Crudu, Dumitru: Lidé z Kišiněva (in Tvar)

Crudu, Dumitru
Lidé z Kišiněva (in Tvar)

recenze beletrie zahraniční

V povídkách Dumitrua Crudua, které se odehrávají v nedávných letech v moldavském hlavním městě, hraje největší roli mezijazyková konfrontace. Rumunština a ruština představují zástupně dvě strany sporu o identitu země.

Na východě nic nového
Dumitru Crudu: Lidé z Kišiněva. Přel. Jiří Našinec, Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 100 s.

Autor této recenze přiznává, že mu není nic známo o recepci moldavské literatury v jiných zemích, pokud však jde o české publikum, jsme na tom velmi dobře zejména díky oceněnému překladateli, romanistovi Jiřímu Našincovi. Mluvíme-li o žánru povídky (romány Našinec překládá samozřejmě také), po sbírce krátkých próz Než zemřel Brežněv Iuliana Ciocana (2009) a reprezentativní antologii Naše zrcadlo (2014) vychází nyní v jeho překladu útlý soubor Lidé z Kišiněva od výrazné postavy rumunskojazyčné moldavské literatury Dumitrua Crudua.

Rozsahem malá sbírka – v českém překladu obnáší nějakých devadesát stran – nabízí deset kratších či delších povídek plus jedenáctou, nazvanou Stařena a dívka, která mezi ostatními vybočuje, je uvedena titulem „Dodatek“ a byla už v překladu vydána ve zmíněné antologii Naše zrcadlo. Zbývajících deset textů jsou povídky rámcové, postava či motiv, okolo kterého je vystavěn děj jedné povídky, objeví se jako dílčí čí vedlejší v povídce jiné. Drobné příběhy jsou zaznamenávány většinou z perpsektivy některé z postav a odehrávají se v omezeném časovém úseku, zřejmě v jediném dni, konkrétně v době konání parlamentních voleb v roce 2009, které skončily vítězstvím proruské strany a porážkou opozice usilující o zapojení země – mladší sestřičky unijního Rumunska – do euroatlantických struktur. Kvůli pochybnostem o regulérnosti voleb následovaly protesty a pouliční manifestace.

Tento kontext je důležitý, protože svým tématem učinil Dumitru Crudu právě toto rozpolcení země mezi proevropskou a proruskou orientací. Povolební atmosféra je tu přítomná v podobě demonstrací a policejních manévrů, o samotné politice se tu však nemluví. Prostředí buduje autor především prostřednictvím postav. Nejde však o nějaké „kišiněvské figurky“, alespoň ne prvoplánově. Povídky zachycují každodennost života v národnostně i hodnotově rozpolceném prostředí se zvláštním zaměřením na „poezii všedního dne“, na městský mikrokosmos Kišiněva s jeho průvodčími v trolejbusech, babkami, načančanými slečnami, holohlavými mladíky, všudypřítomnými policajty. Konflikty jednotlivých povídek, často vyhnané do absurdna, většinou způsobuje konfrontace jazyková: ruština a rumunština vystupují jakožto jazyky ve svých funkcích identitárně reprezentativních a vytvářejí nepřekročitelné hranice dvou znepřátelených světů. Somrákovo dilema, jakým jazykem má oslovovat spolucestující v trolejbuse. Dvě holky v baru, které dávají najevo vzájemnou nevraživost tím, že jedna pije koňak z valašského Călăraşi a druhá z podněsterského Tiraspolu. Blesky, které na sebe navzájem z očí metají čtenář novin Timpul a Kommunist. Hádka manželů o to, zda je lepší mouka značky Zatějnaja, nebo Băneasa. Vznikají tak hořce humorné situace, které by snad byly k smíchu, kdyby nebyly k pláči.

Základním autorovým tvůrčím principem je tedy ironie, často s groteskními rysy, jež má v rumunskojazyčné literatuře svoji tradici. Přesto se při bližším čtení začne ukazovat ještě jedna vrstva významů, kterou Dumitru Crudu do povídek zabudoval. Pod cynickým humorem prosvítá pocit melancholie a absurdity podmínek, v nichž se příběhy odehrávají. Srovnáme-li Cruduovy povídky třeba s Ciocanem, o kterém byla řeč na začátku, můžeme konstatovat, že motivy spojené se sovětským komunistickým režimem už ztratily významy, které se s nimi spojovaly ještě na začátku nového milénia: není tu hravě posměšná nadsázka, ale naopak se ukazuje rezistence těch méně nápadných v čase. Jazyková konfrontace, o které Crudu píše, není nic nacionalistického, oba jazyky, kterými se v Moldavsku mluví, na sebe nabalují další významy a nepředstavují nic menšího než spor o další směřování země, ze kterého, jak se zdá, není cesta ven, protože těžko se mezi sebou domluví zastánci prozápadní orientace například s ježibabou, která si „krvavou, výraznou rtěnkou z Běloruska … malovala rty už za sovětské vlády a neměla v úmyslu ji měnit“.

Nemáme v recenzi prostor podrobně se formalistisko-strukturalisticky tázat, „jak je to uděláno“, musíme se tedy spokojit s čtenářským pocitem, že Cruduovy povídky jsou hlavně o únavě z trvalé prozatímnosti, do které jeho země zabředla. V tomto smyslu má velkou vypovídací schopnost závěr povídky S odpadkovým košem v ruce, v němž se žena navrací po manželské hádce kvečeru domů a se zděšením zjišťuje, že „všechno, co se v tuto chvíli se mnou děje, vypadá jako věrná kopie všeho, co se stalo ráno…“ Podobně neměnné, zabetonované v zákopech je i dnešní Moldavsko, které si v loňském roce zvolilo opět proruského prezidenta. Každodenní přešlapování na místě bude zřejmě ještě pár let pokračovat – a nejspíš i v povídkách.

 

© Jan M. Heller
Článek vyšel ve Tvaru 1/2018
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Tvaru

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

82%čtenáři

zhlédnuto 1677x

katalogy

štítky k článku

Inzerce