Enríquez, Mariana: Co nám oheň vzal

Enríquez, Mariana
Co nám oheň vzal

recenze beletrie zahraniční

Smršť bizarních příběhů v povídkách Mariany Enríquezové věrohodně vykresluje současnou Argentinu – divokou, krásnou i nebezpečnou. Hlavní role tu obsadily především ženy: zoufalé feťačky, žebrající děti, nevyrovnané puberťačky či znuděné domácí puťky dávají nahlédnout do nešťastných manželství i křehkých přátelství, prozrazují dávno zamlčené náklonnosti a tichou zášť, popisují bezbřehou samotu, jakou lze zažít v kruhu těch nejbližších.

Nečíst před spaním
Mariana Enríquezová
: Co nám oheň vzal. Přel. Lada Hazaiová, Brno, Host, 2016, 206 s.

V češtině vyšel povídkový soubor Co nám oheň vzal argentinské spisovatelky Mariany Enríquezové nedlouho po vydání v originále. Autorka bývá řazena mezi autory tzv. nové argentinské prózy (narozených stejně jako ona v sedmdesátých letech), kteří se do svých děl snaží přetavit současnou podobu své země. Také poslední povídková kniha Enríquezové Co nám oheň vzal přináší smršť bizarních příběhů z argentinského prostředí. Bojácné čtenáře snad rovnou varuje extravagantní obálka s pestrobarevnými lebkami. Dojem z ní je totiž správný: autorka v knize krouží kolem smrti i těžko pochopitelných záhad a rituálů.

Všechny povídky v souboru lze označit za hororové a autorka přiznává (například v rozhovoru pro The New Yorker), že tento žánr ji odmala fascinoval právě tím, jaké tělesné reakce vyvolává. Ačkoli její příběhy nahánějí nepříjemné mravenčení i husí kůži, žánru hororu se i vymykají, protože klíčové místo v nich zaujímá společenská kritika.

Mariana Enríquezová nechává promluvit ty, kteří si ve společnosti těžko hledají své místo: zoufalé feťačky, žebrající děti, nevyrovnané puberťačky, znuděné domácí puťky… Zajímá ji přitom pokřivenost mezilidských vztahů. Píše o nešťastných manželstvích, křehkých přátelstvích, zamlčené náklonnosti, tiché zášti i bezbřehé samotě v kruhu těch nejbližších. S výjimkou jediné povídky jsou vypravěčkami ženy a autorka projevuje velkou empatii k jejich osudům. Mužům naopak přiděluje roli krutých násilníků nebo naprostých slabochů, jakým je například z práce vyhozený otec v povídce Hostinec, na jehož obranu vystoupí až jeho dcera. Tento do očí bijící kontrast ve zobrazení žen a mužů určitě nesedne každému. Ryze feministické chápání knihy by však bylo zkratkovité. Autorka úmyslně volí ženskou perspektivu, protože se s ní dokáže lépe ztotožnit. Jen tak mohla sepsat upřímnou zpověď o své zemi.

Soubor Co nám oheň vzal ukazuje současnou Argentinu, divokou, krásnou i nebezpečnou, jako na fotografii bez retuše. Buenos Aires se v povídkách utápí v chudobě, násilí a nepřekročitelných sociálních rozdílech. Autorka detailně vykresluje čtvrti města, v němž vyrůstala, jako by znala každý kámen v každém koutě. Její rodina má kořeny i v místech, kam zasadila další povídky, na severovýchodě země u hranic s Paraguayí. Hrdinové i děje povídek se různí, v souboru je ale všechny spojuje motiv odhalování děsivé minulosti, která se na daných místech odehrála. Historie si zranitelné hrdinky zcela podmaní, zasáhne do jejich životů, které už nikdy nebudou jako dřív. Autorka se tak snaží připomenout i bolestnou historii svého národa – období argentinské diktatury, éry brutálního mučení nevinných, kdy mizeli obyčejní lidé, tzv. desaparecidos.

Jisté je, že argentinská povídka, proslulá díky literárním velikánům jako například Adolfo Bioy Casares, Leopoldo Lugones či Jorge Luis Borges, nalézá v Enríquezové důstojnou pokračovatelku. Kromě návaznosti na tradici povídek s fantaskními prvky se hodí i srovnání s dalšími současnými povídkáři, například s autorkou stejné generace Samanthou Schweblin, kterou čeští čtenáři mohou znát ze souboru povídek Ptáci v ústech. Obě sice zasazují příběhy do každodenního života, ale zároveň balancují na hraně reality. Samantha Schweblin vkládá do všedních událostí prvky surreálna a nadpřirozené se zhmotňuje ve skutečnost, jako třeba u dívky, která, jak napovídá i název knihy, jí ptáky. U Mariany Enríquezové je nadpřirozené jen v představách postav, zůstává nehmatatelné. Hrdinové jejích povídek vidí a slyší, co očím a uším jiných lidí zůstává skryté. Enríquezová se nepohybuje na hranici reality a snu, zajímá ji spíš tenká bariéra mezi bouřlivou fantazií a šílenstvím.

Mariana Enríquezová v povídkách promyšleně buduje napětí, a čtenáře tak dokonale vtáhne do děje. Nevyzpytatelné příběhy zakončují znepokojivé pointy, mnohdy dokonce nepřichází rozřešení vůbec žádné. Samotné názvy povídek připomínají oblíbenou společenskou hru Las historias negras, při níž se předčítají duchařské historky a hádá se, co se ve skutečnosti stalo (například Pavlíček zatloukl hřebíček: vzpomínka na Ušatého skrčka). Svým vypravěčským umem ale Mariana Enríquezová povyšuje zdánlivě nízký žánr duchařských povídek s přízraky i mizejícími postavami na uměleckou literaturu. Od hororu přechází ke kronice i špinavému realismu, nechybějí ani poetické a humorné momenty. Žádné téma pro ni není tabu a žádná místa nenechává bílá, i drastické scény totiž do detailu dopoví. Nejradikálnější je v tomto ohledu poslední povídka o ženách upalujících se na protest proti násilí páchanému na ženách: ta se dostala i do názvu celé knihy. Enríquezová používá moderní lexikum a přirozený jazyk ulice včetně peprnějších výrazů, odvážně převedených do češtiny Ladou Hazaiovou. I českému čtenáři je tak zřetelný autorčin odpor vůči zkostnatělé společnosti a pachuť, s jakou popisuje života plný násilí.

Sbírce můžeme vytknout určitou senzacechtivost. Autorka se uchýlila k populárnímu a v pohledu některých spíše pokleslému hororovému žánru, záměrně volí šokující témata a scény, které mají čtenáře ohromit. Ačkoli se ke knize nejspíš nebudeme nutně vracet, při prvním čtení povídky dokáží zaujmout. Ty bizarní příběhy vám rozhodně nedovolí jen tak usnout.

 

© Alžběta Mixová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.