Harris, Gabby: Od delfína ke psovi a zpět k člověku

Harris, Gabby
Od delfína ke psovi a zpět k člověku

recenze přírodní vědy

Kombinace duchovního přístupu ke zvířatům s behavioristickým tréninkem někdy působí legračně, ale má i nesporné výhody. Dosavadní vyznavače „zvířecích kultů“ může kniha přivést k reálnějšímu pohledu, který padne i na zvířecí fekálie, a přístupu založenému na pragmatické vědě dodává nový rozměr.

Mezi pavlovovským tréninkem a mystikou
Gabby Harrisová
: Od delfína ke psovi a zpět k člověku: Příručka etické komunikace se zvířaty. Přel. Kateřina Lerlová, Plot, Praha, 2017, 210 s.

Jak můžeme lépe poznat sami sebe a způsoby, jimiž uvažujeme a komunikujeme, a to nejen ve vztahu k našim domácím zvířatům? Je důležité budovat u našeho psa důvěru nejen k nám, ale i k jevům, které ho obklopují? Jak se naučit „existovat v přítomnosti“ podobně jako zvířata? Jak se oprostit od emocí a očekávání, které mohou nežádoucím způsobem ovlivňovat naše dorozumívání se zvířaty a potažmo celý trénink? To jsou základní otázky, na než hledá odpověď kniha Od delfína ke psovi a zpět k člověku: Příručka etické komunikace se zvířaty (Animal Grace, 2017). Autorka Gabby (Gabrielle) Harrisová pochází z Jihoafrické republiky, vyrostla v rodině zvěrolékaře a posledních pětadvacet let působila jako trenérka mořských savců, koní i psů v celé řadě zemí.

Ve své druhé česky vydané knize Harrisová tvrdí, že zvířata nám mohou být průvodci na cestě poznávání sebe sama, a dokonce našimi učiteli a léčiteli. To, jací jsme uvnitř a jak se chováme navenek, má totiž přímý dopad na to, jak nás zvířata vnímají, a tudíž i na průběh naší vzájemné komunikace. Pokud nejsme soustředění nebo něco předstíráme, okamžitě nám to podle autorky vrátí.

Chlupatí andělé na klikr
Zvířata podle Harrisové žijí přítomností, jsou milosrdná, nejsou zkažená sama sebou a jsou nositeli „čisté komunikace“, vědomé svobodné vůle a pravé lásky. A navíc: „Nesoudí. Když jsem malovala obraz svého syna, jak jako dítě stál vedle Gandalpha, jednoho z našich koní, tak mě překvapilo, o kolik bylo snazší namalovat Gandalpha než mého syna. Pak mi došlo, že za to mohl strach, že bude můj výkon hodnotit. Musela jsem synovi něco dokazovat. Chtěla jsem, aby v obraze viděl, jak moc mi na něm záleží. Na druhou stranu Gandalphovi je jedno, jak vypadá. Přitom můj syn nijak nemohl za to, že jsem se obávala jeho hodnocení. Je to hodný kluk a i o kresleném panáčkovi by mi řekl, že je skvělý. Spíš to má co do činění s tím, jak vnímám sebe sama. Vedle Gandalpha se tak nevnímám.“

Zvířata podle autorky reagují jako „prázdné čluny“ z jednoho čínského podobenství. Když veslujeme s lodí na jezeře a narazíme do jiné lodi plné lidí, nějakým způsobem zareagujeme. Můžeme ostatní v lodi hodnotit nebo se cítit provinile kvůli tomu, co jsme jim provedli. Pokud bychom ale narazili do prázdné lodi, naše reakce by byla o dost mírnější. „Poselství tohoto příběhu zní, že bychom se měli snažit být jako ta prázdná loď. Takže když do nás kdokoli, člověk nebo zvíře, drcne, tak si může svoji reakci vybrat svobodně.“ Svůj výklad autorka prokládá citáty, například od zakladatele programu Transcendentální meditace Ramany Maharišiho (1918–2008).

Někdy Harrisová o zvířatech metaforicky píše, že fungují jako jakási dokonalá zrcadla, a přirovnává je dokonce k nadpřirozeným bytostem: „Když cítíme, že nereagují jako čisté bytosti, musíme se podívat do svého nitra. Nasměrovávají nás k něčemu, co si potřebujeme uvědomit. Andělé seslaní přímo z lepšího místa.“ A prozrazuje, že se k nim i „modlí“. V tom může kniha připomínat esoterické brožury, které tvrdí, že právě kočky či delfíni skrývají zapomenutou přírodní moudrost. Naštěstí ale tento duchovní přístup nevšedním způsobem kombinuje s behavioristickým tréninkem zvířat včetně používání takzvaného klikru, které u nás propaguje například profesionální trenér zvířat František Šusta, v knize několikrát zmiňovaný. Představa chlupatých andělů na klikr působí komicky, ale z hlediska autorky jde zřejmě o nadsázku. (A pokud bychom chtěli její obraz vzít vážně, pak dodejme, že andělé na sebe v proměňujících se představách kulturních dějin mohli brát různé podoby, v případě andělů strážných výslovně i psů…)

Gabby Harrisová v knize především radí, jak se zvířaty úspěšně komunikovat. Předpokladem takového rozhovoru je, že se lidé snaží vnímat inkriminovanou situaci i z hlediska zvířete. Kupříkladu psi, kteří často za hlasitého křiku a volání majitele utíkají ze zahrady, prý majitelovo jednání chápou „jako nadšení při rozšiřování jejich teritoria“. A člověk svým vzrušeným křikem přispívá k psí radosti – ze zvířecí perspektivy se přidává ke štěkotu smečky.

Důležité je také uvědomit si, že lidé pracující se zvířaty často projektují vlastní obavy na své ne-lidské protějšky. V jednom, příběhu, který autorka reprodukuje, se kupříkladu jistý trenér delfínů bál injekčních jehel a právě jemu byl bohužel svěřen úkol naučit delfína klidně ležet, aby veterinář mohl odebrat vzorek krve. Trenér zakrátko hlásil, že delfín nemá rád jehly, a popisoval a ukazoval, jak sebou zvíře trhne, jen stříkačku zahlédne. Skutečností ale bylo, že jakmile byla nablízku jehla, ztuhl cvičitel. Zvíře jeho napětí vycítilo a reagovalo, jak očekával. S jiným trenérem delfín tyto potíže neměl.

Kydání hnoje se nic nevyrovná
Práce se zvířaty tedy přináší četné výzvy a překážky, u nichž autorka nepředstírá, že jsou všechny snadno zdolatelné. Místo toho čtenářům poskytuje krátký test a základní typologii jednání použitelnou stejně v jednání s lidmi jako ne-lidmi. Lidé rigidně dodržující pravidla spadají do kolonky, již nelichotivě pojmenovává „Hitler“. Na opačném pólu je „Hipík“. Uprostřed těchto extrémů leží „Šťastlivec“. Pokud jím jste, platí pro vás: „Cítíte skutečnou nepodmíněnou lásku ke zvířatům. Neděláte stejné chyby dvakrát. Jste flexibilní a dokážete se přizpůsobit, když se situace změní. Jste sebejistí a dokážete důvěřovat. Podle situace můžete jak utéci, tak bojovat.“ Ve stresu mají lidé tendence jednat jako Hitler, tedy zaútočí, nebo jako hipík, tedy utečou, ale správné není ani jedno.

Naším problémem podle knihy je, že „nežijeme doopravdy“. Jsme uvnitř své hlavy, ospravedlňujeme se, odsuzujeme se, kritizujeme se. A zatím „koně po celou dobu jenom stojí ve stájích. Čekají, až někdo přijde.“ A autorka pokračuje: „A já chci být ten někdo. Být v jejich přítomnosti, tomu se nic nevyrovná. Moje nejoblíbenější část dne je kydání stájí. Do tváří mě štípe ranní vánek, na rtech cítím lechtající polibky od koní a jejich teplý dech s vůní trávy, jak si posíláme ranní pozdravy.“ Cílem všeho je pak vytvoření skutečného partnerství, které má nahradit postoj krotitele lvů z cirkusu.

Od překomplikovanosti k jednoduchosti
Občasný mystický tón této publikace může leckteré čtenáře iritovat. Ovšem dosavadní vyznavače „zvířecích kultů“ může kniha přivést k reálnějšímu, praktičtějšímu a vědecky podloženějšímu pohledu, v němž nechybějí ani zvířecí fekálie. A jak o publikaci pochvalně napsal zmíněný František Šusta, přístupu založenému na pragmatické vědě, ověřitelných experimentech a pavlovovských reflexech komplementárně dává další, duchovní rozměr.

Knihu tvoří odborné pasáže s grafy a ilustrativními příběhy, ale také konkrétní návody, jak má čtenář meditačně i výtvarně pracovat sám se sebou: „Věnujete svoje dobrodružství s touto knihou zvířeti, které máte hluboce rádi. Napište jeho jméno přes celou první stránku deníku. A třeba ho i ozdobte.“ Kniha zvířata možná trochu idealizuje, respektive je líčí jednostranně a na jejich bedra toho zřejmě nakládá až příliš mnoho. Nepíše o těch, která mohou být postižena traumaty, ani o tom, že i zvířata mohou něco předstírat. „Vědomá svobodná vůle“ je široký pojem: lidé jí mají zřejmě více než zvířata a spočívá mimo jiné i v tom, že se mohou zabývat neexistujícími příběhy, které jim ve formě stereotypů o sobě samých mohou výrazně komplikovat každodenní život, a v tomto smyslu volá autorka po tom, abychom se jich zbavili. Ale současně jiné příběhy tvoří součást naší kultury, dělají nás lidmi. I Gabby Harrisová ostatně používá podobenství o prázdné lodi, takže všechny příběhy nezvrhuje.

Kniha: Od delfína ke psovi a zpět k člověku je zřejmě užitečná v návrzích, jak se naučit lépe komunikovat se zvířaty, ale zda také v návodu, jak se plněji stát člověkem, je otázka. I když mnozí myslitelé, a dnes už i vědci hledají skryté možnosti lidského jedince právě ve vědomé přítomnosti, nejde kvalitativně o něco jiného, pokud se k ní dopracuje člověk ze své překomplikovanosti, která ovšem zůstává pro vhodné příležitosti zachována, a když ji žije zvíře jaksi přirozeně, samo od sebe? A i když máme podobné či téměř shodné tělesné orgány, nemáme dispozice prožívat fyzické vjemy jako třeba sex či nuance chuti ve větší šíři? I k takovým otázkám může tato kniha vybízet.

 

Na podobné téma:
František Šusta
: Trénink je rozhovor, ve kterém má i váš pes co říct
John Bradshaw: Cesta do psí mysli
Temple Grandinová a Catherine Johnsonová: Zvířata v překladu
Peter Wohlleben: Citový život zvířat

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   90%čtenáři

zhlédnuto 1474x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce