Mešković, Alen: Stan pro jednoho

Mešković, Alen
Stan pro jednoho

recenze beletrie zahraniční

Týden ve stanu představuje pro Mikiho, který v dánském uprchlickém táboře sdílí pokoj s téměř cizími lidmi, malý zázrak. Alen Meškovič popisuje ve své druhé knize život mladého uprchlíka v nové zemi s upřímností, kterou umí do příběhu promítnout jen autor, jenž sám něco podobného zažil.

Stan pro jednoho
Alen Meškovič
: Stan pro jednoho. Přel. Markéta Kliková, Argo, Praha, 2017, 300 s.

Traumata spojená s prožitkem válečného konfliktu se do současné literatury stále vracejí jako tematický bumerang. V evropském prostoru se jedná především o otřesná svědectví týkající se genocidy Židů za druhé světové války (ze severské literatury uveďme například román Steva Sem-Sandberga Chudí v Lodži), která jsou v českém literárním rybníčku doplněná ještě o palčivou sudetoněmeckou otázku (např. Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkové). Dánsko-bosenský autor Alen Meškovič (nar. 1977) přichází s námětem, který literárně tolik zprofanovaný není – týká se války v bývalé Jugoslávii, s jejímž průběhem a hlavně dopady byl jako dospívající chlapec osobně konfrontován.

Stan pro jednoho (Enmandstelt, 2016) je volným pokračováním autorova průlomového románu Ukulele Jam (Ukulele-jam, 2011), který Meškovičovi vynesl tříletý tvůrčí grant Dánského uměleckého fondu, jehož výsledkem je právě vydaná kniha. Setkáváme se zde se stejnými postavami jako v příběhu předchozím: protagonistou je nyní již sedmnáctiletý bosenský chlapec Emir, zvaný Miki, který opouští chorvatský uprchlický tábor a na vlastní pěst se snaží dostat do vysněného Švédska, kde žije jeho bratr Neno, s nímž se od vypuknutí války neviděl. Shodou náhod však jeho ilegální cesta skončí těsně před Öresundskou úžinou a Miki je umístěn do uprchlického tábora v provinčním dánském městečku Lundslev. Utopický sen o lepším životě na Severu se pomalu rozplývá, nekonečné čekání na udělení azylu tráví mladík více či méně předstíraným spánkem. Odevzdanému nihilismu, zapříčiněnému nejen kulturním šokem, ale i paradoxními dánskými zákony (uprchlík čekající na azyl tehdy nemohl legálně pracovat ani chodit do jazykového kurzu, což výrazně snižovalo jeho šanci na pozdější asimilaci), se však dokáže vzepřít a díky vlastní tvrdošíjnosti a touze po lepším životě se začne úspěšně začleňovat do dánské společnosti. Podobně jako v prvním románu přitom hraje zásadní roli hudba, tentokrát ne však pouze jako nástroj útěku od temné reality, ale především jako životní motivace. Důležitým milníkem v Mikiho příběhu je návštěva slavného roskildského hudebního festivalu. Těšení a příprava na něj zachrání rezignovaného mladíka od sebevražedných úvah, kontakt s novými lidmi se stejným zájmem zmírní jeho averzi vůči Dánsku a v neposlední řadě díky němu dospěje k rozhodnutí zapsat se do školy a získat vzdělání, což se následně ukáže jako pozitivní zlom v integračním procesu.

Název románu odkazuje k malému červenému stanu, který si Miki na festival koupí. Vedle relikvií z předchozího života, jako je sepraná bunda po bratrovi, ohrané magnetofonové kazety a dopisy z domova, představuje právě tento stan Mikiho největší poklad, stále přítomnou vzpomínku na nejšťastnější týden v mladíkově životě. Tento přístřešek zároveň funguje jako symbol samoty, kterou si nezainteresovaný člověk jen stěží dokáže představit. Válečný uprchlík na cestě za lepším – tedy normálním – životem za sebou musel nechat všechno, svou vlast, domov, rodinu i řeč. Tyto fyzické ztráty ústí v bolestný pocit naprostého osamění, který ještě zesiluje absence vlastního prostoru. Během čekání na azyl žije Miki v jedné místnosti se vzdáleně příbuznou čtyřčlennou rodinou a jeho jediným soukromým útočištěm je postel, v níž tráví většinu času, demonstrativně otočený zády k ostatním. Nejen hudba, ale i prožitek vlastního prostoru ve stanu pro jednoho dodá mladíkovi sebevědomí a motivaci změnit stávající situaci.

Vážnost tématu je vyvážena jazykovou lehkostí, pomocí níž Meškovič abstrahuje od rozsáhlejších popisných pasáží ve prospěch dějové složky příběhu. Přispívá tím k autenticitě protagonisty – prostředí je čtenáři zprostředkováno skrze postavu dospívajícího mladíka, a je tedy více než pochopitelné, že místo podrobnějšího vylíčení vzhledu parku, kolem něhož hrdina právě prochází, čtenáře raději informuje o počtu piv, která v něm vypil, způsobu, jak to udělal, a kocovině, která následovala.

V kompozici zůstal Meškovič věrný svému stylu a děj rozdělil do osmi větších oddílů, tvořených v průměru osmi dalšími kapitolami se samostatnými názvy. Členění, které z počátku přidává románu na čtivosti, neboť čtenář ze zvědavosti načíná další a další kapitolu, i když už chtěl knihu dávno odložit, však později působí až iritujícím dojmem. Řada kapitol sice představuje samostatné epizody z mladíkova života, některé z nich však netvoří uzavřené dějové útvary. Umělé rozkouskování jedné situace do více – často jen třístránkových – kapitol jí ubírá na vyznění a brzdí přirozený spád. Oproti prvnímu románu je pak znatelný pozitivní posun v autorově vypravěčském stylu. Zatímco Ukulele Jam je zahlcen až přílišným množstvím epizodních postav, které jsou v ději pouze pasivně přítomny, výrazněji se do něj nezapojují, a čtenář tak nezískává žádné další informace o jejich motivaci a osudu, upouští autor ve Stanu pro jednoho od rozsáhlejší galerie hrdinů a většinu zásadních dějových linií nechává uspokojivě vyústit. Zároveň v krátkých záblescích rekapituluje zážitky z Mikiho života v Bosně a později v Chorvatsku, takže se do knihy bez obav může pustit i čtenář, který Ukulele Jam nečetl.

 

© Radka Slouková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   95%čtenáři

zhlédnuto 1587x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce