Mankell, Henning: Kocourek, který měl rád déšť

Mankell, Henning
Kocourek, který měl rád déšť

recenze beletrie zahraniční

„Co mu asi koupili? Přál si nové brusle a počítačovou hru, ale to dostane jen stěží. Jen aby mu nekoupili nějaké oblečení…“ Dárek pro Lukase byl nakonec úplně černý, měl čtyři tlapky, čumáček, a když se soukal ze staré krabice od bot, slabě kníkal. Lukas mu dal jméno Uhlík.

Krásná ztráta pro dětskou duši
Henning Mankell
: Kocourek, který měl rád déšť. Přel. Viola Somogyi, Portál, Praha, 2017, 112 s.

Při vyslovení jména Henning Mankell (1948–2015) se dospělým často vybaví postava komisaře Wallandera a dobrá severská krimi. Švédský spisovatel se však zdaleka nezaměřoval jen na dospělé milovníky detektivek, psal i jiné typy prózy, divadelní hry a vydal osm knih pro děti. Kocourek, který měl rád déšť vyšel ve Švédsku už v roce 1992, v českém překladu je to zatím první autorova dětská kniha. Čas dostatečně prověřil její příběh i styl, nadčasovost je podtržena také překladem Violy Somogyi, jehož jazyk je současný a srozumitelný.

Až přijde kocourek
Název knihy je poněkud zavádějící. Jednou z postav příběhu je opravdu kocourek, ale hlavní hrdina je Lukas Johanson, který kotě dostane k šestým narozeninám. Když se kocourek v knize objeví, jako by vyšlo sluníčko. Tak trochu osamělý a nejistý Lukas získá nejlepšího kamaráda, kterého bez reptání krmí brzy ráno. Z kocourka se navíc stane parťák, s nímž si Lukas při spoustě her rozumí i beze slov. Nejradši by se naučil kočičí řeč, možná se i sám změnil v kocoura.

Jenže jednoho dne Uhlík – jméno dostal podle černočerného kožíšku – zmizí. S tím zajde v příběhu slunce, a i když se Lukas hodně snaží kocourka najít a vyzkouší všechny možnosti, je to marné. I okolí, táta, máma, bratr Virbl, vnímají tu změnu. Beznaděj brzy padne i na čtenáře, protože hledání Uhlíka zabírá dobré dvě třetiny textu. Lukas se nesměje jako dřív, nemá do ničeho chuť, netěší se už ani do školy. Nálada knihy se nezmění, ani když táta přijde s vyprávěním o Dešťovém království, do kterého prý kočky mizí a kde je jim příjemně. Bolest ze ztráty kocourka je příliš veliká.

Iluzorní útěcha
Příměr s Dešťovým královstvím rozhodně nefunguje jako v příbězích jiných autorů, kteří také psali pro děti o tématu ztráty nebo smrti. V příbězích Josteina Gaardera (například Jako v zrcadle, jen v hádance) nebo u Astrid Lindgrenové (Bratři Lví srdce) je pocit ztráty a konce života také bolestný, ale zároveň je proměněný v něco pro děti uchopitelného, smiřujícího. V knize O kocourkovi, který měl rád déšť působí Dešťové království jen jako chlácholení, jež má odvést dětskou pozornost. Nepomáhá vyrovnat se se ztrátou nejlepšího kamaráda. Ani Lukas tomu příliš nevěří a kocourka hledá dál. Před úplným závěrem knihy se mu sice zdá sen, po kterém se náhle přes všechno přenese, ale působí to nepřirozeně. Jako kdyby se Lukas usmíval jen proto, aby se ho už prostě nikdo neptal.

Typografické zpracování české verze osloví spíš zkušené dětské čtenáře. Kniha je rozdělena do třinácti kapitol bez názvů a text běží bez výraznějšího členění. Stránky sem tam oživují drobné barevné a černobílé ilustrace Martiny Matlovičové. Hledání malého roztomilého Uhlíka na některých obrázcích tak může být pro děti oddechový úkol.

 

© Jana Zítková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   96%čtenáři

zhlédnuto 1273x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce