Plautus: Curculio aneb Darmojed

Plautus
Curculio aneb Darmojed

recenze beletrie zahraniční

Inscenace Plautova Curculiona (pod dobrým mluvícím jménem Darmojed), pro kterou připravila překlad skupina překladatelů z řad studentů a pedagogů klasické filologie, ukázala jasně, jakou cestou je třeba se při překládání a inscenování tohoto římského komediografa ubírat.

Apporto vobis Plautum
Plautus
: Curculio aneb Darmojed. Přel. Tomáš Weissar, Eliška Poláčková, Daniela Urbanová a Radek Černoch; režie Tomáš Weissar; dramaturgie Eliška Poláčková; scéna Lucie Urbanová, Pavel Ševčík. Studenti Ústavu klasických studií FF MU, Univerzitní kino Scala, Brno, 24. 1. 2018

Při pohledu na plný sál brněnského kina Scala, který se spontánně otřásal radostným smíchem, jsem si vybavila omrzelé tváře mých studentů, když jsem se jim snažila v devadesátých letech vysvětlit, že Plautus byl geniální komediograf. Ale jak to mají poznat? Z překladů? Z inscenací? Pravda je, že existuje jen jedna inscenace Plauta, která se skutečně zapsala do české divadelní historie – byla to Frejkova inscenace Lišáka Pseudola, která vznikla na základě Šrámkova překladu v r. 1942.1 Ale Šrámek nebyl jediný, kdo se pokusil setřít z Plautova textu prach upachtěné nápodoby – tendence vrátit Plautovi vtip, lehkost a divadelnost tu byla skoro od počátku, i když ze všech pokusů asi dnes vyzdvihneme paradoxně stále ještě dost nedoceněného Václava Bolemíra Nebeského s jeho Pleníky (Captivi) a Jaroslava Pokorného s Komedií o strašidle (Mostellaria).2

Plautus zkrátka čeká na svého nového překladatele a svého režiséra. Překladatel musí pochopit, že Plauta nelze překládat ani verš po verši, ani po jednotlivých replikách, ale přímo po jednotlivých situacích. Takový překladatel samozřejmě musí Plautovi dobře porozumět (což není zdaleka jednoduché), nebát se neobyčejného rozpětí jeho jazyka, těžícího ze všech vrstev latiny od vznosné básnické mluvy přes bombastickou řeč rétorů až po vulgární jazyk římské ulice, a hledat adekvátní ekvivalent v češtině. A najít svěží a neotřelé metafory, čerpané z válečnictví, námořnictví, obchodu, lovu, cirkusu i ženské módy. To je samozřejmě těžké, protože mezi námi a Plautem leží propast času a my nejsme schopni pochopit a ocenit všechny dobové narážky na realitu těch dnů, na právní či finanční motivy, které byly pro římské obecenstvo zdrojem veselí. Ba co víc, jsme schopni se zasmát nad postavou, která uklouzla po banánové slupce, ale spousta vtipů (zvláště přehršle vulgárních odkazů na lidskou sexualitu braných doslovně) nám vůbec nemusí připadat komická. Má-li Plautus ukázat svou vis comica, chce to jej zásadně „zčeštit“, užít všech možností, které poskytuje substituce, a nezapomenout přitom na Plautovu nesmírnou rytmickou citlivost, zaumné aliterace a asonance i rozkošnou hru s téměř nevyslovitelnými složeninami charakterizujícími jednotlivé postavy.

Inscenace Plautova Curculiona (pod dobrým mluvícím jménem Darmojed), pro kterou připravila překlad skupina překladatelů, ukázala jasně, jakou cestou je třeba se ubírat. Propojení studia Plauta s překladatelským seminářem (což je na Masarykově univerzitě novinka) a spolupráce filologů s divadelními vědci (opět novinka) přispěly k vzniku tzv. dramatického překladu, který vychází z poznání, že Plautovy hry nebyly původně určeny pro čtení, ale pro inscenování. To, že byla několikaletá práce na překladu završena skutečnou (třeba amatérskou) inscenací, svědčí jednak o kvalitě překladu, jednak o novém chápání této problematiky a chytré inovaci studijních plánů.

Skupina překladatelů, z nichž především Eliška Poláčková má už dlouholetou zkušenost s římským divadlem, Plautem a překladem jeho her,3 se postavila k překladu čelem. Nejprve se pokusili odstranit zbytečné napětí, které by spočívalo v užití pro diváky nezvyklých latinských jmen. Dobře si s nimi pohráli, obzvláště trefně přeložili jména kuplíře (Pornotékus), bankéře (Hypotékus) a vojáka, jehož typicky plautovské jméno Therapontigonus Platagidorus přeložili jako Gaius Omnibus Paco, řečený Poclusemclus, srozumitelný je i chytrý otrok Sofistikus a uvzdychaný mladík Romantikus. Občas neodolají a s chutí si dál pohrají i s latinou (tak dívka Errotium se píše s dvěma r, protože její jméno není odvozeno od „Eros“, ale od „error“). K postavám přičinili ještě Referencii Podčárovou, personifikovanou poznámku pod čarou, která v nutných případech uvede do děje nebo podá vysvětlení, které postavy někdy přijímají, jindy odmítají. Trochu si ulehčili situaci tím, že překládají diverbia prózou4 a cantica nahrazují hudbou, buď zkomponovanou pro tuto příležitost (Štědroň), nebo prostě převzatou (Sondheim, Skoumal), i písněmi (půvabné je také užití Werichovy písně vojáka). Zato se soustředili na to, aby z každé hříčky vytěžili maximum. Stojí za to uvést aspoň jeden příklad (v. 27nn), kde je třeba sáhnout k vysvětlení:

SOFISTIKUS
… Kdo má za ušima, ten dobře ví, že v milostných avantýrách je hlavní nedostat se do potíží, a dává si vždycky pozor, aby nepřišel o svědky.
ROMANTIKUS
Jak to myslíš?
SOF. Prostě buď opatrný a užívej si jen v přítomnosti svědků.
POZN. Moment, prosím vás, vždyť to vůbec nedává smysl. Vy jste zjevně nepochopili tu Plautovu slovní hříčku, že?
SOF. No, neříkám, že se mi to nezdálo nějaké divné…
POZN. Takže krátká lekce latiny – testes jsou sice svědkové, ale taky, no, chápete…
SOF. Aháá, už chápu!
POZN. A jde o to, že ztrátou dobré pověsti přichází římský občan také o možnost dožadovat se něčího svědectví u soudu – stává se v právnické terminologii intestabilis. To slovo ovšem také může znamenat, že je, ehm, jaksi tělesně indisponován…
SOF. No to je geniální dvojsmysl!5 Tak já to zkusím ještě jednou, jo?
ROM. To bych si, přísahám bohům, nedovolil!
SOF. To bych ti radil! Kdo má za ušima, ten dobře ví, že v milostných avantýrách je hlavní nedostat se do potíží, a dává si vždycky pozor, aby mu někdo neuřízl… Totiž aby si neuřízl ostudu.
ROM. Jak to myslíš?
SOF. Prostě buď opatrný. Na to, aby sis mohl jen tak mir nichts dir nichts užívat, na to holt musíš mít koule.

Překladatelé trochu spoléhají na latináře v publiku, kteří mají vědět, že testis je sice svědek, ale také varle, ale je jim od počátku jasno, že všechny takové komplikované hříčky musí být provázeny srozumitelným nonverbálním jednáním. Právě spojení sofistikovaných dialogů s klauniádou patří k největším problémům inscenace Plautova textu, ale naši studenti se snažili a publikum to se smíchem kvitovalo. Text (a samozřejmě i herecká akce) tím pochopitelně narůstá a inscenace poněkud ztrácí rytmus. Překladatelé i inscenátoři jsou jako sám Plautus: neváhají všechno obětovat pro okamžitý komický efekt. To nese své ovoce, zvláště když neodolají využít oblíbených vulgárních vtipů, typických pro římské (ale nejen římské) komedie, jako je pouštění větrů (vv. 314nn: „Obsecro hercle, facite ventum, ut gaudeam“) na straně jedné a sofistkované literární (přímo plautovské!) hříčky na straně druhé (v. 633: „ut fastidit gloriosus“ = „No jo, už se zase naparuje, miles jeden gloriosus“).

Inscenace, která jistě získá časem potřebný švih, ukazuje, že studenti, kteří oddaně sloužili textu, by potřebovali přece jen ještě nějaký seminář věnovaný římskému divadlu, i když publikum každé kouzlo nechtěného radostně ocenilo a projevovalo velkou spokojenost. Na začátek úplně stačilo, že se tu všichni sešli a společně se s Plautem radovali.

 

1. Šrámkův překlad byl spontánně přijat, dokonce do té míry, že Plautův Pseudolus dodnes žije pod Šrámkovým titulem, a dokonce i další hra s chytrým sluhou (Držičův Dundo Maroje) byla svého času hrána jako Lišák Pomet.zpět
2. Čas běží. Naposled se hrál Plautus v Brně v r. 1986. Plautova Pseudola v přebásnění Jana Skácela a režii Pavla Rímského uvedlo Divadlo bří Mrštíků. V tu dobu dnešní diváci ještě nebyli na světě. O nic lepší to není s rozhlasovou Komedií o laně, kterou vysílala stanice Vltava v r. 2001 (překlad a úprava E. Stehlíková, režie E. Řehořová – tam ovšem byla jména rovněž zčeštěna). Bylo by ovšem dobré dodat, že v Brně se hrál v nové době Plautus také latinsky! Posluchači Ústavu klasických studií sehráli v r.1996 Plautovu Mostellarii (režie D. Drozd).zpět
3. Viz Eliška Poláčková, magisterská práce Plautův Pseudolus po česku – překlady a inscenace (FF MU 2011); Český překlad antických her: Quo Vadis? Theatralia 2012, roč. 15, č. 1, s. 136–150; Stereotypy v českých překladech Tita Maccia Plauta. In: Jakub Čechvala, Eliška Poláčková. Ve stínu hellénského slunce. Obrazy antiky v moderní české kultuře. Filosofia, Praha, 2016, s. 243–316, 339–410.zpět
4. Což se ve světě běžně dělá, v našem kontextu je takto zpracována už zmíněná Komedie o laně.zpět
5. V inscenaci zazní: „To je ovšem genitální dvojsmysl.“zpět

 

© Eva Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

78%čtenáři

zhlédnuto 1250x

štítky k článku

Inzerce