Ouředník, Patrik: Antialkorán

Ouředník, Patrik
Antialkorán

recenze beletrie česká

Provokativní název sbírky Ouředníkových esejů odkazuje na antiislámskou polemiku z českého raného novověku. Ve Francii žijící spisovatel tu ostře ironickým a politicky nekorektním stylem ujasňuje pojmy, polemizuje s ideologickými oponenty a naléhavě připomíná odkaz francouzského osvícenství: laicismus, jenž nyní údajně čelí bezprecedentnímu ohrožení. Do tuzemské intelektuální debaty o roli islámu v západních demokraciích však nepřináší nic zásadně nového.

Výraz pocitu ohrožení západní myšlenkové tradice
Patrik Ouředník
: Antialkorán aneb nejasný svět T. H. Volvox globator, Praha, 2017, 84 s.

Kdo zná předchozí stylisticky vycizelované texty Patrika Ouředníka (nar. 1957), ví dobře, že pro jadrný a břitký jazyk nejde nikdy daleko. S o to větší zvědavostí možná jeho čtenář sáhne po útlé knize, která už na obálce a v anotaci dává tušit, že půjde tak trochu o provokaci. Název naznačuje, že se Ouředník tentokrát pustil do novodobé polemiky s „mahometským“ náboženstvím po vzoru Václava Budovce z Budova (1551–1621), významné osobnosti předbělohorské politiky, člena Jednoty bratrské, jenž ve svém tehdejším křesťanskoapologetickém díle nazvaném Antialkorán nejen vyvracel lži „rouhače Mahometa“, ale obouval se také do všech soudobých antitrinitářů. Na pole teologie ovšem Ouředník (naštěstí) nevstupuje, zajímá ho politika. Ve čtyřech krátkých statích se rozepisuje o aktuálních otázkách svobody projevu, bezkonfliktního soužití muslimů a Evropanů a myšlenkových základech evropské civilizace. Nešetří přitom křesťany, muslimy, levicové intelektuály ani krajní pravici a české „slamotruské trubirohy“.

Rasa, národnost a náboženství
V první a ústřední eseji, zde publikované poprvé, Patrik Ouředník polemizuje s postoji katolického kněze a prominentního intelektuála Tomáše Halíka (ona tajemná zkratka T. H. z podnázvu knihy), podle tónu mu přitom z ostře seříznutého pera odkapává žluč. Stať byla napsaná po dnes již tři roky starém teroristickém útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo, po kterém Tomáš Halík na probíhající solidární kampaň s názvem Je suis Charlie odpověděl článkem nazvaným Já nejsem Charlie, v němž se dopustil, jak jeho oponent dokládá, řady pochybných vývodů, neporozumění a faktických omylů. Žlučí Ouředníkovi hnul Halíkův výrok a hlavní argument, že „rasa, národnost a náboženství se nemají urážet“. Autor eseje namítá, že rasu ani národnost si člověk na rozdíl od náboženství (které dosti sporně považuje za ideologii jako každou jinou) vybrat nemůže, a Halíkovi tak vlastně vytýká, že svou argumentací přejímá islámský princip vrozenosti náboženství a nemožnosti odpadlictví. Stavěním rasy, národnosti a náboženského vyznání na stejnou úroveň podle něj Halík a jemu podobní činí z kritiků náboženství rasisty. Jak může tento výrok vypadat v politické praxi, Ouředník dokládá na případě pokusů zakotvit zákaz urážky náboženství v mezinárodním právu prostřednictvím rezolucí OSN, o něž se několikrát od roku 1999 zasazovala Organizace islámské spolupráce (tehdy ještě Organizace islámské konference), což nazývá teokratizací mezinárodního práva.

Pozvolná destrukce myšlení
Od začátku je čtenáři zřejmé, z jakých pozic jsou texty psány. Autor se otevřeně a hrdě hlásí k tradici osvícenského universalismu, „jednomu z nejpodnětnějších filozofických konceptů v dějinách“, a vyzdvihuje francouzský laicismus jakožto „optimální model koexistence věřících a nevěřících“. Již od osmdesátých let žije Patrik Ouředník ve Francii, jeho tvorba dokazuje hlubokou znalost francouzské a vůbec evropské kultury. Diskusi o knihou předestřených tématech tudíž dobře zná a z jeho slov a úvah je patrný diskurs ve Francii velmi běžný mezi „antiklerikálními intelektuály“, jako je Michel Onfray, autor známého manifestu ateismu (Traité d’athéologie, Grasset, 2005), s nímž Ouředník sdílí odsudek náboženského myšlení, promítajícího se dnes opět do světové politiky, jejíž zákony by přitom měly vycházet výhradně ze společenské smlouvy plynoucí z imanentní reality. Evropa se podle Onfraye propadla do nihilismu, podle Ouředníka dochází k „pozvolné destrukci myšlení“, média jsou čím dál plytčí, reklamy oblbující a západní společnosti se „infantilizují“, o čemž hovoří i Onfray ve svých mnohých televizních výstupech a esejích; jinak řečeno, lidé nejsou vedeni k přemýšlení ani zodpovědnosti, raději se baví, aby se nemuseli podívat nehezké realitě do očí. Oba jsou navíc přesvědčeni, že zastánci ateismu a agnosticismu se dnes nacházejí v defenzivě, Ouředník dokonce tvrdí, že „dosud nikdy nebyla laická společnost ve větším ohrožení“ (s. 24). V tomto světle nepřekvapí autorovy názory na nošení nikábu nebo burky a fenomén zvaný burkiny, jemuž je věnovaná třetí stať s výmluvným názvem Svobodně do otroctví. Ať už s Ouředníkovým pohledem na svět a jeho závěry o stavu západní demokracie souhlasíme či nikoli, nelze mu upřít, že je ve své argumentaci koherentní, byť tu a tam v intencích žánru přehání nebo slovíčkaří. Argumenty čerpá autor Šmírbuchu jazyka českého nejen z hájemství filozofie, ale také z etymologie a lingvistiky, domén jemu vlastních. Poučuje tak čtenáře (a také Tomáše Halíka), že karikatura neznamená laskavý humor, ale útok, zteč, že českým protějškem slova tolerance není ohleduplnost, nýbrž snášenlivost atp. V druhé eseji v pořadí s názvem Fobím, fobíš, fobíme kroutí hlavou nad „sémantickým kejklem“, jímž je slovo islamofobie, výraz pohříchu nadužívaný v médiích, v projevech politiků i v odborných publikacích, všesměšující pojem, jehož cílem je zdiskreditovat jak rasisty, tak všechny kritiky islámu tím, že je spojíme v jednu „islamofobní“ sloučeninu. Nad nevhodností takového psychiatrického termínu už se mimochodem pozastavovala i řada našich islamologů a religionistů, například Ivan Odilo Štampach (Dingir 2015/4) raději volí pro kritiky islámem inspirovaných ideologií termín antiislamismus, jenž alespoň neimplikuje chorobnou poruchu obsaženou ve slově islamofobie, bohužel ale ani ten nepostihuje všechny antiislámské projevy.

Zpronevěra vzdělanců
Novodobý antialkorán částečně naplňuje slib obsažený v provokativním názvu a v bulvární kresbě Jiřího Slívy na obálce, sugestivně naznačující příchod světovlády arabských šejchů. Jeho terčem však nejsou primárně muslimové, ale západní vzdělanci zpronevěřivší se intelektuální poctivosti a dědictví osvícenského myšlení. Nabízí zajímavou definici západní civilizace jakožto průsečíku křesťanství, jež přineslo snášenlivost a výzvu k empatii, a osvícenství, které přispělo pochybovačností a kritickým myšlením; tyto dva neoddělitelné prvky prohlašuje za hodnotový rámec Západu. V souvislosti s kauzou Charlie Hebdo tím jasně určuje, kdo a co je v souladu s touto západní civilizací a kdo a co už je za její hranicí. S Budovcovým spisem (vzniklým v době, kdy osmanská říše byla stále ještě na vrcholu a pro Evropu představovala reálné vojenské nebezpečí) má tedy kromě zlosti nad stavem společnosti a pocitu ohrožení společný také „kaceřující“ a identitotvorný záměr. Zdůrazňuje také jedním dechem, že k evropským muslimům je třeba se chovat jako k rovnocenným spoluobčanům, což mimo jiné znamená neponižovat je paternalistickou „ohleduplností“. Kdo by snad na stránkách těchto úvah hledal důvody vzrůstu islámských extremismů či vysvětlení „nepřizpůsobivého“ chování muslimů v Evropě, hledal by marně, respektive došel by pouze k neúplným a velmi pokřiveným závěrům. Tyto problémy nelze pochopit pouze z účelově vybraných násilných, misogynních a antidemokratických pasáží z Koránu a hadísů ani z citací nedemokratických a tmářských vyjádření náboženských představitelů. Cílem antialkoránské polemiky samozřejmě není podávat sociologické a politologické analýzy, pro úplnost je nicméně záhodno sáhnout po fundovanějších a odstíněnějších publikacích, jež v posledních letech vyšly česky, například sborníku Stíny minaretů: Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik (Academia, 2016) editorů Ondřeje Beránka a Bronislava Ostřanského. Pro plastičtější a vyváženější náhled na zmíněné problémy také například po knižním rozhovoru mezi Samem Harrisem a Mádžidem Nawázem nazvaném Islám a budoucnost tolerance (Volvox Globator, 2016). Pozitivem knihy je svižný a řízný styl, výstižně vybrané souvislosti a epizody z historie, které nezklamou milovníky autorových dřívějších European. Na čtivosti dále přidávají vesměs vtipné Slívovy ilustrace. Knize lze naopak vyčíst nedůslednou redakční práci: na značně omezeném počtu stran je možné objevit poměrně velké množství překlepů, chyb ve jménech a názvech i vynechaná slova.

Na podobné téma:
Magda Rodríguez a María Rosa: Neexistující al-Andalus
Miloš Mendel: Muslimové a jejich svět. O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu
Ondřej Beránek a Bronislav Ostřanský (eds.): Islámský stát
Sam Harris: Spiritualita bez náboženství
Sam Harris: Svobodná vůle 
Ondřej Beránek a Bronislav Ostřanský: Stíny minaretů. Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik. Academia, Praha, 2016.
Miloš Mendel, Bronislav Ostřanský a Tomáš Rataj: Islám v srdci Evropy: vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí. Vyd. 1., Academia, Praha, 2007.
Sam Harris a Mádžid Nawáz: Islám a budoucnost tolerance. Volvox Globator, Praha, 2016.

© Petr Felčer

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložil: Richard Hlavacek, 18.01.2018 13:20
Ouředník, Patrik: Antialkorán
A jake jsou ty dva koncepty? Necetl jsem, tak si jen typnu: tradicni a liberalni? Diky za info
Vložil: DM, 18.01.2018 12:51
Ouředník, Patrik: Antialkorán
Divná recenze. Pan Felčer spíš předvádí, co všecko ví, ale o Ouředníkově knížce říká samé nedůležité věci. Chybí to hlavní to čemu Ouředník říká kolize dvou filozofických konceptů společnosti. Já bych dal knížce 90% a panu Felčarovi tak 5. Žádný překlep nebo vynechané slovo jsem v knížce nenašel.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.