Ravatn, Agnes: 53. týden

Ravatn, Agnes
53. týden

recenze beletrie zahraniční

Někdy je v životě všechno špatně a s věkem to nemá nic společného. Kousavý román mladé norské autorky Agnes Ravatnové vypráví o tom, že každý má právo zakopnout a zase znovu vstát.

Mít tak jeden týden navíc
Agnes Ravatnová
: 53. týden. Přel. Ivana Voráčková, Doplněk, Brno, 200 s.

Od lidí, kteří se přehoupli přes padesátku a mají sami dospělé děti, očekáváme, že budou mít pevné zázemí, jasné (a případně splněné) cíle, budou umět se životem nakládat a nebudou se zmítat jako loďky ve větru. Agnes Ravatnová ve své prvotině humorným způsobem ukazuje, že nic z toho nemusí být pravda a že ani padesátníci někdy nevědí, co dělají, a klidně si můžou v životě zavařit zrovna tak jako puberťáci.

Agnes Ravatnová (nar. 1983) patří k novým hlasům v norské literatuře, navíc k hlasům promlouvajícím menšinovým jazykem nynorsk, z něhož se do češtiny překládá výrazně méně než z většinového bokmålu. V letech 2004–2005 absolvovala (podobně jako její u nás známější kolega Karl Ove Knausgård) Akademii tvůrčího psaní v Bergenu. Živí se jako spisovatelka a novinářka, pravidelně přispívá například do deníků Dag og tid a Dagbladet. Debutovala roku 2007 právě románem 53. týden (Veke 53), který hned posbíral několik lokálních literárních cen. Jejím dalším titulem je Fugletribunalet (Ptačí tribunál) z roku 2013, jehož české vydání připravuje na únor nakladatelství Plus. Kromě toho publikovala knižně několik sbírek článků a esejů. Soubor esejů o norských týdenících a časopisech s názvem Folkelesnad (Lidové čtivo) z roku 2009 byl nominován na cenu Brageprisen v kategorii literatura faktu.

Autorčin útlý debut 53. týden, který lze považovat spíše za novelu než román, se odehrává v přesně a krátce vymezeném období na konci roku, od 18. do 30. prosince, přičemž každému dni je věnována samostatná kapitola. Hlavním protagonistou jasně členěného příběhu je středoškolský kantor, padesátník Georg Ulveset, který je sice dobrý učitel, ale to je asi jediné pozitivum, které lze momentálně na jeho adresu pronést. Georg je rozvedený, s bývalou ženou nevychází ideálně, s dospělou dcerou si také příliš nerozumí ani se s ní nijak často nestýká, otce žijícího v domově důchodců raději nenavštěvuje a s kolegy ve škole má vztahy rovněž napjaté. Navíc si rád přihne, a když těsně před vánočními prázdninami přijde do vyučování opilý, začne mu hrozit ještě vyhazov ze zaměstnání. Ve všech ohledech zažívá pád na dno, potácí se od jednoho špatného rozhodnutí k druhému a další problémy se jen kupí. Zdálo by se, že čtenáře čeká deprese, sebelítost a psychologický rozbor těžkého osudu člověka, jehož osamění v době Vánoc vyplouvá ještě zřetelněji na povrch, opak je však pravdou.

Ačkoli si Georg uvědomuje, že jeho život nestojí za nic a že s největší pravděpodobností za všechno může sňatek s dnes už bývalou manželkou (konečně to pochopil, řekla by si Georgova matka, kdyby ještě byla naživu, protože ta si tohle myslela od začátku), truchlení a lítost nečekejte. Georg úvahy o sobě samém špikuje sarkasmem a ironií a jeho hodnocení vlastního osudu vyvolává ve čtenáři přinejmenším úsměv. Když Georg na Boží hod nečekaně potká svoji někdejší lásku Marlene, s níž těsně před svatbou strávil několik žhavých chvil, ale která se pak kamsi vypařila a jemu se už nikdy nepodařilo ji najít, s nadhledem sobě vlastním jí odpovídá na otázku, jak se celé ty roky měl a co dělal, těmito slovy: „Celou dobu jsem byl v západním Norsku. Žil jsem si skromný a klidný život. Zasvětil jsem ho norskému jazyku.“ Což je naprosto výstižné a stručné shrnutí jeho doposud zcela průměrného a nudného bytí.

Stručnost a pointovanost je vůbec kladem textu. Je znát, že autorka je novinářka, řadu věcí vyjadřuje ve zkratce, v ničem se příliš nepitvá. V knize převládají dialogy a povětšinou z nich vyplývají vtipné situace, ačkoli zdrojem pobavení jsou i Georgovy úvahy, případně deníkové záznamy z mladých let. Ocenit lze i to, že se autorka pustila do tématu, které nemůže popisovat z vlastní zkušenosti – zachytit život a myšlenkové pochody nepříliš úspěšného stárnoucího muže se jí však podařilo dobře.

Setkání s Marlene představuje nezbytné nakopnutí a Georga popíchne k úvahám, že možná je načase vzít věci do vlastních rukou, dát skromnému a klidnému životu vale, vymknout se z vleku svých aktivnějších přátel a žít si po svém. Marlene sice trvá na tom, že Georga spasit rozhodně nepřišla, přesto se však stává spouštěčem událostí a předzvěstí něčeho nového. Navzdory jejím slovům se Georgovi náhle naskýtá šance začít znovu a jinak. A záleží jen a jen na něm, jestli ji dokáže využít a jestli si k dvaapadesáti stávajícím týdnům vydobude jeden kouzelný týden navíc, ve kterém se může stát cokoli. Kouzelný týden, který by se možná hodil leckomu z nás – jak těm, kteří knihu budou číst se shovívaným až lehce přezíravým pohledem člověka, jemuž se nic takového stát nemůže (a hlavního hrdinu budou považovat za losera), přes ty, kteří mají podobnou vlastní zkušenost (a budou mít tedy značné pochopení), až třeba po mladou generaci, jež díky tomuto románu zjistí, že starší a zkušení umějí být stejně bezradní jako oni (a tudíž jsou jim blíž, než si mysleli).

 

© Kateřina Krištůfková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1837x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce