Linc, Míla: Když se pohne les

Linc, Míla
Když se pohne les

recenze fantasy

Historické fantasy Míly Lince vycházejí z pečlivě vybudovaného fikčního světa se základem v reálích českého středověku. Vyniká tím i jeho poslední román, který ale trochu doplácí na to, že se autor dostatečně nevěnoval prokreslení nadpřirozeného zla.

Historická fantasy ve stínu Černého hvozdu
Míla Linc
: Když se pohne les. Straky na vrbě, Praha, 2017, 424 s.

Mladý panoš Jan Boček z Bočkova doprovází svého pána, rytíře Vojtěcha, do nitra Černého hvozdu – podivuhodného lesa schopného ovládnout a pozměnit lidské tělo i mysl, zřídla zla a domova podivných stvůr. Odvážná výprava narazí na doupě zvířecích pokřivenců (bývalých lidských obyvatel Hvozdu) a v něm objeví mocný artefakt. Protože se zdá, že se Hvozd odmítá artefaktu vzdát, je rozhodnuto o jeho převozu mimo hranice lesa. Jenže ve skutečnosti se jedná o past a způsob, jak se může zlo rozšířit do kdysi ztracených území…

Když se pohne les je teprve třetí (nepočítáme-li příspěvek do série Agent JFK) román Míly Lince, autorův vliv na domácí fantastiku je však počtem knih nezměřitelný. Jedná se totiž o organizátora akcí spojených s fantastikou při Městské knihovně Praha, literárních dílen, ale také autora příruček pro začínající fantasy spisovatele Středověký svět 1–2. Krom toho je dlouholetým přispěvatelem časopisu Pevnost, kde má na starost historickou rubriku. Mluvíme tedy o velkém fanouškovi a popularizátorovi historie ve všech jejích podobách – a právě to z něj činí v domácím kontextu naprosto ojedinělého autora historické fantasy. V určitém slova smyslu vlastně jediného.

V domácím kontextu je totiž historická fantasy především ta, která se odehrává v historických kulisách. Vzorovým příkladem budiž trilogie Vlčí věk Jaroslava Mosteckého nebo společný román Leonarda Medka a Františky Vrbenské Stín modrého býka, dodnes všeobecně považovaný za nejlepší dílo svého druhu u nás. Autoři se snaží nastudovat reálie, obohatit děj o nadpřirozené motivy a ve větší či menší míře budovat mentalitu postav tak, aby odpovídala našim představám o tom, jací asi byli naši předci. Někdy se také pracuje s jazykovou stylizací, která občas promlouvá i do formy díla (například úprava kapitol se stručným shrnutím následujícího děje). Tato stylizace však bývá spíše bonus, představuje pokus evokovat jazyk tu z Andrzeje Sapkowského, sem tam pak z některých kanonických textů domácí starší literatury (což se však omezuje na využití archaických infinitivů, mírně poupraveného slovosledu, větší výskyt přechodníků či již zastaralých lexikálních prostředků, jako je spojka an, atd.).

Ovšem u Míly Lince je právě tato stylizace naprosto zásadní a vyrůstá z ní celý fikční svět. Ten se neopírá o konkrétní dějinné období s jasně danými a všeobecně známými mezníky v datech, význačných osobnostech či lokacích, sloužících pro lepší uvěřitelnost. Linc si svůj svět vystavěl z gruntu sám, a to na základě reálných kronik, análů, listin, memoárů, cestopisů a příruček chování. Jeho romány z cyklu Černý hvozd (vedle nejnovější knihy sem ještě patří Ve stínu Černého hvozdu a Mrtví muži netančí z let 2009 a 2011) tak sice neobsahují například Karla IV. ani templářské pevnosti ve Svaté zemi, ale vše je českému čtenáři povědomé a blízké, bez ohledu na to, že se ve světě inspirovaném starým českým královstvím objevují korzáři, mnohobožství a další exotické prvky (dost možná dojde i na draky). Panoš, hejtman, purkmistr, Kozí hrádek, typicky evropská krajina… Úryvky z fiktivních textů v záhlaví kapitol se přirozeně prolínají s citacemi ze Zdeňka Lva z Rožmitálu i odborných publikací o české šlechtě. Dialogy působí, jako by byly vybrány z Markety Lazarové (jejímž je Linc velkým fanouškem). Historické inspirace se tak navzájem doplňují s pseudohistorickými i metahistorickými. Míra historičnosti je ve výsledku na mnohem vyšší úrovni než u tradičních „historických“ fantasy.

Oproti svým předchozím románům také Míla Linc dokázal lépe vygradovat napětí – přestože je vidět, že se autor vyhýbá delším úsekům textu a až nadbytečně dění „usekává“ a rozsekává do krátkých, několikaodstavcových úseků. Naštěstí nepodléhá tomuto nešvaru v takové míře jako někteří z epigonů nestora domácí akční tvorby a propagátora právě takto strukturovaných textů Jiřího Kulhánka. Kniha tak začíná drobnou vtipnou reminiscencí, pokračuje soubojem a pak už děj zběsile pádí od atrakce k atrakci. Linc přitom zvládá jak až hororové líčení hry, kterou Černý hvozd hraje se svými narušiteli, tak bojové scény, které nakonec vrcholí apokalyptickou bitvou o město pohlcené lesem. Kromě základní zápletky s ukořistěným artefaktem pak napětí generuje i spor mezi rytířem Vojtěchem, vojákem Dětřichem (kterému Vojtěch svedl ženu) a mladým panošem, který se snaží srovnat realitu služby s ideály, ke kterým je vychováván.

V mnoha ohledech je tak – v dobrém slova smyslu – poznat, že na románu pracoval autor takřka sedm let. O to více zamrzí, že je děj velice jednostranný – nepřítel, kterému hrdinové čelí, je jen zmíněn, nikdy se plně nevyjeví. Napětí z boje proti zaměnitelným pokřivencům a intuitivně odhalovaným plánům neosobního Hvozdu (respektive vzdáleného šamana, známého jako Vidoucí) je řádově menší, než by bylo v případě, kdy by byla protivníkům věnována větší pozornost. I tak je ale Když se pohne les důležitá kniha, která ukazuje, jak velký, stále ještě se zlepšující samorost její autor je.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   85%čtenáři

zhlédnuto 1087x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce