Davidovi Zábranskému myje kritika hlavu, protože nesplnil její očekávání, „jakým způsobem“ bude jeho text angažovaný. Že jeho nejnovější román Za Alpami angažovaný je, a to na české poměry nebývale moc, totiž nepopírá nikdo. O co tedy v případě jeho negativních kritik jde?

O dvě věci, o dvě podstatná nedorozumění. Porozumět jim je přitom podmínkou toho, být schopen prózu obecně v pravém smyslu slova vůbec „číst“. Jde tu tedy o Davida Zábranského a jeho Za Alpami, ale jde tu zároveň o víc: o samotný způsob čtení a o to, že se zde nechápou některé jeho základní principy.

Začněme nejprve tím evidentnějším, tím, čeho jsou si někteří z recenzentů – ti, kdo knihu šmahem neodsuzují – vědomi. Obecně: autor nerovná se autorský subjekt. Vypravěč a vůbec postavy, které se v textu vyskytují, nereprezentují autorovy názory. Zní to banálně a teoreticky to vědí i školáci, avšak bohužel podle některých recenzí se zdá, že naši kritikové nikoli. Velká část magie literatury se přece odehrává v této průrvě: v průrvě mezi autorem a jeho postavami. Zde se hnusně řečeno „čaruje se slovy“ a autor si se svými čtenáři a často i sám se sebou „hraje na schovávanou“. Tato hra je ambivalentní, a zatímco někdo má takříkajíc „srdce na dlani“, někdo má ke svým postavám vztah sadisty, jiný je masochistou sám k sobě, a zatímco jeden se chce dávat prostřednictvím svých postav čtenářům takový, jaký je, jiný autor se vyžívá v převlecích a nejrozmanitějších hrách s identitou prostřednictvím názorů, které mu (ne)konvenují. Všechny tyto možnosti mohou ve výsledku stejnou měrou znamenat dobrou či špatnou literaturu podle stejného principu, v jehož rámci se vztahuje kvalita k prodejnosti – tedy nijak. Špatná kniha může být komerčně úspěšná podobně jako kniha dobrá, která může být stejně tak komerčně neúspěšná jako kniha špatná. Neboli: souvislost zde neexistuje, ačkoli je mnohými stále hledána, a to buď podle klíče „prodejnost je tak nějak zárukou kvality“, nebo „co je komerčně úspěšné, to je blbé“, což je stejný nesmysl. Ale zpět k naší věci. Přestože to, co říkají a jak se chovají postavy v románu Za Alpami, autorův světonázor nějakým způsobem jistě vyjadřuje (jinak to není v próze možné), předpokládat, že postavy autorovy názory přímo „zrcadlí“, mi připadá spíše jako zrcadlo, omlouvám se, kritického analfabetismu.

Pokud si někdo myslí, že touto deklarovanou „relativizací“ toho, co se v románu Za Alpami říká a předvádí a mohlo by být označováno za šovinismus, sexismus či xenofobii, míním text Davida Zábranského nějak „omlouvat“, je na omylu. Omlouvat totiž nepotřebuje. A dostáváme se k druhé věci – druhému podstatnému neporozumění. Postavy v próze obecně nejen že nebývají papoušky autorových názorů, ale umělecké dílo tu není od toho, aby bylo hlásnou troubou názorů a společenských postojů, které kritika či společnost pokládá za správné. Tedy: román, z kterého odkapává autorův sexismus či autorčina xenofobie, může být kvalitní literatura (anebo ne), stejně jako může být kvalitní literatura (anebo ne) dílo, z kterého je zjevný autorčin naprosto opačný postoj. Literatura není katechismus, a pokud je k něčemu, pak k myšlení, které se obvykle neděje, pakliže k němu člověk není okolnostmi donucen – na poli literatury tím, že nám texty působí emoční či ideový diskomfort. A opět je to jako s tou prodejností: diskomfort nutně neznamená kvalitu. Diskomfort mi může způsobit i text, který je k uzoufání nudný či strašlivě hloupý. Otázka, kterou bychom si měli položit v případě románu Davida Zábranského, je: jaký typ diskomfortu nám způsobuje a čím přesně? A mít přitom na paměti to, že postavy nebývají primitivní tlampače autorových názorů. Skutečná kritika začíná zde.