Janata, Michal: Léthé a Mnémosyné

Janata, Michal
Léthé a Mnémosyné

recenze filozofie

Titulní dvě protikladné bájné řeky, Mnémosyné a Léthé, zastupují paměť a zapomnění, jež s pomocí mnoha vědních oborů ohledává kniha Michala Janaty. Kromě dějin poznání o paměti nabízí úvahy o jejích jednotlivých vrstvách či o paměti kolektivní a představí i pohled neurologický včetně novodobých poznatků o neurodegenerativních chorobách mozku.

Paměť a zapomnění jako milost i prokletí
Michal Janata
: Léthé a Mnémosyné: Budoucnost paměti a minulost zapomnění, Dybbuk, Praha, 2017, 320 s.

Řekl bych, že těch možností je omezeně. Jsou dvě. Buď se vám kniha historika, publicisty a výtvarného kritika Michala Janaty (nar. 1952) Léthé a Mnémosyné: Budoucnost paměti a minulost zapomnění bude líbit a zasáhne vás jako žádná jiná, anebo ji nejdéle po přečtení první kapitoly odložíte na pozdější dobu, tedy na některé z příštích století. Nezdá se mi, že by v tomto případě existovala nějaká zlatá střední cesta.

Je zvláštní, že poslední Janatově knize nebyla doposud věnována hlubší recenzní pozornost. Jeho předchozí práce, například Sypká nehmatnost smrti (Pulchra, 2010) nebo Vědět viděním: Fotografie jako rozhodnutí (Archa, 2015), uvedly do literárního prostoru autora, jehož myšlenkový svět se poněkud vymyká českému odbornému a esejistickému milieu. Janata se rozkročil mezi svou Skyllu a Charybdu, jimž jenom trochu pozměnil jména. Skyllu nazval Léthé, bájnou řekou zapomnění, z níž už první napití pomáhalo člověku zapomenout na svůj pozemský život. Charybdu pak pojmenoval Mnémosyné a měl na mysli pramen mýtické řeky, jež byla na rozdíl od Léthé personifikací paměti. Většina duší, zdá se, pila jen z Léthé, aby okusila milost zapomnění. Duše básníků a duše lidí tvořivých, a tedy zasvěcených, pak pily z Mnémosyné, neboť právě bohyně paměti a rozpomínání je rovněž matka múz krásných umění a vědy. Stejnojmenná báseň Friedricha Hölderlina by vám o paměti a zapomnění mohla před četbou Janatova titulu leccos naznačit.

Čtěte
Čtěte Iliadu, Homérské hymny, Hesiodovu Theogonii, Euripidova Hérakla, Platonův Theaitétos, Aristotela, Cicera, Augustina a mnohé další řecké autory. A čtěte starověké mýty nejen řeckolatinské civilizace, ale i kultur východních. A čtěte Bibli a velké teologické texty. A také Heideggera a Husserla a Wittgensteina a nadto všechno, co bylo o paměti napsáno za posledních nejméně sto let. To všechno je pro pochopení Janatovy cesty ze zapomnění k rozvzpomenutí (a zase zpátky) bezpodmínečně nutné. Pro čtenáře, kteří nevládnou řečtinou a latinou, autor starobylé citace překládá (a úpěnlivě se přitom drží samohláskových délek), respektive nabízí některé z jejich dosavadních přetlumočení. A když s tím začal u latiny, a tedy u úvodního Augustinova verše z Vyznání, rozhodl se ponechat v překladu i úryvky anglických a německy píšících spisovatelů, kteří se tématem zapomnění a anamnéze ve svém díle zabývají.

Kniha o více než třech stech stranách je rozdělena do čtyřiadvaceti kapitol. Přílohu tvoří přes dvě stě poznámek značených v samotném textu, seznam literatury, jmenný rejstřík a v neposlední řadě také rejstřík věcný, bez něhož se při prvním z mnoha čtení zřejmě neobejdete. Úspěšnější budete v případě, že jsou součástí vaší jazykové každodenní výbavy slova jako například adiaforické děje, amyloidní plaky, cerebrální determininismus, domovská příchuť, entorinální kůra, frikativa, gyrus parahippocampalis, homomensura, kryptomnézie, lapsus memoriae, metakognice, mnemonik, nevybavení, palimpsest, prosopagnózie, retenace paměti, saltatorní vedení, whigismus nebo zeugma.

Publikace má jednoduchou a úhlednou grafickou úpravu a k očím laskavý, dobře čitelný font písma; zdá se, jako by nakladatelství dybbuk tušilo, že tento titul nelze přečíst najednou. Autor této recenze dosud nepřečetl napoprvé pouze dvě knihy. Biblickou knihu Leviticus a Kafkův Zámek. Janatova studie, jíž defilují bez přehánění desítky vědeckých oborů, jejich teze, antiteze a tisíceré filozofující úvahy, je třetí. Mnoho mých hodin si pro sebe vzal doktor Janata, ale mnoho dalších mi zase daroval. Jeho kniha není kratochvilné čtení a platí na ni to, co platívalo na práce jeho předchůdců. Jde o knihu, jež přetrvá, ale k níž je třeba dorůstat a dorůst bez zkratek, bez švindlování, bez rychločtení.

Punkevní trojřeka
Autor, snad i bezděky, předpokládá dokonalou obeznámenost s filozofií a teologií paměti, stejně jako s jejím medicínským rozměrem, zvláště pak neurologickým a psychologickým. Jeho silný proud asociativního myšlení se předmětu paměti a zapomnění dotýká ve trojím smyslu. Nejdu tu však o tři izolované oddíly, jako spíš o trojí pramen, který se postupně slévá v jeden a nadto se podobá punkevní řece.

Za prvé ho zajímá dosavadní poznání o paměti, a tedy i její historie. Recipuje – a jinak to není ani možné – ze zahraniční literatury. V dynamickém rozvoji věd 19. století se věda pamětí zabývala spíš z lékařského, tedy fyziologického, neurologického a psychiatrického hlediska. Teologie, filozofie a humanitní obory v tomto ohledu spíš paběrkovaly a jen pozvolna navazovaly na řecké a latinské autory, u nichž byla anamnesis často výsostným tématem. Chyběla rozsáhlejší, kontextuální analýza, a hlavně alespoň nějaká, relevantní a v dialogické oponentuře ověřená syntéza lidského poznání o paměti. Janata se o obojí ve své knize pokouší, a nutno dodat, že v mnoha případech úspěšně.

Za druhé: Janatu do nejmenších podrobností zajímají jednotlivé vrstvy a valéry lidské paměti. Uvažuje o její syntetické a analytické dimenzi, o tom, co paměť integruje, a naopak, od čeho amnézie člověka, v jeho prospěch i neprospěch, izoluje. „Paměť,“ píše autor, „je tedy tím, čím člověk překračuje a zároveň uskutečňuje sebe sama i danost svého prostředí či světa jako horizontu.“ Amnézii čili ztrátu paměti, jíž věnuje nemalou část závěru své knihy, pak chápe jako „nejtragičtější a nejradikálnější ztrátu“, v níž člověk ztrácí některý z proudů svého myšlení, a nakonec sebe samého, své bytí, svůj smysl, svůj přesah. Neurodegenerativní pacient (NDP) je tak kvůli neurodegenerativně podmíněnému zapomínání a zvětšujícímu se úpadku svého úsudku doslova vržen „do nejhlubšího osamění, do jakého může být vůbec lidská bytost vržena“. K reálné opuštěnosti člověka člověkem (partnerem, dětmi, rodinou) se připojuje i tento druh jakési protoexistenciální opuštěnosti, který společnost do určité míry stále bagatelizuje. Nejen stáří se tak stává skutečnou a nefalšovanou cestou k osobní Golgotě.

Velmi zajímavá myšlenka se týká lidské identifikace s mrtvými, respektive zemřelými. Svět tam, někde za oponou, už málokoho zajímá. Teologický rozměr smrti, který nabízejí různá náboženství, je brán vážně jen úzkou skupinou náboženských marginálů a odborníků. Mrtví jsou zkrátka mrtví, tak proč se o ně vůbec starat? Jenže lidé postižení neurodegenerativní nemocí (NDN) jsou vlastně „mrtví již za živa“. A nutno dodat, o jejich kalvárii se zajímá málokdo. Jak se asi s touto formou latentní, plíživé smrti vyrovnávají jejich blízcí? Je vůbec možné překročit tuto hráz? Je v moci moderního lékařství NDN, v současnosti nevyléčitelné a s nízkým prospěchem medikace, omezit, léčit, nebo dokonce jednou vyléčit? Jak se na osobu postiženou NDN dívají velké křesťanské církve a lidé z pomáhajících profesí? K takovým otázkám Janatova kniha doslova vybízí.

Za třetí: Otázek, které čtenářům, ale i předním odborníkům Janata klade, je však celá spousta. Co je to vůbec lidská mysl a jak se liší jedna od druhé? Existuje i cosi jako společná mysl napříč kulturami a časem? O co všechno obírá nemocná paměť člověka? Jak krutá může být trýzeň nevybavení, děs hrozivé nepaměti, jež podle autora „provádí Velkou čistku, důkladnou, nemilosrdnou a pustošivou“? Proč se uvadající paměť téměř vždy prvně týká vlastních jmen? Proč je paměť obecných jmen lépe organizována? Proč je zvláštností propriofobie, že zatímco epizodická paměť zůstává téměř nedotčena, je naopak ta sémantická „ochromena“? Jak se u nemocného s NDN mění jeho identita a můžeme říci, že v krajním postižení paměti už (skoro) neexistuje nám starý, dobrý známý bývalý člověk? Koho máme vlastně před sebou? Kdo se na nás dívá? Ke komu mluvíme? Existuje cosi jako diferencovaná kvalita lidských smyslů – zraku, sluchu, hmatu? A proč je pro člověka haptická paměť tak důležitá? Jak si paměť vzpomíná na detaily, jak na celky? Proč se zapomínání týká zvláštním způsobem negativních zážitků a proč závisí na způsobu artikulace zapomínaného? Čím se liší paměť rétorická, čím skriptistická? Proč má takzvaná kryptomnézie čili nevědomé, nezáměrné plagiátorství své blahodárné účinky? Existuje cosi jako kolektivní paměť, která by navíc měla i svou sociální dimenzi? Můžeme se dívat na paměť a její nejvnitřnější strukturu jako na palimpsest a tvoří vůbec paměť nějaké vrstvy, respektive zápisy?

K naději
Jak na závěr své knihy Michal Janata podotýká: „To, co dělá paměť pamětí, není její obsah, ale její schopnost spojovat v rámci jednoho subjektu nejrůznější momenty lidského života a spoluvytvářet jimi jeho přítomnost.“ Hovořit o paměti smysluplným jazykem a pojmy, které máme k dispozici, je vždycky omezené. Autor jdoucí mezi dvěma mýtickými řekami se o to, podle mého, zdárně pokusil. Paměť se cele nevměstná do vytvořených modelů ani ji dokonale nezmapuje sebelepší diagnostika moderních mozkových zobrazovacích metod (PET, MRI) či sebepropracovanější psychologické testy. Janatova paměťová pouť, založená na výborných hlubinných sondách do starověkého i novověkého myšlení, může napomoci k novému chápání kognitivních funkcí a poruch intelektuálních a fyzických schopností, a tedy různých úrovní demence – a z ní snad nejznámějšího neurodegenerativního onemocnění, Alzheimerovy choroby. V neposlední řadě tu je kriticky pootevřena kapitola zabývající se eutanázií, jakož i polemika se švýcarským teologem Hansem Küngem, jenž o východiscích dobrovolné smrti napsal kromě nemalého množství samostatných statí i celou knihu Dobrá smrt? (Vyšehrad, 2015).

Těžká a náročná kniha Michala Janaty se po druhé, třetí, čtvrté relektuře otevře tomu čtenáři, jenž se i díky autorským poznámkám obrátí k další tematicky nosné literatuře. Propojení několika vědních disciplín, jejichž prizmatem autor na fenomén paměti a zapomínání hledí, je v současném diskurzu, který je alespoň zčásti otevřen laickému čtenáři, spíš výjimečné. Ostatně, výjimečný je i autorův jazyk, styl a vhled do klasických řečí, latiny a řečtiny. Je pravděpodobné, že po knize sáhnou znalci Platonova, Plotinova a Augustinova chápání anamnese, jak jej ve své studii Anamnesis: Augustin mezi Platonem a Plotinem (Vyšehrad, 2015) představila filozofka Lenka Karfíková.

Kdo se danou problematikou zabývá profesně, neměl by zatím poslední knihu Michala Janaty nechat bez povšimnutí. Všem ostatním může být povzbuzením, že se pamětí a zapomněním, a tedy řekami Léthé a Mnémosyné, stejně jako různými, primárními a sekundárními formami demence, zabývají lidé, kteří teoretický i praktický výzkum posouvají den co den o krok blíže úspěšnější léčbě a účinné prevenci. Ta kniha, třebaže se zabývá bezútěšnými tématy, je paradoxně knihou velké naděje.

 

Na podobné téma:
Maurice Halbwachs
: Kolektivní paměť
Alexander Kratochvil (ed.): Paměť a trauma pohledem humanitních věd
Sv. Augustin: Vyznání
Lenka Karfíková: Filosofie Augustinova mládí
Douwe Draaisma: Proč život ubíhá rychleji, když stárneme

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 0 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku  

zhlédnuto 1171x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce