První světová válka prizmatem nejnovějších knih

První světová válka prizmatem nejnovějších knih

studie historie

Jak představuje aktuální knižní produkce asi nejvýznamnější výročí tohoto roku, jedno století od vypuknutí války? Můžeme se z ní nějak poučit? A jsme vůbec poučitelní?

První světová válka prizmatem nejnovějších knih

Výročí vypuknutí první světové války se letos odrazilo nejen v událostech, o nichž referovala česká média, ale zasáhlo také aktuálně vycházející knižní produkci. Mezi novými knihami tak vzrostl počet titulů věnovaných tehdejším válečným operacím, významným osobnostem s válkou spojeným (třeba zavražděnému následníku trůnu Františku Ferdinandovi), ale také jejím kulturněhistorickým souvislostem. Do té poslední kategorie patří třeba kniha Steffena Bruendela Zeitenwende 1914 o tom, v jakém ideovém světě se pohybovali tehdejší umělci, básníci a myslitelé. I mnozí z nich válku vítali; kupříkladu Stefan Zweig později vzpomínal: „Musím přiznat, že v tomto prvním pozdvižení mas bylo cosi velkolepého, strhujícího a dokonce svůdného, čemu se dalo jen stěží odolat. A přes veškerý hnus a nenávist vůči válce nerad bych ve svém životě tu vzpomínku na tyto její první dny postrádal.“ A Sigmund Freud se vyznával: „Poprvé za třicet let se cítím být Rakušanem a cítím, jako by tato nepříliš nadějná říše dostala ještě šanci.“ (Jak ukázal Ivan Šedivý, u nás hledal pozitivní, očistné rysy války literární kritik F. V. Krejčí nebo filozof Tomáš Trnka, který si od ní sliboval apel na neohroženost, obětavost, lásku k vlasti, upevňování disciplíny. Co se týká projevů prorakouského válečného nadšení, v nich vynikl prý katolický básník Karel Dostál-Lutinov, který prohlašoval, že „není krásnější a bohatší říše na světě než Rakousko“.) Naopak sociolog Max Weber skepticky soudil, že sjednotit se ve válce není nic zvláštního, k tomu nejsou potřeba žádné nové ideje; „ty ale budou potřeba, až bude uzavřen mír“. Další soudobí historikové pak pro postižení hrůz války citují krásnou literaturu a při volbě názvů sahají až ke starověké mytologii, jako Jörn Leonhard. Jeho knihu Die Büchse der Pandora: Geschichte des Ersten Weltkriegs (Pandořina skříňka: dějiny první světové války) otevírá výjev z domácího divadelního představení mýtu o Pandoře v rodině Thomase Manna, jež přerušila zpráva o vyhlášení války, a ukončuje ji citát ze závěru románu Kouzelný vrch. Ten už nevyjadřoval víru v obrozující sílu války, ale jen pochybovačnou otázku: „Zdalipak z této světové slavnosti smrti, z tohoto hrůzného horečnatého žáru, který zažíhá deštivé nebe kol dokola, vzejde jednou láska?“ Název knihy Nešťastná válka od Nialla Fergusona zase inspirovala báseň Wilfreda Owena a pro vylíčení války v ní autor cituje alegorický sen z Dostojevského Zločinu a trestu, podle kterého svět zachvátí „dosud neviděná epidemie“, kdy „nákaze a šílenství podléhaly celé osady, celé města a celé národy. Lidé nevěděli, koho a jak soudit. Nevěděli, koho vinit a koho hájit. V nějakém nesmyslném vzteku se navzájem vraždili.“ (Čerstvě znovu vytištěn byl například také polodokumentární román Evropa tančila valčík od Miloše Václava Kratochvíla.)

Další autoři vsadili spíše na bohatě dochovaný vizuální materiál. V knihách Světová válka: 100 let od největší tragédie v dějinách lidstva: začátek světové války v datech a dobových pohlednicích nebo Velká válka 1914–1918 si tak i čeští čtenáři můžou prohlédnout třeba (dnes poněkud kuriózně působící) pohlednice, na kterých jsou velikonoční kraslice vyzdobeny motivy v barvách Rakouska-Uherska, Německa a Turecka, případně na kterých jsou zobrazena nemluvňata v povijanech, sugerující představu, že Turčíci a Rakušánci už v tomto útlém věku stojí (či zatím leží) věrně při sobě… Možná hodnotnější byl ale počin i u nás známé historičky Brigitte Hamannové s názvem Der erste Weltkrieg. Wahrheit und Lüge in Bildern und Texten (První světová válka. Pravda a lež v obrazech a textech). Její kniha přináší bohatý obrazový materiál, především dobové fotografie, pohlednice či agitační plakáty (najdeme mezi nimi i jeden dokument obsahující český text, který líčí vraždění srbských civilistů). Autorka je seřadila chronologicky a hlavně tematicky, takže se tak vedle sebe ocitají nezřídka podobné výtvory, které vznikaly jako variace na totéž téma, avšak na opačných stranách válečné fronty (nebo, chcete-li, „barikády“). Na jedné straně je tak například přetištěn obraz znázorňující německé vojáky jako barbary znásilňující francouzské ženy, hned nad ním je kresba ukazující německého vojáka, kterého anděl právě odvádí z prostředí pochybného hostince (a s přetištěným úryvkem z modlitby Otčenáš „Neuveď nás v pokušení“).

Někteří se rozhodli věnovat se poslednímu roku před vypuknutím války (Florian Illies v publikaci 1913 – léto jednoho století), nebo jen osudovým dnům, jež válce bezprostředně předcházely (Sean McMeekin v knize Červenec 1914: poslední dny před válkou). McMeekin se přitom snaží pečlivě rozlišit, kdo měl na vypuknutí války jakou míru viny: rozlišuje přitom „hříchy z opomenutí“ a hříchy úmyslné, především napadení Belgie Německem bylo podle něj „politickou, diplomatickou, strategickou i morální vinou prvního řádu“ (a Katastrofa 1914: Evropa táhne do války od Maxe Hastingse už přímo tvrdí, že „Německo si nezasloužilo zvítězit“). Naopak Niall Ferguson víceméně kritizuje Velkou Británii, že se do konfliktu vůbec pletla, podle něj by bylo bývalo „nekonečně lepší“, kdyby bylo Německu umožněno dosáhnout svého současného hegemonistického postavení v Evropě i bez dvou strašných světových válek. A konečně Christopher Clark se v knize Náměsíčníci: jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce snaží o pohled distribuující vinu takřka rovnoměrně mezi obě strany. Podle něj před válkou bohužel převládl „kodex chování založený na tom, že se před poddajností a přizpůsobivostí dávala přednost neústupné síle“. Cituje přitom britského diplomata Francise Levesona Bertieho, který se obával toho, že je „Němci shodí do vody“ a ukradnou jim šaty, čímž onen muž vylíčil tehdejší mezinárodní systém jako „venkovské hřiště hemžící se dospívajícími kluky“. I slavného Conrada von Hötzendorf, před jehož bojechtivostí před vlastní smrtí varoval František Ferdinand d‘Este, Clark vykresluje jako navenek nedůtklivého koženého kaprála, který ale v přítomnosti žen odhazoval masku velitele a odhaloval „nenasytné já“, které zoufale potřebuje útěchu a psychickou posilu. Jestliže Illies dobu těsně před příchodem světové války znázornil jako plnou soukromých i kolektivních iluzí o tom, že věk globalizace „znemožní války“, podobně tvrdí i Ch. Clark, že „protagonisté událostí z roku 1914 byli náměsíčníky, kteří sice bděli, ale neviděli, a ačkoli je pronásledovaly zlé sny, přesto zůstávali slepí k hrůzám, do nichž nakonec uvrhli svět“.

Jednotliví historici se tedy rozhodně neshodnou na příčinách války ani na tom, jaké novodobé paralely jsou pro tehdejší situaci nejpřiléhavější (někteří například poukazují na vztah USA k Afghánistánu po atentátech v září 2001). Ani nejsou jednotní v názoru na to, jaké vlastně ponaučení z tehdejší události plyne pro dnešek. Ostatně ponaučení, které si z ní vzali meziváleční západní politici, a sice že je nutné Německo maximálně oslabit, bylo zřejmě jednou z příčin vypuknutí války nové a čím více se snažili tomuto osudu uniknout, tím slepěji se do něj hnali, skoro stejně jako mytický Oidipus. A bohužel také nevíme, ve které z knih popisujících naši současnost (či prognózujících budoucnost) je už teď popsáno, do čeho se ženou politici dnešní…

 

© Jan Lukavec
Článek vyšel ve výrazně zkrácené verzi v e-zpravodaji Národní knihovny
Na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2313x

Inzerce
Inzerce