Backman, Fredrik: Co by můj syn měl vědět o světě

Backman, Fredrik
Co by můj syn měl vědět o světě

recenze humor

Fredrik Backman sepsal recept na to, jak se nezbláznit při pokusech o přežití s malým dítětem a v nejlepším případě mu i předat něco z vlastní těžce nabyté moudrosti. Na rozdíl od jiných autorových knih se jedná o mozaiku textů, která potěší především fanoušky současné popkultury a blogů o životě, zároveň ale otevírá řadu závažnějších otázek, nad kterými se dříve či později musí zamyslet každý rodič.

Blog v rouše knihy
Fredrik Backman
: Co by můj syn měl vědět o světě. Přel. Helena Matochová, Host, Brno, 2017, 192 s.

Fredrik Backman (nar. 1981) se dá bez přílišného přehánění označit za superstar současné švédské knižní produkce. O vydávání jeho textů u nás pečuje brněnské nakladatelství Host, které na český trh uvádí Backmanovy knihy brzy poté, co se objevují ve Švédsku. Platilo to pro jeho prvotinu Muž jménem Ove (2012, č. 2014), tituly Babička pozdravuje a omlouvá se (2013, č. 2015) i Tady byla Britt-Marie (2014, č. 2016) a nejnověji také pro román Medvědín (2016, č. 2017), pojednávající o sveřepém boji jednoho švédského maloměsta o titul juniorských mistrů v hokeji. Výjimku z pravidla tvoří titul Co by můj syn měl vědět o světě, který v originále vyšel již roku 2012, v těsném závěsu za Backmanovým Ovem. My však získáváme možnost seznámit se s ním až nyní.

Hned na první pohled se čtenář dovtípí, že nová kniha, jejímuž českému vydání velmi sluší vtipná, ale zároveň střídmá obálka, nebude „typický Backman“, jak jej zná tuzemské publikum. Naznačuje totiž jistý intimní rozměr textu, který je koncipovaný jako rozmluva (či z podstaty věci spíše monolog) velkého, „dospělého“ otce s dvouletým synem. Slovo „dospělého“ je v uvozovkách úmyslně, jelikož Backmanovo literární alter ego dává v celém textu najevo, s jak silným pocitem nevyzrálosti a nekompetentnosti k rodičovství musí neustále bojovat.

Autorovi se i přes relativně omezený rozsah podařilo napsat v podstatě knihy dvě: jedna popisuje formou krátkých anekdot či jen jednotlivých postřehů každodenní strasti života s malým dítětem, druhá se zase v delších pasážích zamýšlí nad otázkami, které každé dítě nevyhnutelně jednou rodičům položí a které vždy představují výzvu (na témata jako dobro a zlo, láska, kamarádi, kam zmizely oblíbené hračky či i v našem kulturním kontextu neopomenutelný problém chození v protisměru v IKEA). Oba typy textů se pak v knize střídají v rytmu, který čtenáře na jednu stranu povzbuzuje k dalšímu čtení, na stranu druhou mu ale umožňuje knihu kdykoliv odložit, aniž by se musel bát, že „ztratí nit“. Zatímco v kratších textech Backman bohatě využívá své blogerské dovednosti a uplatňuje sebeironii a nadsázku, v delších kapitolách převládá osobnější, vážnější tón (ačkoliv ani zde samozřejmě nejde o suchopárné teoretické filozofování).

Právě tyto delší texty lze považovat za zajímavější část knihy, a to pro jejich nadčasovost a univerzálnost. Setkáváme se zde s tématy, jako je nedostatek sebedůvěry, když je rodič postaven tváří v tvář příští generaci a cítí tíhu povinnosti podělit se s ní o všechny své poznatky o životě (kterých je najednou věru až směšně málo: „Z celé naší generace vyrostli specialisté na jednu nebo dvě věci. Máme e-shopy a daňové úlevy a konzultanty a osobní kouče a Apple Support. Nic nezkoušíme sami, zavoláme někomu, kdo se v tom vyzná. Příroda nás k tomu nevybavila. A tak googlíme“), či komplikované vztahy mezi generacemi („[Naši otcové] nikdy nezastavují, aby se zeptali na cestu. Neprosí o pomoc. Nikdy se nehádají o peníze, jen o principy. Nikdy nepochopí, proč někomu platit za něco, co si klidně můžou udělat sami. A jejich synové zase nikdy nepochopí, proč by se s tím měli srát sami, když to za pár šupů někdo udělá za ně [...]“). Krátké komické vsuvky se zde jeví jen do počtu (i když anekdoty „Proč s tvou mámou nemá cenu diskutovat“ a „O umění nepřipustit, aby ti hrdost kazila výsledky“ by mohly bez problémů zlidovět).

Humor je z podstaty záležitost individuální a společensky, kulturně a dobově podmíněná. Backman bezpochyby nenapsal špatnou knihu, na druhou stranu však lze spatřovat problém v rozporu mezi výběrem tématu, které má ambice oslovit širokou skupinu čtenářstva, a osobním přístupem autora, který osciluje mezi výše zmíněnými póly grotesky a vážnosti, byť ironizované. Backman text špikuje (někdy možná až zahlcuje) odkazy na popkulturní fenomény, kterými žel neosloví každého, ale pravděpodobně jen čtenáře se stejnými či velmi podobnými zálibami a zkušenostmi, jako má sám.

Druhým prvkem, který může vyvolávat jisté rozpaky u českého čtenáře, je její „duch“, (pochopitelná) ukotvenost ve švédských reáliích a tamějším způsobu myšlení. Je například otázka, nakolik bude český čtenář-rodič s to sdílet autorův silný (až typicky skandinávský) strach z toho, že se jeho syn bude odlišovat od ostatních dítek v kolektivu, či že on sám stoprocentně nedostojí očekáváním, která na něj coby na rodiče společnost klade. Troufám si tvrdit, že my Češi jsme přece jen v mnoha ohledech benevolentnější, a vypjatost některých situací, které Backman rozehrává, v nás tedy nerezonuje tak jako u Švédů. A navíc stále ještě nemáme tolik mužů na otcovské…

Tudíž poznámka k hodnocení:
Pakliže jste stejná krevní skupina jako autor včetně způsobu výchovy dětí, připočtěte si 10–20 %.
Pakliže jste výše zmíněné a k tomu Švéd, přidejte klidně i 30.

© Jan-Marek Šík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   85%čtenáři

zhlédnuto 2389x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce