Stach, Reiner: Kafka: Roky rozhodování

Stach, Reiner
Kafka: Roky rozhodování

recenze literární věda

Cizí život je jako zvíře přicházející za šera na kraj lesa tehdy, když samo chce, a pak opět mizí. Kafkův citlivý i potutelný životopisec, německý literární historik Reiner Stach, v prostředním díle své monumentální trilogie políčil na jedno pětiletí Kafkova života. A vylíčil je náramně poutavě.

Stachův Kafka podruhé
Reiner Stach: Kafka: Roky rozhodování. Přel. Vratislav Slezák, Argo, Praha, 2017 707 s.

Kafka: Roky rozhodování. Takto lapidárně zní název druhého dílu obsáhlé a výborně napsané trilogie věnované nejslavnějšímu spisovateli pocházejícímu z Čech. Německý literární historik Reiner Stach (nar. 1951) v ní na téměř šesti stech stranách podrobně líčí životopis Franze Kafky v letech 1910 až 1915. Svazek, v originálu pojmenovaný Kafka: Die Jahre der Entscheidung, zachycuje proměnu protagonisty „z ovlivnitelného, nevázaného mladíka v odpovědného úředníka, znejistělého a přecitlivělého muže s komplikovaným vztahem k ženám a zároveň v mistra slova, spisovatele, jenž dokázal precizně zachytit své noční můry“.

Kafka je nám zde představen jako svědomitý specialista na ochranu proti úrazům, přičemž v obo­rech, na něž se zaměřoval, totiž dřevozpracující průmysl a kamenolomy, „existovalo asi jen málo praktiků, kteří by technické podrobnosti ovládali tak mistrovsky“ jako on, a zároveň jako člověk, jenž dohled v továrně na azbest, který mu byl rodinou svěřen, nezvládal; konstantně si připadal jako „slabý, neduživý, znavený neustálými, celé tělo zachvacujícími napětími a selháními“. Působil údajně natolik chlapecky, že jej i v tomto věku neznámí lidé považovali za studenta. „Bylo to zvláštní, ale také nepřirozené. Starý mládenec v těle dítěte: sociální monstrum,“ komentuje Reiner Stach.

Akt sebetvorby
Vnitřní Kafkův svět se autor snaží přiblížit jako svébytný akt sebetvorby. Průměrný člověk mohl být zároveň přesvědčeným sionistou, fanatickým spolkařem, lakomým obchodníkem, notorickým návštěvníkem nevěstinců, milovníkem literatury, zarytým německým na­cionalistou, manželským tyranem i špindírou – oproti tomu forma askeze, pro niž se rozhodl hrdina přítomné trilogie, byla zaměřena na to, aby „takové trhliny zacelila až k jejím nejhlubším počátkům, aby je zhojila, aby vlastní existenci ukryla v jednom velikém návrhu“. Tento velký asketický koncept či „vynález sebe sama“ literární historik Stach hodnotí jako „rozhodující psychický výkon, jenž z nenápadného pražského Žida učinil neopakovatelný, nenapodobitelný ‚fenomén Kafka‘. Neboť se jednalo o zdařilý výkon obsáhlé psychické integrace, jejímž prostřed­nictvím dal Kafka postupně veškeré své životní projevy do služeb jedné společné vůdčí ideje, a tím dal svému životu podobu.“

Vzápětí ale Stach ukazuje, že si tak Kafka pro sebe i „na sebe“ stvořil jakýsi donucovací systém, který „jeho život nejen narcisticky povyšoval, nýbrž zároveň stravoval veškerou životní energii“. Odraz či básnické vyjádření této životní strategie pak nachází v Kafkově povídce Doupě, v níž se „jakési já, které se zahrabe, aby zůstalo nezávislé, nachází v permanentním stavu obležení, a je proto odsouzeno k věčné bdělosti. Vše je stejně nebezpečné, každé místo stejně zranitelné. Nikde nelze povolit, každá nedbalost se trestá a psychické ‚doupě‘, které je děravé byť na jednom jediném místě, bude zničeno stejně jako loď, která se potopí kvůli jedné nepatrné díře. A konečně: kam nesmí nic dovnitř, kde jsou ucpány všechny škvíry, odtud nemůže také nic ven.“

Tato až „fundamentalistická“ logika čistoty považující za špinavé vše, co není absolutně čisté, poskytuje klíč ke svérázné tvrdohlavosti, která byla Kafkovi často předhazována a která ho podle jeho vlastního přesvědčení stála také manželství. „Jedinec, jenž je v jakémkoli místě stejně citlivý, protože se může kdekoli objevit díra, není s to rozlišit mezi důležitým a okrajovým, nemůže a nesmí toto rozlišení učinit.“ I proto se u něj stíral rozdíl mezi vážností a žertem, prací a odpočinkem, ale také mezi zásadními přesvědčeními a periferními zvyky: „Vše mu připadalo stejně závažné, vše stejně blízko centra. Dokonce ani v průběhu malé soukromé zásnubní oslavy o Velikonocích 1914 se nedokázal přimět, aby se dotkl masa ležícího před ním na stole, ačkoli si byl vědom, že tímto odmítnutím narušil slav­nostní okamžik.“

Jsem tu přece proto
Není divu, že vztah s Felice Bauerovou, která podle biografa nebyla méně komplikovaná než sám Kafka, nemohl být jiný než složitý. Už ve své disertaci Kafkas erotischer Mythos (Kafkův erotický mýtus, Fischer Taschenbuch Verlag, 1987) Stach polemizoval s pojetím Felice jako pouhé Kafkovy projekční plochy. A přirozeně i v tomto svazku ji chápe jako svébytnou a plnohodnotnou bytost s vlastními představami, touhami i rodinnými tajemstvími a peripetie jejich vztahu se snaží líčit i z její perspektivy. Obecně sice uznává, že životopisec „nesmí udílet rady a neuvážená, na dálku stanovená diagnóza lidských vztahů navázaných o generace, ba epochy dřív, pa­tří k nejodpudivějším průvodním jevům historické nivelizace“, současně však se svými hrdiny průběh jejich – z konvenčního hlediska nenaplněného – vztahu plně prožívá a vyjmenovává i některé promarněné šance, které z jeho pohledu „bohužel“ nevyužili. V jednom okamžiku si dokonce dovolí i malou licenci, když svým postavám přes propast času a navzdory tomu, co napsal jen o pár řádků výše, radí, respektive rozvíjí alternativní biografický scénář: „Byli by se měli sejít, na neutrální půdě, daleko od rodičů, nadřízených a ‚kurátorů‘ všeho druhu. Neboť bylo na čase získat společné zážitky, založit společné dějiny a svým jedná­ním na zkoušku – jakýmkoli způsobem – onen úzkostlivě očekávaný šok z manželství buď zmírnit, nebo ho pochopením faktu, že to ‚nejde‘, ještě včas odvrátit.“

Odlišnosti mezi oběma milenci ovšem Stach nijak nezakrývá, naopak poukazuje na to, že kupříkladu ten druh domácnosti, v níž Felice „vyrostla a kterou jedině považovala za ‚útulnou‘ a zároveň ‚reprezentativní‘, pro něj [Kafku] neznamenal nic jiného než veteš a dusivou špínu, a že proto nátlak, aby se podílel na stavbě tak pochybného hnízda, musel pociťovat jako útok na svou ‚osobu‘“. Okázale dekorativní příborníky Kafka nesnášel, naopak stál spíše o snadno rozložitelný a transportovatelný funkční nábytek, předchůdce sériového sektorového nábytku.

Od průměru se ale Franz Kafka odchyloval i jinak. Kupříkladu nepřijímal typický dobový mužský vzorec zacházení s ženami. Dokonce i v kruzích umělecké avantgardy se před první světovou válkou po­hybovalo jen velmi málo mužů, kteří by se dokázali přiblížit erotické utopii, v níž mělo místo i autonomní ženské vědomí. A k těmto nemnohým se počítal právě Kafka: „Věděl, že oddanost je hra s obětováním vlastního já, aby však hrou zůstala, je zapotřebí sebevědomí.“ Pravá oddanost totiž má být výsledkem psychické zralosti, což Kafka pozoroval především na své nejmladší sestře Ottle, u níž nalézal „přístupnost i ohraničení, oddanost i samostatnost, plachost i odvahu v neklamné rovnováze“. Především se tedy vztah s Felice odehrával formou dopisů, které ovšem podle Stacha byly, alespoň v některých fázích vztahu, plné účasti a něhy. Muž, který o sobě prohlašoval, že je „zamlklý, nespolečenský, mrzutý, sobecký hypochondr“, svou partnerku vždy znova prosil, aby s ní směl sdílet její starosti, a dokonce instinktivně vystihl jádro jejího trápení: „Jsem tu přece proto, abych slyšel všechno, přetvařovat se člověk musí jen před svými rodiči.“

Drastické nevýhody telefonního sluchátka
Stranou Stach nenechává ani Kafkův paralelní vztah a korespondenci s Grete Blochovou (1892–1944). Čtenář, jenž by sledoval Kafkovu dvoukolejnou korespondenci z jara 1914, aniž by věděl, v jakém vztahu se zúčastnění adresáti nacházejí, by – podle Stachovy kousavé poznámky – asi neuhodl, která z nich je v tu chvíli ‚korespondenční přítelkyně‘ a která ta vyvolená pro manželství. Na základě dochovaných listů životopisec rekonstruuje konkrétní události; čtenář si samozřejmě nemůže být úplně jistý, co přesně spolu Felice a Kafka při písemně nezaznamenaných setkáních dělali, ale autorovo podání působí hodnověrně či uvěřitelně.

A dále se Stach obecněji zamýšlí nad psaným dopisem coby specifickým médiem, které srovnává s dalšími, modernějšími komunikačními prostředky. Podotýká přitom, že je až nápadné, kolik času a energie věnovaly „rozhárané povahy“ jako Kafka, Thomas Mann, Rainer Maria Rilke či Hermann Hesse až „bezbřehé korespondenci, a sice překvapivě často ve znamení iluzorních očekávání“. Trochu provokativně prohlašuje, že pro někoho může být jen stěží pochopitelné, proč lidé, „pro něž je dokončené literární dílo vším, promrhají tolik námahy a času na pomíjivou dekoraci“. Stach si ale také hned odpovídá: dopis se ve výrazu nikdy nevyčerpá, nýbrž skrývá přebytek, který se pisateli posléze vrátí jako úrok. Protože psaný list „propůjčuje všemu, co vyjadřuje, vyšší stupeň reality; pů­sobí zpětně na autora, vytváří psychickou rezonanci, která nezřídka ústí do autosugesce“.

Kafka, jenž stále hledal blíz­kost, proto preferoval pomalé a náročné médium korespondence; zato k telefonování, zejména se ženami, se dal přimět jen stěží, přestože toto médium poskytuje aspoň iluzi tělesné přítomnosti. Stach expresivně líčí nevýhody telefonního sluchátka, takže by se čtenář možná chtěl zeptat, jestli je on sám používá: „Smyslová abstrakce zkreslených hlasů, neúčinnost fyzických gest, skrytost mimického výrazu, hrozivá prázdnota zámlk, které nemohou být kompenzovány pohledy, tlak reagovat téměř naslepo, a přesto na výzvu, nakonec bezbrannost vůči náhlému ukončení rozhovoru – to vše dostává já pod dodatečný tlak, místo aby mu to, jako dopis, dodávalo oporu a formu.“ A dodává, že frázovitá redun­dance mnoha telefonátů, již můžeme pozorovat i dnes, dává Kafkovi za pravdu.

Kniha se ovšem dotýká i dalších Kafkových názorů na pronikání strojů do lidského života. Firma Lindström, v níž pracovala Felice, zdůraz­ňovala u svých technických výrobků jako hlavní výhodu, že pracovní proces zbaví nahodilostí tělesné konstituce. Pokud onemocněla sekretářka, s jejich „parlografem“, tedy předchůdcem dnešního diktafonu, se mohlo v práci pokračovat bez přerušení. Kafka ovšem pronikavě vytušil, že „pouhá možnost zkoncentrovat technickými prostředky duševní práci se záhy zvrhne v nátlak tyto prostředky také používat“.

V síti pravidel a institucí
V daném období spisovatel vytvořil některé ze svých nejznámějších děl, především Rozjímání (Betrachtung), které je jeho vůbec první vydanou knihou (1913), povídky Proměna (Die Verwandlung, 1912, publikována 1915), Ortel (Das Urteil, 1912, vydána 1913) a nedokončený román Proces (Der Process, 1914–1915, vydaný posmrtně). Jako životopisec detailně sleduje, jak se do těchto textů promítaly Kafkovy vlastní zážitky (které spisovatel v dalších verzích stále silněji šifroval a znejasňoval jejich vztah k aktuálním událostem). O tomto biografickém klíči ovšem Reiner Stach netvrdí, že by měl být jediný platný. Sám pak k Procesu nabízí výklad, řekněme, sociologický. Soudní instance například se v románu chová víceméně lhostejně, všímá si a cituje slova vězeňského kaplana určená hlavní postavě: „Soud od tebe nic nechce. Přijímá tě, když přicházíš, a propouští tě, když odcházíš.“ A uvádí také komentář Waltera Benjamina: „S těmito posledními slovy, která se K. doslechne, se vlastně vyjadřuje, že soud se vůbec neliší od jakékoli běžné situace. To platí o každé situaci, ovšem za jednoho předpokladu, že ji chápeme jako něco, co se rozvíjí nikoli prostřednictvím K., ale jako cosi, co je na něm nezávislé a zároveň to na něho čeká.“ V tomto smyslu Stach soudí, že Kafkova soukromá snová logika je „totožná s noční můrou moderny: s probíhajícím vyvlastněním života odehrá­vajícím se téměř za zády každého jednotlivce. Každý je svobodný. Ale ať už se rozhodne pro cokoli: zůstane ‚případem‘, pro který dávno exi­stují vhodná pravidla, opatření, instituce, a i jeho sebespontánnější, sebešťastnější úsilí zůstává uvnitř uzavřeného horizontu skrznaskrz řízeného a rozplánovaného světa.“

Kniha, stejně jako první díl trilogie, obsahuje množství poutavých tematických exkurzů, například o vztazích pražských Židů k jejich haličským soukmenovcům, kteří nechápali proslovy německých židovských intelektuálů „o údajné substanci židovské duše, jež měla navzdory všem vnějším rozdílům dodat základ jednotě ži­dovského národa“. Obsáhlé jsou rovněž Stachovy úvahy nad okolnostmi vypuknutí první světové války, které tvoří expozé k tomu, že i Kafka se nechal nakrátko strhnout davovými oslavami vyhlášení války se Srbskem. Dokonce prý byl tehdy přesvědčen o „konečném vítězství“ Němců, natolik silný dojem na něj „uvážlivá, mužná, statečná rozhodnost obyvatelstva“ udělala.

Zvíře přicházející za šera
Stachův Kafka: Roky rozhodování je dílo velice čtivé, psané košatým vyprávěcím stylem. Vykresluje nejen živý portrét význačného spisovatele, ale také fresku epochy, která v mnoha technických parametrech předjímala naši dobu, alespoň v Kafkově intuici. Svého hrdinu autor opět vykreslil plasticky a s citem, a to i pro utrpení a překážky, které jeho způsob uvažování a života přinášel nejen jemu, ale i jeho okolí. Jak jeho dopisy snoubence asi působily na ni a její rodinu, Stach líčí místy s pobavením či ironií, jindy o Kafkovi píše s dojemnou nadsázkou nebo až lítostí, tlumenou ovšem humorem. Například když když manželé Kafkových sester odcházejí do armády, popisuje velké rodinné ‚přeskupení‘: „Sestry jsou bez sebe, nevědí, kde se nacházejí jejich muži, nesnesou ticho ve svých bytech. Elli se s oběma dětmi nastěhuje zpátky k rodičům, do Oppeltova domu, do velkého pokoje po Franzovi. Rovněž Valli, která je tě­hotná, potřebuje oporu a odjíždí s ještě ani ne roční Marianne k rodi­čům svého muže do Českého Brodu. O Franze se nikdo starat nemůže, je muž a zvládne to sám. V tichosti si sbalí prádlo, kartáček na zuby, vlasovou vodu, důležitou korespondenci a nějaké rukopisy a odnese to do Vallina bytu, který teď nikdo neobývá.“

Autor deklaruje, že se chtěl vyhnout dvěma extrémům, jak k Franzi Kafkovi přistupovat. Totiž na jedné straně jej posuzovat z hlediska života průměrného občana, z jehož perspektivy se spisovatelova životní bilance jeví jako velmi skromná, a na straně druhé slepě uctívat Kafkovu „kulturní svatozář“ a nehledět na to, „jakými oběťmi štěstí a svobody, jakým psychickým žalem, ne-li utrpením, je tak jedinečné dílo vykoupeno“. Spíše se snažil postihnout, „co znamenalo být Franzem Kafkou“. Stach se ovšem nesnaží o žádnou kafkovskou či ovidiovskou proměnu. Přiznává, že něco takového je nemožné. Místo toho pro zhodnocení svého výkonu skromně volí jiný obraz z živočišné říše. Cizí život se podle něj objevuje jako zvíře přicházející za šera na kraj lesa tehdy, když samo chce, a pak opět mizí. „Tady nepomohou žádné metodické pasti a vědcovy klece zůstanou prázdné. Co tedy veškerým tím úsilím získáme? Skutečný život Franze Kafky to rozhodně nebude. Ale pomíjivý pohled na něj, dlouhý pohled, ano, snad, to by mohlo být možné.“ Toto se Stachovi jistě podařilo, a snad i mnohem více.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   83%čtenáři

zhlédnuto 2029x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce