvůli zpoždění, s nímž se kniha dostává k českému čtenáři, už nepůsobí tak inovativně, jako by tomu bylo kdysi. I u nás už mezitím vyšla řada titulů o středověku promlouvajících podobným jazykem například o transcendentních zkušenostech, jimiž si ženy vydobývaly moc ve společnosti, která jim ji jinak upírala. Jde však stále o dílo mimořádně čtivé, poutavé.

Probádat a uskutečnit všechny možnosti skýtané tělem
Caroline Walker Bynum
: Svatá hostina a svatý půst. Přel. Daniela Orlando, Argo, Praha, 2017, 461 s.

První žena, která byla jmenována profesorkou slavné Kolumbijské univerzity. I takto můžeme charakterizovat americkou medievistku Caroline Walker Bynum (nar. 1941), která se věnovala problematice středověké křesťanské zbožnosti, a to z mnohdy neobvyklých úhlů pohledu. Vypovídají o tom už názvy některých jejích prací, pojednávajících například o Ježíšovi coby „matce“ (Jesus as Mother: Studies in the Spirituality of the High Middle Ages, 1984), o zmrtvýchvstání těla (The Resurrection of the Body in Western Christianity: 200–1336, 1995) nebo o zázračné krvi (Wonderful Blood: Theology and Practice in Late Medieval Northern Germany and Beyond, 2007). V knize Proměna a identita (Metamorphosis and Identity, 2005) mimo jiné zpochybnila zažitý názor, že středověk upřednostňoval stálost a paušálně zavrhoval všechny proměny jako „ďábelské“, takže představa metamorfózy tehdy vyvolávala hrůzu a odpor. Podle ní si lidé alespoň v některých fázích středověku v určitých typech proměn přímo libovali, nedůvěřiví byli hlavně k proměnám, jimž bylo vystaveno lidské tělo.

Do hlubin smyslových a afektivních dispozic těla
Nejúspěšnější prací Caroline Walker Bynum je však publikace Holy Feast and Holy Fast (1988), která letos vyšla česky jako Svatá hostina a svatý půst. Hlavními hrdinkami jsou tu poustevnice a nejrůznější mystičky, na něž mužská středověká společnost pohlížela s velkou ostražitostí. Kniha názorně ukazuje, jak byla zbožnost a askeze těchto protagonistek provázána s ženským vztahem k jídlu. Koncept raně středověkého mnišství, jehož podstatou byl přísný půst, podle autorčina soudu v pozdním středověku plně přebraly ženy. Zároveň však půst propojily s eucharistickou zbožností, jež v důsledku vedla k vytváření představ, v němž ženy pojídaly Krista jako svého Boha, a tím se s ním tělesně nejen ztotožňovaly, ale i spojovaly.

V tomto směru americká badatelka opět nabourává vžité představy o středověkém křesťanství jako době nenávisti k lidskému tělu. I u (z dnešního hlediska výstředních) kajícných praktik 13. až 15. století, prohlubování bolesti a utrpení i doslovného napodobování Ježíšova umučení Bynum zdůrazňuje, že v nich nešlo v první řadě o únik z těla. Zavrhuje i představu, že by mělo jít o produkty dobové epistemologie, psychologie či teologie, v jejímž pojetí se duše potýká se svým opakem – hmotou. Polemizuje i s konceptem dekadentní, svět zavrhující reakce na společnost údajně zmítanou morem, hladomorem, kacířstvím, válkou a církevní korupcí, jak historici často tvrdí.

Pozdně středověká askeze byla podle americké historičky „snahou probádat a uskutečnit všechny možnosti skýtané tělem. Byla niterným vyjádřením doktríny vtělení – doktríny, podle níž Kristus spasil vše, čím je člověk, když se sám stal člověkem. Vznikla v náboženském prostředí, jehož hlavním obřadem bylo zhmotnění Boha v jídle jako rozmělněné tkáni, a byla v souladu, nikoli rozporu s novými filozofickými představami, které lokalizovaly přirozenost věcí ne do abstraktních definic, ale do hmoty.“ Svatý František z Assisi, který tvrdil následovníkům, že výprask je pro něj „dokonalá radost“, Beatrice z Ornacieux (1240–1306/1309), která si zarážela hřeby do dlaní, nebo Dorota z Montau a Lukarda z Oberweimaru, jež se nutily do krkolomných pozic při svérázném napodobování Ježíšova ukřižování, nebyli pro své současníky a zřejmě ani pro autorku deprimující ani děsiví, nýbrž úchvatní. „Netrýznili svá těla ani se proti nim nebouřili proto, že by v nich tělesné schopnosti probouzely pocit viny, právě naopak – využívali celou škálu smyslových a afektivních dispozic těla k tomu, aby se povznesli ještě blíž k Bohu,“ tvrdí Bynum.

Pečení ptáci pošití peřím, aby vypadali jako živí
I když kniha pojednává primárně o zbožnosti a o „hostinách“ posvátných čili o bohoslužbách, neznamená to, že by historička nedokázala podat sugestivní popis středověké hostiny skutečné. Ta byla podle ní pastvou pro všechny smysly a jídlo na ní bylo v podstatě jen záminkou k uspokojování ostatních smyslů. Z dobových kuchařek je patrné, že vizuální efekty byly pro středověkého strávníka důležitější než chuť a syté barvy – například špenátová či pórková zeleň, případně ozdobné lístky ze zlaté nebo stříbrné folie – bývaly často využívány i na úkor chuti. U některých popisovaných hostin je prý dokonce těžké určit, zda byly okázalé stavby, výjevy a loutková představení z těsta, které se na stole objevovaly mezi jednotlivými chody, určené k jídlu. Středověké kuchařky poskytují podrobné návody k tvorbě iluzí a zrakových klamů, jako jsou třeba napodobeniny červeného masa z ryb, pečení ptáci pošití peřím, aby vypadali jako živí, nebo – poněkud obtížně představitelné – koláče se zapečeným živým ptactvem.

Na pozadí tohoto líčení pak interpretuje i mystické zážitky spojené s konzumací Kristova těla. Vzhledem k dobové senzitivitě se totiž podle Bynum nelze divit, že středověké mystičky považovaly sluchové a zrakové vjemy za stejně nezbytnou součást „eucharistické hostiny“ jako posvátný pokrm a občas mívaly pocit, že „pojídají“ nebo „přijímají“ očima, případně myslí a srdcem. I „Kristova hostina“ tak zahrnovala všechny smysly, neboť jak jsme viděli, ani „u světských hostin tomu nebylo jinak. Nemělo by nás ani udivovat, že jedna chuť (chléb) se v ústech mohla snadno změnit v jinou (maso, krev, med).“ Ve světě, v němž nejen básníci, ale i prostí lidé chápali smysly o poznání méně separovaně než my a jednotlivé položky jevového světa pro ně měly volnější totožnost i význam, bylo skoro přirozené, že „ty, kdo pojídali Boha, i ty, kdo jedli koláč se zapečenými kosy, často čekal překvapivý, vzrušující nebo znepokojivý zážitek“.

Kdo žvýkal a vychutnával Boha
V tomto směru kniha přináší barvité a až šťavnaté projevy extatiků, u nichž jejich životopisci nebo oni sami prohlašovali, že například nadšeně přijímali, žvýkali a vychutnávali Boha. Jeden anonymní autor životopisu Alice ze Schaerbeeku (1204–1250) uváděl, že „světici osvěžovala tekutina z Kristových prsou a že byla opilá Kristovou sladkou něhou“. Alicin odchod do ústraní kvůli malomocenství, jež později vedlo k ochrnutí a oslepnutí, popisuje starodávný pisatel následovně: „V den, kdy se stáhla do domku postaveného stranou od příbytku ostatních sester, se jí zjevil Bůh, který ji obejmul a řekl jí: ‚Vítej, dcero! Už dlouho toužím po tomto svatostánku. Setrvám u tebe, dokud zůstaneš v tomto těle. Budu tvým sklepmistrem (tedy mnichem pověřeným starostí o potraviny), který ti bude poskytovat vše potřebné.‘“ Naopak obyčejné stravy jedli tito vizionáři pomálu. Jedna asketička kupříkladu své dobrovolné hladovění vysvětlovala složitými argumenty, zpovědníkovi tvrdila, že jíst je pro ni mučením, takže jídlem se vlastně dopouští hříchu sebevraždy. Násilné aktualizace jako hledání mentální anorexie u středověkých žen ale autorka odmítá.

Bynum nepotvrzuje stereotypy o zcela temném středověku. Své hrdinky nevnímá jako pasivní a bezmocné oběti patriarchálního řádu. Naopak, jejich stravovací zvyklosti jim podle ní sloužily jako účinné prostředky, které „umožňovaly ovlivňovat ráz jejich životů, odmítat nežádoucí role a kritizovat, případně pozměňovat hodnoty manželů a rodičů“. Svými viděními, dobročinností, zázraky spojenými s jídlem a půsty účinně „obcházely některé formy církevní kontroly, které stály mezi nimi a Bohem,“ a získávaly si tak symbolickou moc. A komplementárně k tomu se zde pojednává o některých tehdejších mužích, kteří o sobě, respektive svých duších, promlouvali jako o nevěstách Kristových (o témže tématu v souvislosti se spiritualitou řádu servitů pojednává kniha českých autorů Antropologické přístupy v historickém bádání).

Celkově autorka vykreslila středověk jako dobu, kdy lidé možná dokázali plněji a hlouběji využívat smysly a prožívat tělesnost než naši současníci. Ti podle ní chápou jídlo a tělo hlavně jako zdroje, jež je třeba ovládnout, protože ohrožují lidskou nadvládu. „Představují nezkrocenost, vzpurnost, nadbytek a rozrůstání.“ Dnešní signály šířené populární kulturou v tiskové reklamě i televizi nabádají ženy, aby svá těla ukázňovaly pomocí deodorantů, sedativ, léků na bolest hlavy, diet a podobně. Začátek puberty není příležitost k oslavě pro dospívající dívku ani pro její rodiče. Menstruace je spíš znepokojivý projev zranitelnosti než předzvěstí kreativity a afektivity. Tělo a jídlo jsou tedy pro autorku soudobými symboly neúspěšnosti našich snah o ovládnutí sebe sama.

Naopak lidé středověku chápali jídlo a tělo jako zdroje života a úložiště vjemů. Jídlo i tělo pro ně tudíž znamenaly plodnost a utrpení. „Jídlo, které musí zaniknout, aby umožnilo další život, se stalo synomymem těla, které musí být rozdrásáno porodem, aby přivedlo na svět další živou bytost. Ženy se ztotožňovaly s obojím, čímž dodávaly smysl tělesnému lidskému bytí, v němž bylo utrpení nevyhnutelné.“ A také ženy, které se oddaly životu v klášteře, a tak se osvobodily od povinností spojených s rozením a výchovou dětí, „dokázaly svými obrazy vyjádřit pestrou škálu kladných reakcí na tělesnost a jídlo“.

Lidskost v celém jejím lesku i ošklivosti
Jaké z toho podle autorky plyne poučení? „Možná bychom se měli přestat otáčet tak rezolutně zády k možnosti, že utrpení může být plodné, nebo k chápání jídla a ženského těla jako pozitivních, komplexních, působivých symbolů lásky a štědrosti,“ radí Bynum. A další význam pro současnost spatřuje v tom, že hlubší porozumění pravému významu myšlenek a životů středověkých žen může pomoci nejen vysvětlit, proč byly takové, jaké byly, „ale také je vysvobodit ze zapomnění a předvést jejich lidskost v celém jejím lesku. Onen lesk přitom odhaluje leccos obdivuhodného i ohavného a umožňuje srovnání, které by nám mohlo zřetelněji ukázat, co máme obdivovat a co si máme ošklivit na sobě samých.“

Kvůli zpoždění, s nímž se kniha dostává k českému čtenáři, už nepůsobí tak inovativně, jako by působila kdysi. I u nás už mezitím vyšla řada titulů, které různými způsoby rehabilitují středověk a promlouvají podobným jazykem například o transcendentních zkušenostech, díky nimž si ženy vydobývaly moc ve společnosti, která jim ji jinak upírala (Lékařské múzy), o paradoxních, ale každopádně hojných a hlubokých projevech tělesna u předmoderních křesťanů (Sexuální životy svatých) nebo o bizarních – a z dnešního hlediska až komických – promluvách mystiků, volajících „moje noha je Kristus“ (z knihy Extatická vyznání: mystická svědectví různých dob a národů, jejíž originál je ovšem ze všech zmíněných publikací nejstarší).

I když je zřejmé, že historička Caroline Walker Bynum líčí jen jednu polohu středověkého vztahu k tělesnu, respektive žen k fyzickým prožitkům, její kniha je dodnes čtivá a poutavá. Podnětná je i snaha o srovnání s dneškem, ač s její diagnózou současnosti nemusíme souhlasit.

 

Na podobné téma:
Asti Hustvedt
: Lékařské múzy
Virginia Burrusová: Sexuální životy svatých
Martin Nodl: Středověk v nás
Martin Buber: Extatická vyznání
Miri Rubin: Corpus Christi
Martin Nodl, Daniela Tinková (eds.): Antropologické přístupy v historickém bádání

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   81%čtenáři

zhlédnuto 1849x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce