Cerman, Ivo (ed.): Habsburkové

Cerman, Ivo (ed.)
Habsburkové

recenze historie

Mnohem víc než o Habsburcích kniha vypovídá o nás a našich předcích. Dobu pozvolného přechodu od nevolnictví k občanské společnosti autoři prokreslují v mnoha vrstvách. Vznikl obraz nepříliš zářivý, někdy až temný, ale s mnoha podtóny.

Tato kniha není o Habsburcích (nebo jen málo)
Ivo Cerman
(ed.): Habsburkové: 1740–1918: Vznikání občanské společnosti. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2016, 830 s.

Jak a kdy u nás vznikalo právo, veřejná sféra, spolky a další instituce nutné pro aktivní účast na demokracii? Autoři knihy Habsburkové: 1740–1918: Vznikání občanské společnosti hledají toto rozhodující období v době vlády domu habsbursko-lotrinského čili od nástupu Marie Terezie do zániku monarchie. Tehdy podle nich došlo k pozvolnému přechodu od absolutní monarchie ke konstituční, od monolitického katolicismu k agnosticismu a od nevolnictví k občanské společnosti. „Je to doba zrodu veřejné sféry a médií, úpadku náboženství a intenzivního rozvoje právní kultury, která měla efektivně chránit práva jednotlivce.“

Publikace tematicky navazuje na obdobně obsáhlou monografii Habsburkové: Země Koruny české ve středoevropské monarchii: 1526–1740, jež ovšem vyšla později. Pro obě platí, že jsou dílem velmi početného a interdisciplinárního týmu odborníků. Kniha zachycující mladší období se podle anotace soustřeďuje na otázky, které „národní dějepisectví nechávalo bez povšimnutí. Je to generační dílo, ve kterém se mladší autoři a autorky snaží tyto procesy osvětlit a usmířit Čechy s jejich vlastní minulostí.“

I když mezi přispěvateli najdeme i autory – řekněme – velmi zkušené (Dalibor Tureček), převahu mezi nimi skutečně mají badatelé na počátku vědecké dráhy. Přitom se už ale většina z nich dokázala vyprofilovat jako odborníci ve vybraném odvětví, k němuž již stačili publikovat řadu prací. Ve zhutněné podobě tak v knize někteří prezentují výsledky svých výzkumů, které jinde popsali důkladněji a obšírněji.

Například Zdeněk R. Nešpor pojednal o měnících se formách religiozity, o náboženských „blouznivcích“, v zahraničí mylně označovaných za deisty, a o pokusech zakládat zvláště v 19. století nová náboženství, Jaromír Tauchen popsal vývoj kodifikace občanského práva, Marie Bahenská se zaměřila na transformace ženského světa a Jakub Rákosník vylíčil sociální dějiny.

Proti čistkám
Skutečnost, že zvláště druhá polovina devatenáctého století významně přispěla ke konstituování rozvinuté české společnosti, přitom není nijak objevná: totéž tvrdil již kdysi Josef Pekař a také dnes někteří generačně starší historikové jako Jiří Pernes, Vít Vlnas či Jiří Rak. V tomto duchu například Tureček odkrývá filtraci textů oslavujících vládnoucí dynastii. Tuto čistku prováděly četné generace literárních historiků, kteří vylučovali vše, co neodpovídalo premise o habsburském útlaku. Připomenuty jsou zde také historiografické koncepce, podle nichž Češi nebyli zatvrzelými rozbíječi monarchie, nýbrž české země naopak byly hnací silou sjednocování střední Evropy.

Michal Frankl velmi kriticky zanalyzoval tehdejší český antisemitismus. Hilsnerovu aféru nepojímá jako náhodný incident, nýbrž příznak pocitu českého ohrožení: v dobovém vnímání bylo tělo zavražděné dívky alegoricky ztotožněno s tělem národa, jemuž je odčerpávána krev, což symbolizovalo hrozící narušení národní jednoty. Nejen kvůli drsným protimasarykovským karikaturám, které kniha přetiskuje, a plánovaným seznamům „českých křesťanských firem“, u nichž měli vlastenečtí Češi výlučně nakupovat, mohou příslušné kapitoly některými čtenáři otřást a vést k vystřízlivění z mýtů o holubičí české povaze. V knize je ovšem zmíněn i Johann Gottfried Herder s konceptem Slovanů coby národem, jemuž jsou od přirozenosti vrozeny křesťanské ctnosti jako pokora a láska k bližnímu. (Zmíněny jsou tu přirozeně i četné dobové národnostní konflikty, které byly v podstatě neřešitelné).

Ivo Cerman popsal roli novin, chápaných původně jako „vodič“ myšlenek od politických vůdců k lidu, při vytváření veřejnosti, přičemž možná příliš kriticky podotkl, že se tehdy u nás etabloval žurnalistický komentář zakládající si na estetické práci s jazykem, ale „štítící se“ práce s fakty. Povědomě pak současnému čtenáři mohou připadat pasáže věnované korupci, nejvíce prý v této oblasti (již tehdy) vynikal – pražský magistrát.

Scházet se, komunikovat, podporovat veřejné zájmy
Jak ale bylo naznačeno v úvodu, ve velké míře je publikace věnována vzniku občanské společnosti, zrodu politické veřejnosti (původní české označení znělo „obecnost“), a zvláště spolkům. Spolkový život je v ní pojat (v kapitole Martina Pelce) jako navýsost užitečná škola politického vyjednávání a procedur.

Podobně píše Luboš Velek: „Bohatý spolkový život v 19. století všeobecně představoval jeden z nejdůležitějších prvků formujících politickou kulturu… Se společenskými a zábavními spolky, stejně jako se spolky za účelem podpory a zkvalitňování kultury, vzdělání, rozvoje průmyslu, se spolky charitativními a dalšími se setkáváme v našich zemích již od prvních desetiletí 19. století. Odrážely touhu (především) měšťanstva scházet se, komunikovat, debatovat, společně trávit volný čas zábavou či sportem, vzdělávat se, hrát divadlo, podporovat veřejné zájmy a v přímém důsledku samozřejmě dávat okolí včetně ‚vrchnostenského státu‘ najevo i svou takto veřejně deklarovanou vůli. Nebylo vůbec výjimkou, že muž ze středních vrstev byl členem hned několika spolků současně, v případě výrazně veřejně angažovaných osob se jejich členství mohlo třeba v Praze pohybovat až v řádu několika desítek spolků! Nicméně v těchto přece jen poněkud extrémních případech nešlo už asi o potřebu trávení volného času, jako o to ‚být u toho‘ a dávat veřejnosti najevo, že se o určitou věc zajímám, podporuji ji a podobně.“ Zároveň ale kniha v této souvislosti zmiňuje, že spolkaření bylo nakonec tak přehnané, až to vyústilo v zakládání spolků recesistických.

Karty a kulečník místo knih…
Od šedesátých let devatenáctého století podle Velka přibývaly i politické spolky, které ovšem vždy tvořily jen malý zlomek z celkového počtu. „Jejich zlatým věkem byla osmdesátá a devadesátá léta 19. století. S rozvojem politických stran, zejména se zakládáním jejich místních organizací, a s vyostřením politických poměrů v souvislosti s demokratizací volebního práva a pluralizací českého politického systému ovšem začal význam politických spolků výrazně slábnout. Úpadek spolkového života se nakonec dotkl i spolků nepolitických. Příčinou zde bylo pravděpodobně větší množství a pestrost možností trávení volného času počátkem nového století.“ Nicméně paměť na ně zůstala v některých regionech tak silná, že zvláště v oblastech bývalých Sudet tvoří návaznost na zaniklé německé spolky osu soudobého společenského dění.

Opět se zde ovšem objevuje jistý deziluzivní osten. Jestliže některé měšťanské besedy původně vznikaly jako čtenářské spolky, postupně v nich nabýval vrchu zábavný aspekt, takže se v daných objektech čítárny přesouvaly do zadních a menších prostor, aby se tak uvolnilo místo pro kulečník a karetní hry.

Zázračný vizionář
Kniha je pestrá tematicky, ale i způsobem zpracování. Jak už napsal Jan Jaroš pro internetový časopis Kultura 21, autoři si vybírají „dílčí, časově sevřenější témata, vyhýbají se pouhým přehledovým výčtům. Na zajímavých jednotlivostech se jim tak daří lépe postihnout mentalitu i smyšlení, které v monarchii vládly a ovlivňovaly dění“. Problematika osvícenství a postupného dospívání lidstva je přiblížena rozborem ikonografie malířské výzdoby klášterů, které se podle Martina Gažiho snažily zmíněný ideál uskutečňovat formou pozvolných kroků. „Vídeňské počátky českého národního obrození“ jsou osvětleny srovnáním biografií některých učenců, kteří přímo v centru říše působili ve prospěch české věci. Na posmrtných osudech díla Františka Martina Pelcla (1734–1801) a jeho zapomenutého bratra, dramatika Josefa B. Pelzela je předvedeno, jak přísný je český kánon ke všem, kteří se nepřihlásili k češtině.

Mikrosvět českých nekatolíků ilustrují zase podrobnosti ze života Vojtěcha Valenty ze Stradouně (nar. 1750), náboženského vůdce, jenž své následovníky udivoval i překvapivě přesnými proroctvími ohledně plánovaných císařských nařízení. Jak by také ne – o dokumentech jej s předstihem tajně informoval jistý místní úředník. Jednotlivá období rámují kapitoly líčící korunovace daného panovníka, a to ty uskutečněné zcela oficiálně i některé ostatní. V knize tedy najdeme i kapitoly Nekorunovace Josefa II. nebo Utajená „polokorunovace“ v Olomouci (vztahující se k Františku Josefovi I.).

O nás všech
Programová teze „usmířit Čechy s jejich vlastní minulostí“ zní možná pateticky a je zřejmě nesplnitelná. Ale celkově kniha skutečně poodkrývá některá témata, která donedávna příliš zpracovávána nebyla, a tak vytváří plastičtější a prokreslenější obraz naší minulosti. Nepříliš zářivý, někdy až temný, ale odstíněný a s mnoha podtóny. Téma občanské společnosti, na které se zaměřuje, ji pak činí aktuální i v současnosti. V některých kapitolách se přitom o Habsburcích vlastně příliš nemluví, a v tomto smyslu může být pro čtenáře, kteří nečtou podtituly, název díla trochu matoucí, zavádějící či provokativně nepřesný. Ale účelem knihy je zřejmě i to, aby si čtenář uvědomil, že k popsaným výdobytkům došlo v době, kdo jsme měli údajně trpět pod nesnesitelným jhem. Tato kniha tak možná ani tak není o Habsburcích, jako spíše o nás a našich předcích.

 

Na podobné téma:
Michaela Vocelková
a Karl Vocelka: František Josef I.
Jiří Rak: Zachovej nám, Hospodine
Reinhard Pohanka: Kein Denkmal für Maria Theresia

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.