Saarikoski, Pentti: Čas v Praze

Saarikoski, Pentti
Čas v Praze

recenze beletrie zahraniční

Čas v Praze je oceněníhodný příspěvek ke studiu česko-finských literárních vztahů. Jedná se o dílo autobiograficko-dokumentaristického charakteru, v němž známý finský básník, prozaik a překladatel Pentti Saarikoski popisuje, co se mu honilo hlavou při pobytu v Praze roku 1966 – a občas i to, co se dělo kolem něj.

Praha šedesátých let finskýma očima
Pentti Saarikoski
: Čas v Praze. Přel. Lenka Fárová, dybbuk, Praha, 2017, 136 s.

Shodou náhody je pro česko-finské literární vztahy velmi důležitý rok 1966, kdy český historik, spisovatel a literární kritik Zdeněk Kalista (1900–1982) pobýval ve finském Lahti na Mezinárodním kongresu překladatelů; jeho poetický cestopis z Finska vyšel v roce 2012. A finský básník, prozaik a překladatel Pentti Saarikoski (1937–1983) se zase v tomto roce chvíli zdržel v Praze a napsal o svých zkušenostech se středoevropskou metropolí knihu s názvem Čas v Praze (Aika Prahassa, fin. 1967). Úryvek z ní publikoval již před mnoha lety časopis Světová literatura (1993/2), ale v úplném vydání v českém překladu je dílo k dispozici až od podzimu 2017.

Autora mohou čeští čtenáři znát jednak z přeložených výborů jeho básní od Jana Petra Velkoborského a Michala Švece (Plamen 10, 1968/6; Weles 2016/6), jednak z díla Dopis pro mou ženu (č. 2016), jehož překlad byl mj. oceněn prémií Tomáše Hrácha Ceny Josefa Jungmanna. Obě Saarikoskiho knihy charakterizují Moderní skandinávské literatury 1870–2000 jako „žánrově obtížně zařaditelné texty autobiograficko-dokumentaristického charakteru, psané reportážním stylem během zahraničních cest“. Čas v Praze nelze chápat pouze jako dokument o autorově pobytu v Praze – text svědčí totiž i o tom, jakým způsobem chápala jeho doba literaturu. S obdobím vzniku, tedy s 60. léty 20. století, kdy finskou kulturu i celou společnost zasáhla kosmopolitně orientovaná revoluční vlna, velmi souvisí právě žánrová specifičnost díla.

Co je pro toto desetiletí ohledně žánrů ve Finsku typické? Oproti dřívějšku je literární produkce především daleko pestřejší a do hlavního literárního proudu se včleňují i žánry marginalizované. Je vyžadována snaha o co nejautentičtější zachycení skutečnosti. Volá se po spisovatelově osobním nasazení, zodpovědnosti a angažovanosti – právě tzv. angažovaná literatura tvoří významný trend finské literární tvorby šesté dekády. Ve středu zájmu je vývoj jedince ve společensko-historické perspektivě. Prosazuje se heslo „osobní je politické“. Nejdůležitějšími žánry s ním spojené jsou pamflet, reportáž, polemika, esej a dokumentaristika nejrůznějšího typu. Často úplně mizí i hranice mezi beletrií a tzv. literaturou faktu, neboť mnozí prozaici užívají postupů typických pro nebeletristické útvary. V rámci autorské sebereflexe vyžadované dobou ve Finsku vychází mnoho literárních i pololiterárních autobiografií a zpovědí, později někdy označovaných za „literární sebeobnažování“.

Právě tento nastíněný trend pamfletistiky, dokumentaristiky a konfesní literatury je vhodné mít při čtení Saarikoskiho textu na paměti a uvažovat, do jaké míry mu autor vychází vstříc či se od něj případně odchyluje. Saarikoski proslul jako muž milující mnoho žen. Milostná avantýra stála v pozadí i jeho pražského pobytu. V Rumunsku se v září 1966 zakoukal do básnířky Sarah Kirsch z Německé demokratické republiky. Jelikož by se jí obtížně shánělo povolení pro cestu do finské kapitalistické ciziny, vypravil se on sám do Československa, kde se s ní měl sejít. Přitom bydlel v bytě na pražském Smíchově v dnešní Kroftově ulici u manželského páru dvou novinářů s příjmením Lustig. Dlouho se mělo za to, že jej hostil český spisovatel tohoto příjmení, nicméně po letech vyšlo najevo, že se jednalo o muže s příjmením Veselý, kterého chtěl Saarikoski takto krýt, aby neměl případné problémy s úřady. Pro zájemce o bližší reálie je kniha opatřena přehlednou mapkou s legendou a zároveň podrobným doslovem překladatelky díla Lenky Fárové.

Autor popisuje několik týdnů předlouhého předvánočního čekání. Advent je skutečně doba očekávání a lze rovněž hovořit o variaci na Odyssea a Penelopu, známou již z Dopisu pro mou ženu; zde ovšem čeká Odysseus na Penelopu. A Vánoce, jak sám autor uvádí, jsou nejdepresivnější část roku. Přitom má Saarikoski spoustu času na vlastní práci i na poznávání pražského prostředí – což v jeho případě znamená především hospody, vinárny a noční podniky a jejich návštěvníky včetně štamgastů, přičemž se jedním z nich sám také postupem času stává. Nedostatek autentičnosti mu v tomto smyslu nikdo nemůže zrovna vytýkat.

Jak vypadá Saarikoskiho Praha z roku 1966? Není příliš idylická: šeď listopadu a prosince, šeď komunismu, neboť před kasárnami blízko jeho bydliště stojí tank… Několikrát mě při čtení napadla slova z Hutkova Tanga o Praze, které má nezapomenutelný refrén: „V kanálech jsou krysy líné / občas i potkan se vylíhne …“ Podzim popisuje Hutka takto: „Už je tu zase podzim, čas, ten je nejkrásnější, / Vltava už je prázdná a stromy ještě nepučí, / sluníčko pěkně svítí, z komínů už se kouří, / hradní stráž stále hlídá, slečna jde vyvenčit psa.“ Saarikoskiho poetika je následovná: „Mezi čerň, vzduch a vodu přilítaj rackové jako zčeřený hřebeny vln; a k hluchým uším dolíhaj sliby o lepším zítřku.“ (s. 9)

V době 60. let Saarikoski velmi koketoval s komunismem. Ulice, ve které v Praze bydlel, má výmluvný název – Rosy Luxemburgové. Autor reflektuje tehdejší československé poměry v několika drobných náznacích: uvádí, že cestou ke komunismu pohlavní život a stát postupně zaniknou, ale o státu se nesmí mluvit jinak než v dobrém, a o pohlavním životě vůbec – v tom je ona dialektika. V tomto smyslu se skutečně osobní velmi prolíná s politickým, ale očekávat od Saarikoskiho nějaké vlastní nasazení pro věc komunismu by bylo bláhové.

Jinak je Saarikoskiho Praha městem, z jehož letiště nejezdí autobusy – nejsou totiž cestující. Zmiňovány jsou jídelní lístky, jídlo, tramvaje, ale i dřívější pražské trolejbusy, Klub spisovatelů, který jej hostí, i Viola, do níž autor dochází. Saarikoski se vedle kontaktů s návštěvníky Prahy z ciziny pohybuje i v prostředí svých českých známých a nevyhýbá se ani stykům s dalšími ženami, vedle toho, že manželku má ve Finsku a na milenku čeká. V tomto smyslu se skutečně jedná o „literární sebeobnažování“ – čtenáři nicméně nemusí být z textu vždy úplně jasné, se kterou že to ženou vlastně Saarikoski své pražské večery tráví. Může to být již ona Němka, protože sem tam je prohozena německá replika – jenže především německy se mohl domlouvat i s Češkami.

V myšlenkách autor těká mezi současností a vzpomínkami, skáče mezi nimi často naprosto náhodně. Vrací se ke sporům s otcem, vzpomíná na matku, vrací se do krajiny svého dětství, venkovského Finska, kde se často sbíraly houby. Linie knihy je ale nedějová, fragmentární, útržkovitá, chronologie je narušená. Perspektiva je v podstatě velmi introvertní. Otázka je, zda se již nejedná o znaky postmoderny, o níž se často mluví i v souvislosti se Saarikoskiho básnictvím a která do finské literatury jako hlavní proud přichází značně později než do literatur jiných. Text mj. obsahuje, jak je pro postmodernu typické, mnohé protimluvy: na jednom místě se při reflexi komunistických poměrů tvrdí, že kdo má návštěvu přes noc, musí na kurzy marxismu-leninismu. Jinde stojí, že kdo se vyspí s holkou, vyloučí ho ze strany a pošlou do výroby. Chtějí ho tedy převychovávat, nebo ho hned zatratí?

Před rokem vyšla česky i Saarikoskiho výše zmiňovaná kniha Dopis pro mou ženu, pojednávající o Dublinu. Ta byla ale v originále publikována naopak o rok později. Čtenářům lze proto doporučit přečíst nejprve jeho vzpomínky na Prahu a teprve poté na Dublin. Popis prostředí obou měst vykazuje jisté paralely. Dublin je pro Saarikoskiho město Joyceovo, tak jako Praha je město Kafkovo: Kafka je ryze realistický spisovatel, konstatuje Saarikoski po své zkušenosti na policejním úřadě, kde se mu podařilo domluvit švédsky. V Dublinu ale Saarikoski mnohem víc sleduje světové dění, v Praze jen něco tuší o aktuálních zprávách z Vietnamu; noviny nečte, neboť jim nerozumí. V knize o Dublinu je také více úvah o náboženství; z Prahy zmiňuje Saarikoski několikrát pomník reformátora Jana Husa (a již nestojící pomník Stalinův). Zatímco v Praze těká mezi různými ženami, v Dublinu se už zaměřuje na jedinou, tedy na tu, které píše svůj dopis z názvu díla. A především: když se Saarikoski jednou nedokáže v pražské bance ani podepsat, je to jen jedno z velmi mála míst, které by mohly čtenáři nastiňovat postupný rozpad autorovy osobnosti v důsledku postupujícího alkoholismu. To v druhé knize, vydané o rok později, jich bude mnohem více.

Čas v Praze je kniha, kterou si Finové někdy berou na cestu do Stověžaté jako bedekr. Je výborné, že se s ní nyní může seznámit i český čtenář a vidět, jaký je jeden z mnohých obrázků naší země v zahraničí.

 

© Jan Dlask

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   93%čtenáři

zhlédnuto 1448x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce