Fackovací panák David Zábranský
Hůlová, Petra: Fackovací panák David Zábranský

Fackovací panák David Zábranský

Po románu, který bude „společensky angažovaný“, kritikové dlouho volali. Teď ho tu máme a je to evidentně problém. A to i pro ony kritiky, kteří po něm volali a teď mu nemůžou přijít na jméno. Jak vyšlo najevo, nevolali totiž po „společenské angažovanosti“ jako takové, ale po společenské angažovanosti určitého zcela konkrétního typu. To to nemohli říct rovnou? Ha ha ha. Tak veselé to bohužel není.

Davidovi Zábranskému myje kritika hlavu, protože nesplnil její očekávání, „jakým způsobem“ bude jeho text angažovaný. Že jeho nejnovější román Za Alpami angažovaný je, a to na české poměry nebývale moc, totiž nepopírá nikdo. O co tedy v případě jeho negativních kritik jde?

O dvě věci, o dvě podstatná nedorozumění. Porozumět jim je přitom podmínkou toho, být schopen prózu obecně v pravém smyslu slova vůbec „číst“. Jde tu tedy o Davida Zábranského a jeho Za Alpami, ale jde tu zároveň o víc: o samotný způsob čtení a o to, že se zde nechápou některé jeho základní principy.

Začněme nejprve tím evidentnějším, tím, čeho jsou si někteří z recenzentů – ti, kdo knihu šmahem neodsuzují – vědomi. Obecně: autor nerovná se autorský subjekt. Vypravěč a vůbec postavy, které se v textu vyskytují, nereprezentují autorovy názory. Zní to banálně a teoreticky to vědí i školáci, avšak bohužel podle některých recenzí se zdá, že naši kritikové nikoli. Velká část magie literatury se přece odehrává v této průrvě: v průrvě mezi autorem a jeho postavami. Zde se hnusně řečeno „čaruje se slovy“ a autor si se svými čtenáři a často i sám se sebou „hraje na schovávanou“. Tato hra je ambivalentní, a zatímco někdo má takříkajíc „srdce na dlani“, někdo má ke svým postavám vztah sadisty, jiný je masochistou sám k sobě, a zatímco jeden se chce dávat prostřednictvím svých postav čtenářům takový, jaký je, jiný autor se vyžívá v převlecích a nejrozmanitějších hrách s identitou prostřednictvím názorů, které mu (ne)konvenují. Všechny tyto možnosti mohou ve výsledku stejnou měrou znamenat dobrou či špatnou literaturu podle stejného principu, v jehož rámci se vztahuje kvalita k prodejnosti – tedy nijak. Špatná kniha může být komerčně úspěšná podobně jako kniha dobrá, která může být stejně tak komerčně neúspěšná jako kniha špatná. Neboli: souvislost zde neexistuje, ačkoli je mnohými stále hledána, a to buď podle klíče „prodejnost je tak nějak zárukou kvality“, nebo „co je komerčně úspěšné, to je blbé“, což je stejný nesmysl. Ale zpět k naší věci. Přestože to, co říkají a jak se chovají postavy v románu Za Alpami, autorův světonázor nějakým způsobem jistě vyjadřuje (jinak to není v próze možné), předpokládat, že postavy autorovy názory přímo „zrcadlí“, mi připadá spíše jako zrcadlo, omlouvám se, kritického analfabetismu.

Pokud si někdo myslí, že touto deklarovanou „relativizací“ toho, co se v románu Za Alpami říká a předvádí a mohlo by být označováno za šovinismus, sexismus či xenofobii, míním text Davida Zábranského nějak „omlouvat“, je na omylu. Omlouvat totiž nepotřebuje. A dostáváme se k druhé věci – druhému podstatnému neporozumění. Postavy v próze obecně nejen že nebývají papoušky autorových názorů, ale umělecké dílo tu není od toho, aby bylo hlásnou troubou názorů a společenských postojů, které kritika či společnost pokládá za správné. Tedy: román, z kterého odkapává autorův sexismus či autorčina xenofobie, může být kvalitní literatura (anebo ne), stejně jako může být kvalitní literatura (anebo ne) dílo, z kterého je zjevný autorčin naprosto opačný postoj. Literatura není katechismus, a pokud je k něčemu, pak k myšlení, které se obvykle neděje, pakliže k němu člověk není okolnostmi donucen – na poli literatury tím, že nám texty působí emoční či ideový diskomfort. A opět je to jako s tou prodejností: diskomfort nutně neznamená kvalitu. Diskomfort mi může způsobit i text, který je k uzoufání nudný či strašlivě hloupý. Otázka, kterou bychom si měli položit v případě románu Davida Zábranského, je: jaký typ diskomfortu nám způsobuje a čím přesně? A mít přitom na paměti to, že postavy nebývají primitivní tlampače autorových názorů. Skutečná kritika začíná zde.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jan Vaněk jr.,

Pro úplnost bych ještě ocitoval recenzi Jiřího Peňáse:

"třetí velký román Zábranského a myslím, že první, který se dá dočíst […] nerozlévá se do nekonečné rozbředlosti, což sice Zabranskému permanentně hrozí, ale drží se základních formálních mantinelů, jež si určil.
[…]
Častým rysem postav je jejich nesourodost, jako by v sobě obsahovaly postav několik, takže podle toho jejich chování postrádá logiku. Ta ovšem není autorovým cílem. Jeho postavy nemusí jednat nebo se vyvíjet, ony totiž hlavně a především přemítají, reflektují, někdo by řekl mudrují. Zábranského zvláštním darem, bohužel danajským, je výjimečná schopnost zaznamenávat myšlenkové pochody, které by za normálních okolností střídmější autor potlačil nebo by mu přišly komické – a tak by je i podal. Odpovědný Zábranský je předvádí v plné míře a závažnosti, je jimi fascinován, domnívaje se, že jde o originální a provokativní myšlenky. Příkladů by se našlo mnoho, namátkou třeba úvaha, že „pes těžko založí a otevře koncentrační tábor, těžko zplynuje dvacet milionů lidí“. A kdybyste už otevírali ústa úžasem, následuje sdělení, že je to tím, že nemá „kapacitu, mozek, svaly, železniční tratě a logistické vybavení“. Úvaha o psech a koncentrácích je samozřejmě součástí širšího kontextu úvah o Německu a jeho vině (ale také o hygieně, souložení, povrchu, hloubce, vnitřku, dužině a pecce…), které autor (jeho postavy) roztáčí jako… tatramatku. S vážnou tváří předkládaná parodie na myšlení […] velmi často jde o apartní řeči, které mají asi oslnit nebo šokovat, iritovat […]
Ti méně ideově založení, k nimž se hlásí autor této recenze, jsou jimi spíš pobaveni a říkají si, ty vado, to je koumák, ten kluk, úplnej brouk Pytlík."

Martin Puskely,

Ještě doplním (v návaznosti na recenzi Kirkosové), že jeden z vnitřních problémů Zábranského románu podle mě souvisí právě s plochostí jeho postav. Když Kirkosová píše, že Zábranský čtenáře fakticky nabádá k prověrce vlastních zkratek prostřednictvím postoje k postavám jeho románu ("Pokud si třeba myslíte, že Kateřina se svou mladickou povolností a pozdním opovržením migranty je jen hysterická ženská za zenitem, revidujte."), pak na konto literárního provedení namítám, že Kateřina aka Katharina ve mě prakticky žádné emoce nevzbuzuje, a tudíž ani potřebu ji nějak hodnotit. Příčinu vidím v tom, že vypravěč románu se prakticky nonstop vyjadřuje v ironickém modu, který doplňuje různými rozbory té či oné situace, a právě ta permanentní ironie mi brání nějak se s těmi postavami ztotožnit, prožívat s nimi jejich svět. Když jsem níže nadhodil určitou podobnost se Světem podle Garpa, i Irvingův vypravěč je ironický, ale také je laskavý a účastný, mění tón, umí ironizovat feminismus, ale rovněž dát najevo - bez okatého poučování -, že existuje násilí, jemuž jsou vystaveny ženy. Jeho grotesknost se často váže k tragédii, kterou umocňuje tím, že ukáže, jak ji lze vlastně relativizovat, protože se okolo ní nevytvoří žádný velkolepý společenský patos, ale jen obyčejná lidská bezmoc, hněv, smutek. A toto mi u Zábranského strašně chybí. Jeho román je jako monotónně odzpívaná píseň, což redukuje i jeho protagonisty (alespoň v první polovině, číst rychleji při svém současném vytížení nestíhám).

Martin Puskely,

Je Zábranského román "angažovaný"?

Risknu odpověď na základě stále ještě nedokončené četby. V tom sociálně mobilizačním významu, s kterým přišla Advojka, ne. Ale Kateřina Kirkosová v recenzi v novém Hostu píše, že Za Alpami lze číst jako výzvu, výzvu k naslouchání lidem, kterým čtenář v praktické realitě nerozumí a nálepkuje je, protože ty nálepky vytvářejí svůj vlastní, černobílý, neúnosně zjednodušený svět, v němž se vyskytují hranice narýsované pohrdáním. Na toto téma se ostatně Zábranský vyjádřil i v jednom rozhovoru (tuším v PL?). Což je evidentně společenský problém, takže z tohoto hlediska by se jeho román za "angažovaný" dal označit. Asi záleží na tom, čím si kdo slovo "angažovaný" vyplní.

Aleš Merenus,

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, v čem přesně je podle vás Zábranského román vlastně angažovaný? Je současný, aktuální, možná skoro dobový, ale v čem spočívá jeho údajná angažovanost?

Martin Puskely,

Původně jsem se nového Zábranského číst nechystal; existují zajímavější knihy a zajímavější autoři. Ale teď ho mám teda doma a ano, už na stránce 70 je jasné, že svůj stín Zábranský nepřekonal. Knihu otevírá otřesně návodný prolog (proč, proboha?) a úvodní kapitola přestavuje doslova literární katastrofu, psaní na úrovni amatérismu. Ale stojím si za tím, že recenze Pavla Janouška je za hranou; jejím hlavním sdělením je rozčilený a sžíravý despekt, který vzbudil Zábranský svým textem v P. Janouškovi, nikoli věcná analýza problémů, jimiž trpí Zábranského psaní. (Nechám bokem, že sociopolitické náhledy Pavla Janouška trpí svou vlastní tezovitostí a nekritickou sémantikou, v tom smyslu, v jakém ten obrat zavedl W. V. O. Quine.)

Vlastně ani nevím, proč se u Zábranského hledají paralely s Kunderou, pokud něco, osobně mi ladění jeho nového románu připomíná Svět podle Garpa, nakolik alespoň mohu soudit na základě své parciální četby. Nicméně bez ohledu na těžkopádnost, návodnost a tezovitost, na promluvy, které nezapadají organicky do líčené situace (například když Mathias při prvním setkání poučuje Dominiku), ale křičí z ní potřebou vykřičet nějakou generalizujíci tezi, ať už vyjadřuje něco, s čím se autor ztotožňuje nebo ne, lze minimálně vstřebat myšlenku, že v západních postojích k postsocialistické střední Evropě se výrazně projevovalo jak kořistnictví, tak pocit nadřazenosti, a zakrývat to odkazy na NDR nemá smysl. Právě tak lze ocenit snahu zabývat se mocí pornografie a nehledat v tom za každou cenu projev Zábranského obsese. Že s danými postřehy a tématy Zábranský zachází problematickým způsobem, to je jedna věc, skutečnost, že Pavla Janouška podráždilo už to, že takové postřehy lze vůbec nadnést, druhá.

Jan Vaněk jr.,

Text podrobně rozebírá, resp. s jeho vágními paušalizacemi polemizuje, Ondřej Nezbeda: ceskatelevize.cz

Evžen Navrátil,

To, že se v jednadvacátém století čtenář tak nějak po našem ztotožňuje s dílem a že s ním ztotožňuje i autora, je dokladem veliké nevzdělanosti, ale že tak činí kritik, je prostě k neuvěření. Mám dojem, že nová generace odborníků rozlévající se světem kultury v nebývalém množství, je zcela pro svoji práci zoufale nekvalifikovaná. Spoléhají pouze na svůj odhad a především cit. Děje se to v literatuře i ve výtvarném umění, i v divadelnictví etc.
Takovým ztotožňováním, takovým chápáním umění, zdá se mi, navracíme se opět někam do devatenáctého století. Anebo do doby tuposti socialistického realismu. Děsí mne, že je stále nutno psát takové "obrany" autorů.

Martin Puskely,

To: Josef Herman

Myslím, že Petra Hůlová se nepozastavuje nad faktem, že Zábranský nedostává vždy, diplomaticky řečeno, zrovna ty pěkné recenze. Dvakrát disponovaný autor to ostatně není. Ale některé odezvy na román Pod Alpami míří nikoli na literární kvality či nekvality díla, nýbrž útočí přímo a pouze na autora - a bohužel nevybíravým způsobem, přičemž důvodem k tomuto útoku je především to, že dílo se názorově vyhraňuje proti katalogu těch "správných" idejí (což nutně neznamená, že se vůči nim vyhraňuje literárně a intelektuálně optimálním způsobem, ale to přece lze věcně analyzovat). Příkladem budiž hned ten největší úlet, "recenze" Pavla Janouška v Tvaru. Slovo "recenze" dávám záměrně do uvozovek; jsem překvapen, že něco takového vůbec mohlo projít přes šéfredaktora, který takový paskvil do zavedeného literárního periodika vůbec neměl pustit.

Josef Herman,

Otázkou je, jak poznáte kvalitní a nekvalitní literaturu?